Daň na desetinásobek. Jinak stát z bytů nezíská dost, říká ekonom

Zdanit byty, kapitál, cigarety nebo benzin? Stát by si tím pomohl jen omezeně. U některých daní navíc platí, že vyšší sazba může paradoxně přinést méně peněz. Ekonom Dominik Stroukal vysvětluje, kde má stát hledat miliardy.

„Daně zvyšovat nebudeme. Tečka,“ sliboval kdysi voličům Petr Fiala. Jenže daně se zvyšovaly. Současná vláda Andreje Babiše šla do voleb se stejným slibem. Už rok po volbách taky obrací.

Ministryně financí Alena Schillerová opatrně zvažuje zdanění investičních nemovitostí a kapitálu. Podle ekonoma Dominika Stroukala nemá moc na vybranou, protože rozpočty od covidového roku 2020 přestaly vycházet. Staré dobré pravidlo, že příjmy by měly plus minus pokrýt výdaje, neplatí a na příští rok počítá vláda se schodkem 389 miliard.

„Plus minus vyrovnaný státní rozpočet jsme měli ještě v roce 2019. Ale pak se nám o tři procentní body snížily příjmy a o jeden procentní bod se nám zvýšily výdaje. Když máš teď HDP české ekonomiky o velikosti zhruba deset bilionů, tak každý ten procentní bod je zhruba sto miliard,“ vysvětluje ekonom z Metropolitní univerzity, co stojí za chystaným 400miliardovým deficitem.

Trend je ještě znepokojivější než současnost, míní expert. „Z premiantů začneme padat do zadních lavic, k těm nejhorším spolužákům, kteří se moc neučí,“ předpovídá ekonom v podcastu Ve vatě.

Pokud stát potřebuje víc peněz, měl by podle něj nejprve hledat úspory ve výdajích. „Nemyslím si, že jsme zvládli udělat všechny úkoly na výdajové straně,“ říká bývalý člen NERV, který se podílel na návrhu konsolidačních opatření Fialovy vlády. Zvyšovat lidem daně ve chvíli, kdy stát ještě nedokončil vlastní „domácí úkol“ v podobě reformy výdajů, mu proto připadá předčasné.

Pouze lepším výběrem daní se ale „příkop“ nezahladí. „My nejsme Řecko, i kdybychom tady udělali jako daňovou kobru do každé domácnosti, tak to rozpočet nezachrání,“ míní ekonom.

Už i Alena Schillerová a premiér Babiš začínají - svým slibům navzdory - zmiňovat možnosti navýšení některých daní. „Na ráně“ jsou například investiční nemovitosti, kapitál anebo hazard, kratom či nikotinové sáčky.

Vyšší zdanění nemovitostí se v Česku pravidelně vrací jako jeden z možných způsobů, jak rozhýbat trh s bydlením. Pokud by ale cílem bylo přimět majitele investičních bytů, aby je prodali, musela by daň podle ekonoma Dominika Stroukala vzrůst opravdu výrazně.

„Dvojnásobek, trojnásobek neudělá vůbec nic. Když můžeš inkasovat nájem v desetitisících měsíčně, tisícovka navíc ročně tě nenutí to prodat. Ta z toho nedělá výrazně horší investiční aktivum. To by to muselo být drakonicky,“ říká Stroukal s tím, že by zdanění muselo skočit na víc než desetinásobek současných hodnot.

Česká daň z nemovitých věcí navíc nefunguje tak, že by se jednoduše odvíjela od tržní hodnoty domu či bytu. Zohledňuje především jeho velikost a místní koeficienty. Právě v tom Stroukal vidí jeden z problémů současného systému.

„Babička v Havířově, která tam má polorozpadlý velký statek, platí větší daň z nemovitosti, než někdo, kdo se přistěhuje do nádherného drahého baráku za desítky milionů do satelitu kousek za Prahu. Moc to nefunguje, ale alternativa není vůbec jednoduchá.“

Dominik Stroukal má za to, že určit hodnotu nemovitosti, ze které by se daň platila, by bylo komplikované. „Když ti vyměří o trošku víc, tak se budeš soudit anebo budeš cítit nespravedlnost,“ má za to.

Podle ekonoma Dominika Stroukala by ale případné vyšší zdanění nemovitostí dávalo smysl jen tehdy, pokud by skutečně přineslo významné peníze do veřejných rozpočtů. „V Česku máme vysokou míru vlastnického bydlení, takže když zdaníte nemovitosti, dotknete se velké části populace,“ upozorňuje.

