Pět schodů k bohatství. Pracujte za víc, šetřením nezbohatnete

Knih o tom, jak zbohatnout, existují stovky. Nick Maggiulli v té své ukazuje, jak šplhat po žebříčku bohatství.

Kniha The Wealth Ladder (Žebřík bohatství) od Nicka Maggiulliho nepřináší jen motivační poučky, ale tvrdá data z amerických domácností. Na nich autor ukazuje, jak je ve společnosti bohatství rozložené i jak se ze spodních vrstev posouvat výš.

Jemu samotnému se to povedlo. Přestože vyrůstal v rodině pradleny a řidiče, absolvoval prestižní Stanfordovu univerzitu. Založil si populární blog o financích Of Dollars and Data a dnes spravuje finance bohatým rodinám.

Ve své knize dělí domácnosti do šesti úrovní podle bohatství. Jednotlivé levely se neodvíjejí od výše příjmů, ale podle čistého jmění. Což je vše, co člověk vlastní (od auta, přes dům až po úspory na penzi či jakékoliv cenné papíry) po odečtení dluhů. Každá z těchto šesti příček na žebříku bohatství, doplňuje Maggiulli, přináší určitý typ svobody.

Na úroveň jedna umisťuje Maggiulli domácnosti, které žijí de facto od výplaty k výplatě, v majetku mají maximálně 10 tisíc dolarů (v přepočtu kolem 200 tisíc korun). Na úrovni dva jsou pak rodiny (majetek 10 - 100 tisíc dolarů), které nemusí v obchodě řešit, zda si koupí ta, anebo o dolar dražší vejce.

Úroveň tři (100 tisíc až milion dolarů) už dovoluje dopřát si jídlo v téměř jakékoliv restauraci. Od čtvrtého levelu (do jmění 10 milionů dolarů) pak panuje „svoboda cestování“, od páté úrovně (do 100 milionu dolarů) si rodina může dovolit dům, jaký si přeje. Nejbohatší skupina Američanů disponuje k tomu všemu navíc i velkým vlivem.

Podobné rozdělení lze použít i pro Česko, má za to analytička One Family Office Anna Píchová, jen v našich poměrech je méně lidí mezi boháči a superboháči.

Po „žebříku bohatství“, jak Maggiulli tuto stupnici nazývá, lze stoupat nahoru, ale vyloučen není ani pád. Pro posun mezi úrovněmi nefunguje vždy tatáž strategie. Co zabere dole, je nahoře k ničemu, a naopak.

Extrémně obtížné je se vyhrabat z jedničky do dvojky. „Nejchudším 20 % domácností se vystupuje z té jedničky nejhůř,“ říká Anna Píchová. Nemají často vzdělání ani dobré kontakty. Protože jde o rodiny s malým kapitálem, častěji padají do dluhů. 

Instantní rada „šetřete“ je tady k ničemu. Často jde o sociální vrstvy, které mají tak nízké příjmy, že nemají z čeho šetřit. Autor doporučuje pokusit se zbavit nejdražších dluhů, jako jsou některé spotřebitelské půjčky. Co naopak pomůže, je budování rezervy. Takový „nárazník proti smůle“ člověka podrží, když se mu třeba rozbije auto nebo přijde o práci. A podstatné je samozřejmě pokusit se alespoň o dílčí navýšení příjmu, třeba formou brigády.

A právě vyšší příjem nás nejlépe posune z druhé na třetí příčku žebříku bohatství. V českém prostředí výplatu spolehlivě zlepší změna zaměstnání. Zaměstnanci, kteří dobrovolně přešli k jinému zaměstnavateli, měli v novém zaměstnání mzdu v průměru o 12 procent vyšší. I ti, kteří změnili práci nedobrovolně, měli na následující „štaci“ mzdu v průměru vyšší, i když jen o osm procent, plyne z dat státní správy.

Velký důraz se v této etapě také klade na vzdělávání. Tady je čas a prostor na budování schopností. Pro čerstvé účastníky trhu práce nebo studenty je šancí na kariérní postup například neplacená stáž.

Ovšem už při volbě povolání je třeba přemýšlet o tom, že práce by měla nejen bavit, ale také vynášet a zároveň by v ní měl být člověk dobrý, nabádá autor.

Na příčce číslo tři už také přichází čas na investice.

Pro postup na čtvrtou a vyšší příčky už je třeba zapojit „páku“. Jakými pákami lze příjem znásobit? Necháme pro sebe pracovat jiné lidi nebo těžíme z investovaného kapitálu, kdy za nás pracují peníze, anebo za sebe necháme pracovat kód, který škáluje do nekonečna. Program se jednou napíše, ale prodá se bezpočtukrát.

Poskočit ze čtyřky do pětky se patrně nepovede bez rozjetí vlastního byznysu, míní Maggiulli. Poučky ze startupového světa ovšem říkají, že to vyjde jednomu startupu z deseti. „Tam už je potřeba vzít na sebe nějaké to podnikatelské riziko, což ne všichni chtějí. Nebo už máte v portfoliu nějaký majetek a počkáte, až se vám portfolio za desítky let zhodnotí,“ říká Anna Píchová.

Podle ní se v českém prostředí po žebříku posouvat lze. „Nicméně třeba ve srovnání se Spojenými státy bude pro nás trošku těžší se dostat na vyšší úrovně, na čtyřku, pětku, šestku. Podnikat se dá i tady, ale jako malá země máme nevýhodu malého trhu.“ Velkou roli samozřejmě hraje i vzdělání a sociální kapitál.

Šetření ke zbohatnutí podle Maggiulliho nevede. Zabraňuje ale pádu na nižší příčky. Mít pod kontrolou výdaje v každém případě není na škodu. I proto je jednou z ústředních myšlenek knihy tzv. pravidlo 0,01 %. To říká, že člověk může denně utratit 0,01 % svého čistého jmění, aniž by to dlouhodobě jeho majetek ohrozilo.

Kdo má 100 tisíc, smí utratit pouhou desetikorunu, kdo má milionové jmění, tak stokorunu denně. Denní výběr ve výši 0,01 % majetku totiž za celý rok udělá 3,65 %, což je konzervativní míra vybírání z portfolia, která ho nijak neohrozí. Při tomto tempu výběrů se totiž portfolio zvládá samo „resuscitovat“, aniž by bylo třeba do něj dosypávat další peníze.

Anna Píchová má ale za to, že pravidlo 0,01 % může být zavádějící pro lidi, kteří mají sice velký majetek (například dům), ale nízké příjmy. „Když mám třeba majetek 5 milionů Kč, ale víceméně veškerý mám třeba ve své nemovitosti, což je pro Čechy docela běžné, tak bych mohla utratit pětistovku denně bez přemýšlení. To je 15 tisíc měsíčně. Jenže mám třeba důchod dvacet tisíc.“

Píchová upozorňuje, že lidé často podceňují dobu, kterou budování majetku reálně trvá. Bohatství přichází pomalu, většinou až ve stáří. „Málokdo si vlastně uvědomuje, jak dlouho to trvá. Většina bohatství je držená staršími lidmi.“

Zmiňuje také zajímavá americká data, podle kterých třetina veškerého bohatství patří lidem nad 70 let. A dodává, že je to důležité pro nastavení očekávání - zbohatnutí během pěti let po škole se sice někdy může povést, ale jde o výjimky.