Dítě na druhé koleji. Péče o staré rodiče přináší do rodiny chaos

Pokud se vedle péče o stárnoucího či nemocného rodiče nezvládáme věnovat svým dětem, zaděláváme na velký problém. Ze začátku se ratolesti ozvou, pokud ale nebudou vyslyšené, začnou se bouřit.

„Může to dospět až do momentu, kdy začnou vyhledávat party nebo se stahovat z domácnosti a trávit čas někde úplně jinde,“ říká klinická psycholožka Martina Kukolová v nové epizodě podcastové série Výdech.

Ta se ve své praxi dlouhodobě zabývá takzvanou „sendvičovou generací“. Tedy lidmi, kteří pečují jak o své děti, tak o své staré či nemocné rodiče.

Pro ty, kteří jsou uvězněni v sendvičové péči, doporučuje hlavně si zavčas uvědomit vlastní chyby. A nebát se je přiznat i před dětmi.

Celý rozhovor si můžete poslechnout v přehrávači níže, část nabízíme také v písemné podobě.

V sendvičových rodinách trpí nejvíce vztah pečujícího rodiče a jeho dítěte. Pro něj totiž nezbývá mnoho času. Jaké nejčastější problémy se potom u dětí v takové situaci objevují?

Důsledky se liší podle věku dítěte – čím menší dítě, tím větší časovou náročnost pro rodiče představuje. Nicméně obecně lze říct, že je problém, když spolu s dítětem netrávíme dostatek radostného času, když mu nemůžeme věnovat veškerou pozornost. Nebo když je rodič furt ustaraný kvůli tomu, že se musí pořád starat i o něco jiného. Nastávají pak i takové situace, kdy už rodič třeba ani nemůže dovážet svoje dítě na kroužky, a tak se o to musí postarat to dítě samo. Což nepřísluší jeho věku.

Záleží tedy skutečně na věku dítěte.

Ano. Čím starší dítě je, tím samozřejmě představuje péče o něj menší časovou zátěž.

Ale možná více starostí, alespoň se to tak říká…

Když už nepřímo narážíme na prepubertální věk, tak se také může stát, že se dítě – vlastně coby dospívající člověk – ocitne v situaci, kdy i ono musí pečovat o stárnoucí či nemocné rodiče. A pak se tyhle děti mohou potýkat s tím, že nemohou projít běžným a zcela normálním pubertálním vývojovým úkolem – tedy oddělit se vlastně od rodiny a projít si pubertálním, řekněme, vzdorem. A nebo jím i procházejí, ale atypicky. Takže se třeba velmi bouří.

Vyhledávají různé party a cítí velké emoce vůči rodičům, kteří jim vlastně znemožňují normální vývoj, protože kvůli péči o nemocné rodiče nemají čas sami na sebe. A tak se uzavírají před kamarády. Chybí jim společnost.

Naše čtenářka Kateřina je toho, co jste před chvílí popisovala v souvislosti s dětmi bez pozornosti, důkazem. Svěřila se, že její rodiče byli jako pečující osoby fyzicky i psychicky na dně. Neměli na nic čas. Byli v neustálém koloběhu povinností a na svou dceru „kašlali“, jak sama říká. Dokud prý byla zdravá, tak jí nikdo vlastně moc neřešil. Akorát jí prali oblečení a dávali jídlo. Může to znít jako extrém. A nebo to takhle může v sendvičových rodinách často vypadat?

Chtěla bych říct, že doufám, že ne. Ale uvědomuji si, že to možná problém je. A patrně jde o nevyhnutelný problém v momentě, kdy se sendvičovým dospělým stává samoživitel. Ten se totiž nemá s kým podělit o svoje starosti a zákonitě mu chybí nějaká energie od druhého rodiče. Představte si, že se sám stará o svoje stárnoucí nemocné rodiče a chybí mu při tom druhý rodič dítěte, který by mohl alespoň po nějakou dobu zastat roli v primární rodině.

Jak se vlastně projevuje psychické strádání u těch dětí, kterým chybí pozornost rodičů?

Myslím, že ze začátku se prostě normálně ozývají. Když ale nejsou vyslyšené, tak mohou začít zlobit. To znamená, že nedělají, co mají. Dělají, co nemají. Vyhledávají party nebo se stahují z domácnosti a tráví čas někde úplně jinde. Vlastně se snaží doma vůbec nebýt. A pak buď tedy skončí s nějakou partou, anebo, nechci říct, že nutně na ulici, ale prostě kdekoliv mimo. Případně mohou sami onemocnět.

Co s tím, když už rodičům ujel vlak a vztahy s dětmi jsou narušené? Doporučila byste třeba rodinné terapie?

Zase záleží na tom, o jak staré dítě jde. Pokud je dítě v mladším věku, nebývá tak velký problém zajít na rodinnou terapii. Pokud je dítě v pubertálním věku, to už si samo volí, jestli půjde, nebo nepůjde na terapii, anebo jestli přijde jednou a pak už ne.

Ale myslím si, že se dá vždycky ze strany rodiče říct: „Hele, uvědomil jsem si, že jsem udělal chybu. Pojďme se nějak vrátit k tomu, jak to bylo dřív. Byl bych ráda, kdybys mi v tom pomohl. Pojďme si říct, co by bylo potřeba udělat jinak.“

Máte nějaké rady pro rodiče, jak docílit toho, aby se jejich děti necítily odstrčeně?

Poslouchejte je, ptejte se jich, co potřebují, věnujte jim pozornost. Mějte spolu radost. Mějte spolu zábavu. Mějte spolu hezký chvilky. A také dělat všechno s nejlepším vědomím a svědomím. A s trochou lehkosti.

V nové epizodě Výdechu jsme řešili také to, proč jsou převážně ženy v roli rodinných pečovatelek, jak si může pečující osoba udržet zdravý přístup k výchově dětí a kde má případně hledat odbornou pomoc, pokud si už neví s náročnou životní situací rady.

Celý rozhovor si můžete pustit už nyní v přehrávači v úvodu článku nebo v oblíbené podcastové aplikaci.