Když udeří podzimní deprese, nebojme se o ní mluvit, radí terapeutka

Pokud cítíme, že nemáme v depresi spojené se změnami ročního období dostatečnou oporu od blízkých, zkusme jim vysvětlit, co to vlastně znamená a co bychom zrovna potřebovali.

„Vždy je fajn zkusit takový hovor vést,“ říká terapeutka Gabriela Špačková z psychoterapeutického centra Gaudia, která se mimo jiné zaměřuje na projevy sezonní afektivní poruchy – tedy specifické formy deprese typické zejména pro zimní měsíce.

Pokud chceme o psychických potížích mluvit, udělejme to, radí Špačková. A poprosme kamarády nebo rodinu o respektování našich potřeb. Je lepší být konkrétní a co nejvěrněji popisovat aktuální potřeby. Pokud nechceme, je to také v pořádku. Stačí třeba říct, že procházíme depresí, ale nechceme o tom mluvit. Obě cesty jsou možné a správné.

Celý rozhovor si můžete poslechnout v přehrávači níže, část nabízíme také v písemné podobě.

Pokud nemáme podporu v blízkém okolí, třeba proto, že nechápe naše problémy, máme to nějak vysvětlovat? Upozornit, že se z nás v chladných měsících stávají lední medvědi a že jsme v nějakém stavu hibernace?

Je důležité vědět, o jakých lidech mluvíme. Pokud mluvíme o hodně blízkých, důvěrných přátelích nebo rodině, tak si myslím, že je vždycky fajn zkusit vést s nimi hovor. Povídat si o tom a zkusit si navzájem vysvětlit, co teď zažíváme, co žijeme, a že je pro nás třeba důležité s tím zkusit něco udělat.

Možná je také někdy fajn mluvit o tom, co bychom od okolí potřebovali. Jestli by bylo lepší, kdyby nám k tomu něco řekli, nebo to naopak nechali být. Může se i stát, že k tomu zatím nic neříkají, a tak jim můžeme sdělit, že by nám bodlo téma otevřít. U vzdálenějších příbuzných a dalších lidí si myslím, že jde vždycky o naše rozhodnutí a zvážení, jestli se nám chce cokoli vysvětlovat. Nebo jestli říct: „Hele, ne, jsem prostě lední medvěd.“

Posluchačka Magdalena do naší virtuální poradny napsala, že každý rok od začátku listopadu zhruba do března dalšího roku bojuje s tím, že kvůli potížím spojeným se sezonní afektivní poruchou nedokáže moc fungovat v práci. Neví, jak zvýšit svůj výkon. Má pocit, že vlastně jenom spí a nic jiného ji nezajímá.

Vrátila bych do toho prostoru mezi „nic to není“, takže to zkusím tak trochu na sílu hodit za hlavu, a mezi tím „vůbec to nejde, potřebuji to nutně zastavit“. A v tomhle prostoru zůstat a trochu ho zkoumat.

Všímat si, co můžu a nemůžu, jestli mám sílu ohýbat věci svou energií, jak to teď mám v práci, ale i v jiných oblastech života. Jestli to dokážu nějak proměňovat, domluvit se na něčem. A když už to nejde, nebo to hodně zatěžuje moje běžné fungování nebo kvalitu života, tak si dojít pro odbornou péči a popřípadě nasadit podpůrnou medikaci.

Když jste říkala, že se můžeme někdy na něčem domluvit, myslela jste s tím třeba se zaměstnavatelem?

Ano, myslela jsem tím i třeba se zaměstnavatelem. Někdy to jde, někdy samozřejmě ne. Nejen kvůli zaměstnavateli, ale třeba kvůli té samotné práci a profesi.

Pokud by taková možnost byla, jak začít vést rozhovor se šéfem, když máme problém pracovat v zimě a skutečně nás to sráží na dno? Ono to možná může znít lehce úsměvně, ale na druhou stranu, když někdo skutečně nedokáže fungovat, protože má nějaké vážné příznaky, tak to legrace není.

Ono těch momentů, kdy nějakým způsobem přemýšlíme o nějaké individualizované verzi v práci, je mnohem víc než jenom u sezonní afektivní poruchy. Je to třeba mateřská, zkrácený úvazek na rodičovské, zkrácené úvazky celkově. V dnešní době už je těch verzí, stejně jako možností práci individualizovat ke své potřebě, naštěstí víc než kdy v minulosti.

Myslím si proto, že i pokud jde o afektivní sezonní poruchu, mohla by se i pro ni najít nějaká z těchto verzí. Možná by by bylo dobré zjistit, co se v našem zaměstnání dá a nedá, jestli vůbec máme máme nějaké možnosti. A pokud nejsou, tak se o nich začít bavit.

Když člověk jde na mateřskou, tak to je nějaký fakt, který lze jen těžko zpochybnit. Ale přijít za šéfem a říct, že trpím depresemi a teď budu na chvíli vyřazený z běžného procesu, to už je něco jiného. Vlastně si to dost dobře neumím představit. Neznamená to ale nutně, že se takový rozhovor nemůže odehrát. Máte radu, jak to případně zkusit?

Mně hlava moc nedovoluje paušální rady, ale když bych viděla individuální člověka a příběh, tak bychom společně určitě dokázali hledat cesty, jak to může zrovna on ve své situaci udělat. Řešili bychom třeba, co by k tomu potřeboval, aby mu to šlo líp. Případně co by mu pomohlo, v čem by se mohl ulevit. Může to být například i o tom, jestli si má svůj proslov nejprve napsat a teprve pak jít za šéfem. Tedy být na to připravený.

Řešili bychom třeba i to, jestli to má být vůbec hned šéf, za kým půjde. Jestli by nebylo spíš vhodnější zajít za nějakým kolegou, kolegyní, možná za nějaký seniorními kolegy. Možností je víc, jde o to je dobře prozkoumat.

V rozhovoru řešíme také další taktiky pro nacházení opory u blízkých, nebo jak si podle severského hygge zútulnit domov, aby nám bylo v zimním úkrytu příjemně.

Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku. Pokud vás témata podcastu Výdech zaujala, zkuste i předchozí epizody.