Hlavní obsah

Štefan Margita: Po smrti Hanky se vše změnilo, i mé okolí

Foto: Lenka Hatašová, Seznam Zprávy

Hostem Boomer Talku byl zpěvák Štefan Margita.

Článek

Operní pěvec a tenorista Štefan Margita přijal pozvání do rozhovorového podcastu Boomer Talk a s Milošem Pokorným pohovořil o svých zkušenostech ze světových scén, o tom, co dělá ve volném čase, jak to má s módou nebo technologiemi, ale došlo i na dojemné vzpomínání na manželku Hanku Zagorovou.

Mají operní pěvci nebo, řekněme, lidé kolem klasické hudby – muzikanti, interpreti i manažeři – smysl pro humor? To je výtečná otázka. Myslím, že účinkující a ti, co dělají klasiku, jsou lidé, kteří milují humor. Ale například publikum, které chodí na vážnou muziku, se tváří, že se u klasiky nesmíš ani usmát, a to je špatné. V cizině už je to docela pryč, ale tady se s tím, bohužel, pořád potkávám, ale mezi námi sólisty je opravdu obrovská legrace. A Hanka, když ještě žila, říkala, že kvůli tomu se mnou jezdila do ciziny, protože u nás, operních pěvců, je větší legrace než u nich. Bude to asi tím, že to je taková týmová práce, kterou dělá dohromady více lidí – zvykáme si na sebe, zkoušíme třeba i přes sedm týdnů a po představení anebo zkoušce si jdeme třeba sednout. Ale v té popině, jak Hanka říkala, je v podstatě každý sám za sebe.

Takže u klasické hudby je větší týmovost a umělci mají větší tendenci se spolu sejít a věci probrat někde u vína? Ano. Je moc hezké, když někde zkoušíš, ať už u nás, nebo v cizině, a potkáváš se s kolegy, se kterými jsi dělal třeba před patnácti lety. Teď jsem chystal novou inscenaci a musím přiznat, že se mi to hodně líbilo, protože jsem nejstarší člen souboru. Zkoušelo se i osm hodin a potřebovali jsme tu výdrž, což nás naučili dirigenti a režiséři. A co se mi ještě líbilo a bavilo mě, že po dvou hodinách ta mládež byla unavena, chtěla pauzu, sednout si a dát si kafíčko, což mě v mém věku, statečně přiznávám, moc těšilo.

V zahraničí se v každé té zemi smějí asi trochu něčemu jinému, vnímáš to tak? Samozřejmě. Když přijedeme na inscenaci třeba do Ameriky, pár dní trvá, než si na sebe zvykneme. A když je úžasná parta, tak pak i ty zkoušky jsou úplně jiné, protože to probíhá v naprostém klidu. Ale zažil jsem také několikrát, třeba v Paříži, kde se sešla výtečná parta, že stačil jeden jediný člověk, který všechno negoval, nic se mu nelíbilo, a dokázal celou partu takovým způsobem rozvrtat, že to bylo vidět i na těch zkouškách. Italové zase neradi zkoušejí a na zkoušky chodí později. Tohle v Americe nebo v Německu neexistuje. A jak jsou veselí, přímí a upřímní, jejich mentalitu naprosto miluju, tak jdou na kafíčko, kde mezitím asistent toho režiséra, který je Ital, objednává všem kávu, ale už neřekne, že do kávy objednal i grapu. Takže my se pak vracíme na zkoušku opravdu hodně veselí.