Politici proto podle něj často přicházejí s nápadem zaměřit se jen na investiční nemovitosti, například na druhou či třetí nemovitost. Podle dat Dataligence jich je v Česku přes 200 tisíc.

Jenže ani druhý byt nebo dům není v Česku ničím výjimečným, například kvůli spoření na důchod. „Pokud by se to vztahovalo až na třetí nemovitost, tak už zase skoro nic nevyberete. Jestli chcete řešit problémy veřejných rozpočtů touhle daní, ‚prachy‘ tam prostě neleží,“ říká Stroukal.

Stroukal zároveň není kategoricky proti tomu, aby se v Česku daňový mix změnil ve prospěch daní z majetku. Klíčové podle něj je, aby nešlo jen o další daň, kterou lidé zaplatí navíc. Ekonomický smysl by podle něj dávalo současně snížit jiné zatížení - například odvody z práce, zejména nízkopříjmovým.

Kdo drží cenné papíry alespoň tři roky, při jejich prodeji dnes nemusí platit patnáctiprocentní daň. Výjimka měla původně podpořit kapitálový trh a motivovat lidi, aby si sami spořili na důchod. Není ale jisté, jestli pravidla skutečně pomáhají českým firmám, nebo spíš podporují investice do zahraničí, přemýšlí Stroukal.

Očekává proto, že se časový test může časem změnit a přiblížit pravidlům dlouhodobého investičního produktu. Pokud má daňové zvýhodnění sloužit hlavně jako příprava na stáří, může být navázán nejen na dobu držení investice, ale také na věk investora nebo minimální délku spoření.

Další možností je zvýhodnit investice do domácích firem. „Pokud chceme podporovat kapitalismus u nás, můžeme říct, že když peníze pošlete k nám, budete mít časový test,“ spekuluje.

Zároveň ale varuje před očekáváním, že vyšší zdanění kapitálu zachrání veřejné rozpočty. „Nevybereš z toho víc než jednotky, možná nižší desítky miliard,“ odhaduje. Jakmile by sazby výrazně vzrostly, lidé i firmy by podle něj začali víc hledat cesty, jak daň obejít. Zisky by mohli reinvestovat, odkládat výplatu dividend nebo příjmy přesouvat do jiných kategorií.

U dividend se navíc zisk nejdřív zdaní firmě a při výplatě znovu akcionáři. Problém je i v tom, že nominální sazba nemusí odpovídat skutečnému zdanění výnosu. Pokud akcie vzrostou o 50 procent, ale inflace je 40 procent, reálný výnos je jen asi deset procent, daň se přitom počítá z celého nominálního zisku. „Říkat, že je to patnáct procent, a porovnávat to se zdaněním práce, je strašně těžké. Je to úplně jiná disciplína,“ upozorňuje Stroukal.

Vyšší zdanění bohatších podle něj neznamená, že všichni odejdou ze země. Část ale začne příjmy přesouvat a hledat daňové optimalizace. Proto by podle něj mělo být prvním krokem spíš zavírání konkrétních mezer než plošné zvyšování sazeb.

„Zdanit bohatší je obtížnější. Ne že by to nešlo, ale musíš zavírat díry,“ říká. Problémem je podle něj i rozdílné zatížení zaměstnanců a některých živnostníků, které motivuje k překlasifikování příjmů.

U spotřebních daní platí jednoduchá past – když je v Česku zvednete příliš, stát nemusí vybrat víc. Jsme malá země obklopená sousedy, takže pro řidiče není problém natankovat jinde a pro kuřáka koupit cigarety za hranicemi.

Zároveň sazby často rostou pomaleji než ceny, protože jsou nastavené pevnou částkou na litr, láhev nebo krabičku. Jejich reálná váha tak s inflací klesá. Jednou z logických možností je proto spotřební daně indexovat, aby jejich výnos časem nevyprchával.

U DPH je podle ekonoma problém hlavně v tom, jak pracují snížené sazby. „Snížená sazba z DPH je sociální politika,“ říká, ale místo aby stát pomoc adresoval domácnostem, které ji skutečně potřebují, zlevní například pleny všem – i rodinám s vysokými příjmy.

A právě ty navíc mohou z nižší sazby těžit víc, protože nakupují dražší zboží a ve větším objemu. Z tohoto pohledu by byla efektivnější jedna sazba DPH a cílená pomoc konkrétním domácnostem.