Čína má problém s bezpečností dat. Co všechno sbírá o svých občanech?

Čína se potýká už s druhým velkým únikem dat za poslední měsíce. V červenci hacker s přezdívkou China Dan na online fóru tvrdil, že od šanghajské policie získal osobní údaje miliardy občanů – za 23 terabajtů dat žádal deset bitcoinů.

Tento týden se objevily zprávy o masivním úniku databáze technologické bezpečnostní firmy Xintai Electronics, obsahující až 800 milionů záznamů, zejména registračních značek aut a obličejů jejich řidičů. I když je rozpoznávání obličejů v Číně rutinní záležitostí a státní dohled je všudypřítomný, samotná velikost odhalené databáze je ohromující.

Kyberbezpečnost je přitom pro čínského prezidenta Si Ťin-pchinga jedno ze zásadních témat. Jak Čína svá data chrání? A jak široké spektrum informací o svých občanech čínská vláda sbírá?

„Čínská vláda loni schválila jistý ekvivalent evropské legislativy GDPR, a sice zákon na ochranu osobních údajů. Ten má nicméně celou řadu výjimek, které slouží hlavně pro potřeby národní státní bezpečnosti a režimu Komunistické strany Číny, která třímá otěže nad celou společností, a de facto tak pouze utužila své postavení,“ vysvětluje sinolog David Gardáš z projektu Sinopsis v podcastu Stopáž.

Jak se čínská vláda staví k soukromým firmám, které sbírají data čínských občanů?

Kromě zmíněného zákona na ochranu osobních údajů existují i další zákony, které v podstatě nutí společnosti z privátního sektoru ke spolupráci s vládou v momentě, kdy může docházet k ohrožení politické stability a zejména strany.

Záminky pro přístup k datům soukromých firem jsou různé – mohou být samozřejmě zneužity proti disidentům, lidskoprávním aktivistům, novinářům nebo celé skupině osob, která je z pohledu strany nežádoucí. To se týká například Ujgurů.

V Číně navíc existuje digitální ekvivalent Velké čínské zdi, firewall, přes který se nedostane prakticky nic, co by si strana nepřála. V jistém povědomí je i systém společenského kreditu. V jakém stadiu teď je?

Funguje jako jakýsi cukr a bič. Vymáhá loajalitu ze strany obyvatelstva, aby následovalo zákony i lokální nařízení. Společenský kredit se určuje podle online aktivity, tedy jak se občan vyjadřuje na sociálních sítích, jestli náhodou není příliš kritický vůči straně nebo vládě, koho má v přátelích. Pokud má mezi přáteli na sítích někoho s nižším skóre, tak to může ovlivnit i to jeho.

Dále může vláda využít data z veřejných kamer nebo od informátorů – to mohou být například důchodkyně, které jednoduše informují o tom, kdo, co, kde a s kým dělá.

Tento systém zatím není implementován na celostátní úrovni a je spíše rozvíjen v mnoha různých podobách po celé Číně. Svůj kreditový systém mají i soukromé společnosti, jako je například online gigant Alibaba. Ten využívá svůj rating Credit Sesame, který je od toho vládního systému oddělen.

Vládní i soukromý systém umožňují podle skóre občany umístit na blacklist – kvůli nižšímu skóre nebo čistě proto, že se znelíbili režimu. Například nemohou cestovat po Číně, kupovat si letenky, mají omezené pracovní možnosti. Podle všeho to směřuje k propojení soukromého a vládního systému, ale zatím tam ještě Čína není. Původně přitom plánovala zavést jednotný celostátní systém do roku 2020.

Zmiňoval jste kamery, které snímají každodenní život Číňanů. Pokročily v posledních letech zásadně v technologiích a schopnostech?

Určitě pokročily jak v kvalitě, tak v kvantitě. Byť nemáme přesná čísla k tomuto roku, ve veřejném prostoru je více než 200 milionů kamer. Jedna z oblastí, kam se jejich technologický pokrok zásadně ubíral, je schopnost rozlišit etnicitu – tedy zda je snímaný člověk Chan, majoritní Číňan, který tvoří 90 % populace Číny, nebo například spadá mezi Ujgury, což je nejvíce potlačovaná etnická skupina v současné Číně.

Čína využívá tyto sledovací technologie a další instrumenty policejního státu k exportu do Ruska nebo Íránu. V Ománu se používala mezilehlá zařízení, která sledují datový tok na internetu k tomu, aby potlačovala LGBT aktivisty a jakékoliv diskuse na tato témata.

Jak se běžný Číňan dívá na další pokročilé technologie, které například nahrazují platbu kartou pouhým skenováním obličeje? Bere to jako praktickou výhodu, nebo je to další zásah do jeho soukromí?

Budou tu rozličné názory jak na technologie, tak na pojetí soukromí v Číně. Část populace je určitě ráda, že například zmíněné platby usnadňují život. Když jenom mrknete do kamery v KFC, tak máte zaplaceno. Někomu přijde důležitější zase bezpečnostní aspekt, kdy je každý centimetr veřejné plochy sledován, takže se snižuje kriminalita – byť existuje v soukromém prostoru.

Máme ale také příklady, že ne všichni jsou spokojeni. Například jeden profesor ve městě Chang-čou se před několika lety soudil s městskou vládou, proč musí pro vstup do safari parku podstoupit biometrické skenování obličeje a neexistuje jiná možnost, jak si koupit vstupenku. Soud vyhrál.

Změnil se pohled Číňanů na dohlížitelský aparát během období takzvané politiky „nulového“ covidu, kdy jsou uzavírána celá města a nasazována velmi drakonická opatření?

Významně. Bylo možné zaznamenat celou řadu protestů, které byly do té doby nevídané – lidem evidentně už docházela trpělivost. Například letos na jaře během lockdownu v Šanghaji, kdy bylo takřka 30 milionů lidí permanentně zavřených doma, nemohli ani ven na nákup. O logistiku se měla postarat vláda, ale nestíhala, zásobení potravinami nebylo dostatečné a lidé z mrakodrapů volali, ať je pustí ven.

Vláda také zřejmě zneužívala zdravotní aplikaci Health Code, která uživatele informuje, zda byli v kontaktu s někým pozitivním. Během protestů při bankovní krizi v provincii Chu-nan shodou okolností zhruba 1 300 protestujících obdrželo zprávu, že měli pozitivní kontakt a ať se odeberou do karantény. Účelem ale samozřejmě bylo nabourat se do protestů.

Jaké bezpečnostní díry čínský sledovací systém má? Jak na něm spolupracovaly západní firmy? A proč Čína tlačí na využívání digitálního jüanu a omezování hotovosti?

Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku.

Odkazy k epizodě:

Sonifikované snímky z teleskopu Jamese Webba