Opravdu jsem odletěl, moc mi pomohli, ale pak nastaly ty chvíle, kdy mi Hanka začala chybět. Ona viděla všechny moje produkce a vždy si to užívala. Zrovna jsem skončil nějakou zkoušku ve Washingtonu, chtěl jsem jí zavolat a říci, jak to dopadlo, a najednou jsem zjistil, že nemám komu volat nebo napsat esemesku.
Štefan Margita

Jak vypadá život úspěšného operního pěvce? Krásně. Pokud ti to zpívá, protože dneska se smlouvy podepisují tři až čtyři roky dopředu. Nedávno mi volali s nabídkou na rok 2027. A to se zarazíš, protože když pánbůh dá, tak mně za dva roky bude sedmdesát let. Agentura mi řekla, že to podepíšeme a vždycky to můžeme odvolat. Celé to začne tím, že dostaneš smlouvu. Pak se musíš naučit roli, přiletíš na místo, kde zpíváš. Následuje seznámení s dirigentem a režisérem a pak je první zkouška souboru. A pak to začíná – když je to úplně nová produkce, tak se zkouší sedm týdnů od desíti do dvou, v Itálii se zkouší od sedmi až do jedenácti večer a v Americe od tří do šesti, každý den i v sobotu, neděle je volná. Pak přijde premiéra a z těch zkoušek je člověk tak unavený, že většinou onemocní, běhá k doktorovi a snaží se o sebe dbát, musí vědět, co si může dovolit. Když už začnou představení, bývá mezi nimi dva až tři dny volna, ale ty nesmíš odletět z toho města, kde zpíváš, protože divadlo už v té chvíli za tebe neručí, kdyby se ti něco stalo. Musíš dávat pozor, protože máme honorář za představení, ale zkoušky placené nemáme. A stává se, že si člověk musí zajistit i ubytování. A v případě, že onemocníš před premiérou a pořád nejsi v pořádku, odletíš domů s obrovským minusem. Jaký máš názor na Luciana Pavarottiho, který operní žánr přiblížil obyčejným lidem a dostal ho do velkých hal? Sólisté i hráči jsou úžasně vtipní a udělají cokoliv bez toho, aby se rozčilovali, že se jedná o komerci, ale pak je část publika, která tohle nepřipustí a která Pavarottimu dodnes neodpustila. Mně také neodpustí, že jsem třeba zpíval duet s Hanou Zagorovou. Ale o tom to vůbec není, protože Pavarotti, když vstoupil na jeviště, jestli zpíval pop, muzikál, nebo operety, nikdy se nešetřil, zpíval stejným způsobem a stejně intenzivně. Jeho zpívání bylo fenomenální. Díky němu, Domingovi nebo Carrerasovi se na operu dostali lidé, kteří by se na ni nikdy nešli podívat. Můžeš udělat album operet, muzikálových písní nebo šansonů, ale vždy je důležité, abys byl schopný se vrátit zpátky do té opery a stále uměl operně zazpívat velké operní představení, které trvá třeba tři a půl hodiny. My nejsme zvučení, my nemáme mikrofony, nikdy.

Foto: Lenka Hatašová, Seznam Zprávy

Hostem Boomer Talku byl zpěvák Štefan Margita.

