Nejobskurnější ministerské výměny. Tuleja je ještě slabý čajíček

TOP 09 se ještě vzpamatovává z ostudy, kterou utržila při nepovedené výměně ministra pro vědu a výzkum. Utěšovat se může tím, že v dějinách české politiky rozhodně není sama, kdo stahoval ministra ještě před tím, než vůbec stihl dojít do úřadu.

A že je to možná lepší než druhá – v Česku taktéž ne zcela vzácná – varianta. Tedy když ministra do úřadu posadit stihnete, ale vydrží v něm jen několik málo dní.

Topka může doufat, že za dobu zbývající do voleb se na „akci Tuleja“ trochu pozapomene. Ostatně, kdo z voličů si dnes vybaví ministerskou patálii při sestavování této vlády, kdy hnutí STAN po volbách chtělo na ministerstvo průmyslu vyslat Věslava Michalika.

Jenže v médiích se začaly propírat pochybnosti o jeho podnikatelské činnosti, a ačkoli Michalik tvrdil, že vše bylo v pořádku, raději se nominace vzdal.

Pirátský poslanec Jakub Michálek zase vycouval z kandidatury na ministra pro legislativu – členům strany se nelíbila kumulace funkcí, postu ve Sněmovně se Michálek vzdát nechtěl a ostře sledovaná debata na Pirátském fóru začala straně spíš škodit.

A pokud sáhneme hlouběji do minulosti, vzpomeňme na zamýšleného ministra dopravy Roberta Vacka (LIDEM) ve vládě Petra Nečase. Ten se raději sám stáhl poté, co se premiér na jeho adresu vyjádřil, že „bývalý bezpečnostní ředitel Víta Bárty v jeho vládě sedět nebude.“

Na tomto místě se také sluší připomenout speciální kategorii „skoroministrů“, kteří sice nic neprovedli, ale znelíbili se Miloši Zemanovi. Například sociální demokrat Miroslav Poche, jenž se v květnu 2018 nestal ministrem zahraničí.

Nebo jeho spolustraník Michal Šmarda, který v létě o rok později neúspěšně jezdil do Lán jako nominant na ministerstvo kultury. (Současného ministra pro životní prostředí, lidovce Petra Hladíka, před podobným osudem zachránila až prezidentská výměna.)

Markéta Pekarová Adamová by vlastně měla poděkovat novinářům, že Tulejovy potíže s vědeckými publikacemi odhalili předem. Jinak by ji čekala stejně ostudná situace jako Jana Hamáčka a Andreje Babiše v roce 2018 – tedy absolvovat celé jmenování ministra včetně slávy na Hradě a pak po pár dnech vysvětlovat, proč se zase s ostudou poroučí.

V obou případech šlo o plagiátorství v diplomových pracech. Sociální demokrat a ministr práce Petr Krčál ve své diplomové práci na téma Mládež a volný čas opsal podle expertů většinu stran včetně úvodu. Ve funkci skončil za 21 dní.

Členka hnutí ANO Taťána Malá byla obviněna z plagiátorství své práce Mikroklimatické podmínky v chovu králíků. Ačkoli to samozřejmě „byla kampaň“, z ministerstva spravedlnosti odešla už za 13 dní.

Andrej Babiš se tehdy tvářil, jako když kouše do hodně kyselého jablka. To ovšem ještě nevěděl, že za pár let bude ministry měnit, ani u toho nemrkne. Veletoče na ministerstvu zdravotnictví mezi lety 2020 a 2021 si pojďme raději shrnout jen v bodech. Koneckonců ani my, ani vy nemáme na tento text celý den. Takže:

Prymula sice hezky točil videa na sociální sítě, porušování vlastních proticovidových opatření mu ale zkrátilo čas ve funkci na 38 dní. Petr Arenberger to vzal víc tradičně – se starými dobrými pochybnostmi o nabytí majetku vydržel ve funkci 48 dní.

Přes to všechno rekord drží i po téměř 12 letech Karolína Peake (LIDEM). Kvůli sporům o personální výměny vydržela jako ministryně obrany Petra Nečase jen osm dní.

Z výčtu plyne jasné doporučení pro všechny šéfy stran, kteří budou vybírat nového ministra: nejbezpečnější kandidát je ten bez titulů a bez majetku.