Dejte Čechům klima, ať se ukážou, jestli umí nejen prudit

Co přesně se pro Jozefa Síkelu snaží Petr Fiala v Bruselu u šéfky Komise Ursuly von der Leyenové vyjednat, zůstává utajeno. Premiér každopádně usiluje o post, kde se bude rozhodovat o penězích.

Asi nejednoho člověka napadne, co to ono „silné ekonomické portfolio“, o kterém teď všichni vládní politici mluví, vlastně je. Jde o oblast činnosti, kterou v nové Evropské komisi bude mít na starost český zástupce, kterým by se měl stát dosavadní ministr průmyslu Jozef Síkela (STAN).

Co přesně se pro něj premiér Petr Fiala (ODS) se svým rádcem Tomášem Pojarem snaží v Bruselu u šéfky Komise Ursuly von der Leyenové vyjednat, zůstává utajeno. Nevědí to ani kolegové ve vládě –⁠⁠ dokonce ani ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák. Povzdechl si veřejně, že na opakované dotazy dostává od premiéra pouhé ujištění, ať zůstane v klidu, že vše je na dobré cestě.

Co si tedy máme představit pod „silným ekonomickým portfoliem“? V první řadě asi jde o to neobsadit křeslo ve 27členné Komisi, které je u stolu jen na okrasu a proto, aby každý unijní stát měl svého zástupce.

Ale někdy jde udělat hodně parády i s portfoliem, které bylo na počátku podceňované. Buď díky silné osobnosti, nebo díky změněným okolnostem a tématům. To se povedlo dosluhující české eurokomisařce Věře Jourové (dříve ANO), jež byla na počátku vysmívaná, že dostala na starost hlídat evropskou transparentnost, dodržování zásad právního státu a demokratického systému.

Její vliv prudce vzrostl těsně před vypuknutím konfliktu na Ukrajině, a to kvůli hybridní válce Ruska proti Západu. Jourová má na starosti také boj proti dezinformacím a falešným informacím, takže to byla ona, kdo vymýšlel regulace internetu, a kdo najednou jednal s šéfy mocných firem, jako je Microsoft, Google nebo Facebook.

Ale o nic takového asi teď český premiér Fiala nestojí, protože chce něco „ekonomického“. Čili křeslo, kde se rozhoduje o penězích. Jaká agenda je teď tedy po pragmatické Čechy k mání? A co je vůbec v českém strategickém zájmu, aby získané portfolio pak vláda skutečně mohla označit za úspěch?

Nejprve je dobré si připomenout největší český hendikep –⁠⁠ jsme jednou z pěti zemí, kde se doposud neplatí společnou evropskou měnou euro.

1. Vnitřní trh a konkurenceschopnost. To by bylo bezvadné, protože Češi usilují o sjednocování pravidel, prosazují méně byrokracie, sní o modernizaci ekonomiky, či podpoře malých a středních podniků. Dnes patří Francii, ale podle znalců bruselských reálií v tomto případě chybějící euro není zásadní nevýhodou jako třeba u portfolií „finanční služby“ nebo „ekonomika“.

2. Hospodářská soutěž. Velmi vlivné křeslo, jež tradičně patří menších státům dohlížející na ty největší. Komisař hlídá pravidla na trzích a rozhoduje o fúzích, akvizicích, státních podporách. V Česku byla agenda velmi viditelná například při sporech koncernu Agrofert s Bruselem. Dnes patří Dánsku.

3. Energetika. Na první pohled pro Česko, které bolestivě řeší přechod od uhlí k jiným zdrojům, ideální agenda. Podle odborníků je už ale většina nové legislativy hotova, takže v nové Komisi tato priorita poklesne. Dnes ho spravuje komisař z Estonska.

4. A což takhle dát si klima? Co jiného by vlastně měla Ursula von der Leyenová nabídnout věčně brblajícím Čechům? V málokteré jiné unijní zemi je taková shoda napříč politickým spektrem, že Green Deal je moc přísný a měl by se revidovat. Která jiná země než ta nejvíc průmyslová s náročnými provozy závislými na drahých energiích by se měla ukázat?

A protože se tady vymýšlejí nová opatření, bude i dost požadovaných peněz –⁠⁠ třeba na transformaci ekonomiky a financování dekarbonizace průmyslu. Docela by se to hodilo i pro Jozefa Síkelu. Kdo jiný by měl „opravit Green Deal“ než vychytralí Češi!