Vím, že Hanka za tebou moc ráda jezdila po celém světě, podporovala tě a sledovala tvoji kariéru. Jak ses vypořádal s jejím odchodem? Jednu smlouvu jsem odvolal – v Londýně jsem měl dělat Heroda v opeře Salome, a to jsem ještě nebyl schopný dát. Další smlouvu jsem měl do Washingtonu na operu Elektra. Režisérka se to přes českou ambasádu dozvěděla, zavolala mi a ptala se, jestli přijedu. A že když nepřijedu, tak přijede ona pro mě, že mi nepomůže sedět doma, že potřebuji vypnout, že musím přijet a oni se o mě postarají. Opravdu jsem odletěl, moc mi pomohli, ale pak nastaly ty chvíle, kdy mi Hanka začala chybět. Ona viděla všechny moje produkce a vždy si to užívala. Zrovna jsem skončil nějakou zkoušku ve Washingtonu, chtěl jsem jí zavolat a říci, jak to dopadlo, a najednou jsem zjistil, že nemám komu volat nebo napsat esemesku. Všechno se mi změnilo, celé mé okolí se změnilo a změnila se i nátura některých lidí. Jsou kamarádi, kteří to opravdu mysleli celý čas, když Hanka žila, vážně a měli nás rádi. Ale víš, co bylo nejsmutnější? Teď už to můžu v naprostém klidu říct. Hance nebylo dlouhodobě dobře a trvalo to skoro dva roky. Hanka nebyla ten typ, který by si stěžoval, neměla ráda, když jí někdo volal a vyptával se, jak jí je a jestli může nějak pomoci. Ona ale tu pomoc chtěla ode mě. A byli tací, kteří se na mě zlobili a dodnes tvrdí, že jsem zatajoval Hanku a že kvůli mně s nimi nemluvila. Ona nechtěla s těmi lidmi mluvit, a to ne proto, že by je neměla ráda, ona se strašně nervovala a deptalo ji, když zavolal kdokoliv. Poslední člověk, se kterým mluvila, byl Standa Hložek. Seděl jsem vedle ní v nemocnici, ona s ním mluvila a nebylo na ní nic znát. Když ležela v nemocnici, tak mně i doktorům stále říkala, ať za ní nikdo nechodí a ať za ní nikoho nepouští. A já jsem jí naprosto rozuměl, chtěla zůstat v paměti těch lidí taková, jakou si ji pamatovali, silná Hana Zagorová, a nechtěla, aby ji litovali. A ti všichni, kteří se pak na mě zlobili, telefon nezvedli. Jediný člověk, který jí pomáhal a byl nablízku do poslední sekundy života, jsem byl já, nikdo jiný, a jsem opravdu vděčný a šťastný, že jsem s ní do poslední sekundy mohl být. A tam jsem pochopil, o co jí šlo, i když můžu prozradit, že ona opravdu do poslední chvíle nevěděla, že je tak zle, protože se chystala na novou desku a volala sestřičky, aby si poslechly, co bude nahrávat.

Ty jsi to, Štefane, věděl? Rok mě upozorňovali, že to asi přijde. Nechceš jim věřit, nevěříš. Pak nastala situace, kdy se to zlepšilo, a pak zase zhoršilo. Myslím, že to byla moje nejtěžší inscenace, kterou jsem kdy musel hrát. Jednou na mně viděla, že je zle, a zeptala se, jestli se něco nestalo. A stalo. Byla obrovské zlatíčko.

Byl jsi taková hradba mezi těmi známými a Hankou, někdo to chápe, někdo ne a někdo to nepochopí nikdy, anebo bude říkat, že jsi je zbytečně odklonil. Objevily se různé nepravdivé věci, a já nikoho nebudu jmenovat, ale přesně vím, kdo vynášel do bulváru, že prý Hanka zemřela na mozkovou mrtvici, což je naprostá lež. A člověka mrzí, že si to ten dotyčný ani neověří a klidně to napíše. Anebo když byl Hančin pohřeb, tak psali, že jsem rozhodl, že nikdo nesmí přinést jinou barvu růží než bílou. To jsou prostě lži. Ale víš, co je nejhorší? Že tomu spousta lidí věří.

Co dělá Štefan Margita, když nemusí zpívat? Odpočívá. Chodí na procházky. Ty určitě víš, že jsme si s Hankou koupili byt ve Španělsku. Takže když je možnost, letím do Španělska, tam mi to strašně pomáhá. Celkově, ten vzduch u moře i ta mentalita, takový klid tam na mě padá. Myslím si, že je důležité, aby člověk měl ve svém okolí lidi, na které se může spolehnout a může jim kdykoliv zavolat. Takže jestli jsem doma, nebo ve Španělsku, vím, komu můžu zavolat.

