Článek
Zdá se, že v Česku už neexistuje jediné bezproblémové místečko, kde lze něco postavit. Nejprůmyslovější země EU tak má před sebou budoucnost skanzenu. Budeme doufat, že turisté z celého světa se budou jen hrnout.
Už je notoricky známo, že Česko je země, kde nic nejde. Jistě, mnozí asi chceme, aby se stavěly nové byty, tudíž přestanou být luxusem a zlevní. Chceme nové továrny, aby byla perspektivní práce a ekonomika šlapala. Chceme nové dálnice a železnice kvůli rychlejší dopravě. Chceme nové elektrárny kvůli levnější a čistší energii. Chceme třeba také nové přehrady jako zdroj vody a ochranu před povodněmi.
Jenže nikdo už nechce, aby se cokoliv stavělo v jeho okolí. U sebe doma každý proti výstavbě protestuje, případně ji i aktivně blokuje. Říká se tomu NIMBY efekt, z anglického Not In My Backyard, tedy Ne na mém dvorku.
Takových příkladů jsou stovky po celé zemi.
A některé jsou dost překvapující. Ukazuje se třeba, že nejagresivnější proti další výstavbě jsou často náplavy, nikoliv starousedlíci. Třeba zrovna v Praze, kde je bydlení nedostupné, zažívá jeden developer v Hloubětíně kuriózní situaci. Naplánované pokračování výstavby dalších bytů v lokalitě mu tam nejvíc blokují právě obyvatelé domů postavených v dřívějších etapách. „My jsme to stihli a nikoho dalšího tu už nechceme,“ jako kdyby vzkazovali.
V Moravskoslezském kraji zas aktuálně sledujeme odpor vůči příchodu nového průmyslu. Což je možná jen zdánlivý paradox. Černý region označovaný termíny jako „ocelové srdce republiky“, jehož odvrácenou tváří bylo zničené životní prostředí a zdraví lidí, je dnes vůči novým továrnám ostražitější než jinde.
Slyšeli jste premiérové PIVO?
Autoři politického podcastu Vlevo dole ve svém Předvolebním indexu Vlevo dole (zkráceně PIVO) každý měsíc rozeberou, kdo v kampani zabodoval, kdo naopak nezaujal nebo si dokonce pohoršil. Pusťte si první díl!
Teď se ale kraj musí srovnat s definitivním koncem těžby černého uhlí. A s tím souvisejícími problémy oceláren, jež musí ve svých pecích přejít od levného koksu na drahou elektřinu. V takové situaci byste čekali, že každého potencionálního investora budou vítat na červeném koberci. Zvlášť v zemi, které se velcí zahraniční investoři poslední roky obloukem vyhýbají. A vzkazují proč: Nemáte dost lidí a my zas nemáme čas dlouhé roky vyřizovat všechna ta vaše povolení a ještě bojovat s místním odporem. Na shledanou.
Dva aktuální příklady z Karvinska ukazují, jak to vypadá.
Prvním je odpor vůči stavbě takzvané gigafactory, továrny na baterie pro elektromobily, kterou tam chce postavit jihokorejská společnost Samsung. Nesouhlasí místní, tedy obyvatelé pětitisícové Dolní Lutyně. A proti jsou také ochránci přírody, hlavně kvůli hnízdění ptáků v dané lokalitě.
Možná kdyby Jihokorejci necítili jakýsi podvědomý závazek stavět v Česku, kterém jim svěřilo stavbu jaderných reaktorů, už by si handrkování ušetřili. A vyslyšeli volání ze sousedního Polska, kde sledujeme opačný extrém: Když vás Češi nechtějí, tak to pojďte postavit k nám, tady máte pozemek, začněte klidně hned, povolení pak vyřídíme.
Třetí čtení
Máte rádi podcast Vlevo dole? Seznam Zprávy vám v neděli přinášejí jeho část v textové podobě. Může jít o zprávu, která vám v podcastu unikla, ale stojí za přečtení, širší komentář, nebo detail, který si zaslouží větší prostor. Nebo také něco úplně jiného :).
A druhým příkladem je plán na stavbu obří průmyslové zóny - na rozdíl od gigafactory v Lutyni však nikoliv na zelené louce, ale tam, kde by to mělo být ideální. Na brownfieldu, v prostoru bývalého dolu Barbora v Karviné. Investor slibuje moderní průmysl s přidanou hodnotou a investici až jednu miliardu eur.
Řekli byste možná - tohle je ideální revitalizace, využití docela dost zdevastovaného území. Že je prostě přece jen lepší, když se nové haly postaví tam, kde už dříve byl nějaký průmysl, než zabírat další zemědělskou půdu. Proti záměru se ale postavil nečekaný a mimořádně silný soupeř.
Je jím známá spisovatelka Karin Lednická, jejíž románová kronika o Šikmém kostelu přitáhla širokou pozornost k tématu zaniklé obce Stará Karviná a zapomenutým dějinám hornického kraje. Místo je teď známé a turisty hojně navštěvované právě díky jejím knihám o kostele svatého Petra z Alkantary, který jako jediná zachovalá stavba dodnes připomíná město zbourané kvůli těžbě uhlí.
Na stranu spisovatelky se postavili památkáři anebo také Akademie věd. V odporu hraje roli i fakt, že vlastníkem dotčených pozemků není nikdo jiný než v regionu značně neoblíbený miliardář Zdeněk Bakala. Nepomáhá ani neomalené chování některých místních politických bafuňářů, kteří jsou podezřelí už jen tím, jak moc tlačí na pilu. O kauze velmi podrobně informuje redakční kolega Jiří Kubík ve svém investigativním pořadu Ve stínu.
Každopádně ze všech možných příkladů se zdá, že v Česku už neexistuje jediné bezproblémové místečko, kde lze něco postavit. Nejprůmyslovější země EU tak má před sebou budoucnost skanzenu, kde všechno necháme, jak to bylo dříve. A budeme doufat, že turisté z celého světa se budou jen hrnout.
