Aktivismus jako lék na úzkost z klimakrize. Nejdřív zkuste drobné změny

Psychoterapeuti čím dál častěji lidem s ekologickou úzkostí „předepisují“ aktivismus. Nikoliv nutně v podobě demonstrací nebo přivazování se ke stromům, jak si mnozí mylně vysvětlují, ale například ve zvelebování místa, ve kterém žijí.

Je důležité cítit se tam, kde žijeme, dobře. Někdy k tomu stačí svolat sousedskou sešlost a utužovat vztahy, jindy pomůže založit komunitní zahrádku za domem, radí v nové epizodě podcastové série Výdech psychoterapeutka Zdeňka Voštová.

V pořádku je ale také nedělat nic. Když jsme vyčerpaní a nemáme na tenhle typ aktivismu energii, postačí bohatě přetavit svou vizi hezkého světa do našeho intimního prostoru.

Celý rozhovor si můžete poslechnout v přehrávači níže, část nabízíme také v písemné podobě.

Psychoterapeuti hledají primární příčiny duševních potíží v hlavách svých klientů. Nicméně v případě environmentálního žalu můžeme jasně vidět, že mnohdy jde o vnější příčiny, které jen těžko vyřešíme individuální terapií. Přesto někteří stále tvrdí, že jde o projekci vlastních nejistot. Co na to říkáte?

Takový postoj skutečně u části psychologické obce vnímám. Je to mimo jiné i z toho důvodu, že je k tomu naše vzdělání hodně vedeno. Žádná z kateder psychologie v České republice, alespoň pokud vím, nevyučuje předmět, který by se týkal duševního vztahu člověka a přírody, přestože jsou to vzájemně propojené nádoby.

Tradiční mainstreamová psychologie je, ostatně stejně jako celá naše západní společnost, hodně vedená k tomu, abychom za individuálním utrpením hledali patologie člověka. Co je s ním špatně, co se u něj konkrétně může změnit, aby to začal vnímat správně. A potom ho šoupneme zpátky do toho, z mého pohledu, nemocného světa, ať si poradí.

Já si přitom myslím, že je potřeba léčit současně lidi i svět. A nejsem rozhodně jediná, kdo si to myslí.

Jak lze léčit oboje naráz?

Například v New Yorku vznikla experimentální klinika při newyorské univerzitě, která se snaží lidem předepisovat aktivismus. Když tam přijdou s tím, že řeší nějaký psychický problém a že jim není dobře, tak společně vymyslí, co by mohli ve svém okolí změnit, aby se jim tam, kde bydlí, žilo líp. Tím vlastně léčí sami sebe, svůj pocit bezmoci nebo čehokoliv jiného, zároveň nicméně léčí i prostředí, ve kterém žijí.

Je asi nutné zmínit, že aktivismem není myšleno svolávání demonstrací a přivazování se ke stromům. Jak přesně chápat aktivismus v tomto případě?

Super, že se na to ptáte. Slovo aktivismus používám v širším slova smyslu. Aktivismus jako jakékoli naše počínání, které směřuje k péči o náš vnější svět, ať už o přírodu, o komunitu nebo klidně jenom o naši ulici či čtvrť. A nebo k péči v globálním měřítku.

Jak s tím konkrétně začít? Co všechno můžeme dělat?

Začala bych u vytváření vize. Můžeme dát průchod naší imaginaci a odhodit všechny bloky a zábrany. Plně si představit, jak by měl vypadal svět, ve kterém bychom chtěli žít, nebo ve kterém by měly žít naše děti, až trošku vyrostou. Zkusit si ho představit do největších detailů – jak voní, jaké má barvy, jací jsou v něm lidé, co ti lidé dělají, jak vypadají. Můžeme si ho zkusit třeba i nakreslit.

A ve chvíli, kdy máme nějakou vizi - ať už nám připadá reálná, nebo nereálná, pravděpodobná, nebo ne - můžeme zjistit, jestli v ní můžeme najít nějaký aspekt, který bychom mohli v malé míře převést do reálného světa. Třebaže jestli se s někým nemůžeme spojit.

Máme si to představit třeba tak, že svoláme sousedskou komunitu?

Může to být klidně v malém měřítku, takže ano, můžeme si například připít burčákem se sousedy, když je teď venku podzim, a budovat tím lepší vztahy. Možná se můžeme domluvit na tom, že založíme nějakou malou komunitní zahrádku. Nebo také něco úplně jiného.

Může to být i ve větším měřítku, tedy že se zapojíme do národního nebo nadnárodního hnutí, můžeme se rozhodnout vstoupit do komunální politiky nebo politiky na vyšší úrovni. Možná, že na tohle všechno ale nemáme kapacitu, protože jsem prostě momentálně příliš vytížení péčí o sebe, o své děti, o svou práci, o své rodiče, cokoliv jiného. Nebo jsme už unaveni, protože za sebou máme náročné období.

Co radíte v takovém případě?

Že je také úplně v pořádku nedělat nic. Nechtít po sobě víc, než na co aktuálně mám. Můžu se jenom soustředit na to, že ve svém mikroživotě budu žít tak, abych s tím byl plně v souladu.

Celý rozhovor si můžete pustit už nyní v přehrávači v úvodu článku nebo v oblíbené podcastové aplikaci.

Pokud vás zajímají témata spojená s duševním zdravím, pusťte si i předchozí epizody podcastové série Výdech. Řešili jsme například, jak rozumět emocím vycházejícím ze současné společenské a ekonomické krize, jak dezinformace narušují rodinné vztahy nebo jak předcházet syndromu vyhoření, pakliže pečujeme zároveň o své děti a stárnoucí rodiče.