Máš něco, co se dá nazvat koníčkem? Začal jsem opět kupovat vinyly. V Americe jsem si nakoupil pár starých vinylových desek skupiny ABBA nebo Led Zeppelin, protože jsem je v minulosti měl, ale vyhodil. Rád zajdu do divadla na krásné inscenace, činohru mám velmi rád. Poslouchám víc muziku než dříve a hodně poslouchám jazz, který mě vždycky bavil. A čím jsem starší, tím míň poslouchám operu.

Chodíš se občas se podívat na kolegy, třeba v zahraničí? Chodím. Když jsem na té zkoušce, tak si to samozřejmě poslechnu, ale když vidím, že je tam známé jméno, tak zajdu na návštěvu. Mám moc rád atmosféru v divadle před generálkou, když staví tu scénu, když se to všechno chystá. A také mám rád, když se režisér rozhodne, že bude generálka bez publika. Je to naše zkouška a my na ní můžeme dělat cokoliv. Když jsme v Drážďanech dělali operu Boris Godunov, tak Borise hrál známý německý zpěvák René Pape. Generálka byla ráno v půl desáté a on říkal, že to je tak těžká role, že nebude zpívat naplno, že se bude šetřit. Přesto se našli tací, kteří v průběhu generálky hlasitě křičeli, ať zpívá naplno. Ti lidé to občas vůbec nepochopí.

Štefan Margita

se narodil 3. srpna 1956 v Košicích. Působil a působí v nejslavnějších operních domech světa a celosvětový věhlas a obdiv kritiků i publika mu přinesly především role v Janáčkových operách. První uznání získal za ztvárnění Laca v Janáčkově Její pastorkyni. Další důležitou rolí v jeho kariéře se stal Kudrjáš v Kátě Kabanové. Po svém velmi úspěšném debutu v roli Logeho ve Wágnerově opeře Zlato Rýna v roce 2008 pod taktovkou Donalda Runniclese v San Franciscu byl pozván, aby se v této roli představil znovu jak v San Franciscu, tak v Metropolitní opeře pod taktovkou Fabia Luisiho, a v roce 2012 v nové inscenaci v Bavorské státní opeře pod taktovkou Kenta Nagana a v Amsterdamu pod taktovkou Hartmuta Haenchena. Zpíval v operních domech a na koncertních pódiích po celém světě pod taktovkami prestižních dirigentů. Jeho koncertní repertoár zahrnuje především díla Mozarta, Beethovena, Dvořáka, Mahlera a Bartóka.

Jak jsi na tom s technikou a technologiemi? Je mi úplně jedno, jaký používám telefon, protože si potřebuji zavolat nebo něco napsat do kalendáře. Ale věřím, že jsou tací, které to baví a chtějí mít okamžitě nejnovější model. Potřebuju mít laptop, který vždy beru s sebou, potřebuju vyřídit poštu a to všechno umím. Naučil jsem se to sám.

A nebojíš se situace, kdy to nefunguje? Zažil jsem to několikrát, třeba na letišti. Kolikrát si vzpomenu, když něco přestane fungovat, že jsme existovali i bez toho.

Když jsi přišel, pochválil jsem ti boty. Potrpíš si na značkové oblečení? Netrvám na značkových věcech, ale aby to vypadalo dobře a člověku to slušelo. Když jsme byli v Americe, tak tam v opeře pracovala taková německá paní Sisi, která nám říkala, že musíme do Century nakoupit, protože tam mají značkové věci s padesátiprocentní slevou, tak jsme se tam vydali a Hanka si tam opravdu nakoupila. I večerní šaty, kabelky ji nezajímaly, boty ano. Vždy hledala něco exkluzivního, co si může obléct a co nebude mít dalších deset lidí u nás.

Jak to máš s popularitou? Nedávno jsme dělali takový krásný koncert, ještě neskončil, přidávali jsme a nějaká paní z první řady vstala a normálně přišla na jeviště, kde se mnou v průběhu mého zpívání začala diskutovat, kam si přijít pro autogram a kdy bude další koncert. Podíval jsem se na ni a řekl, že se omlouvám, ale ještě zpívám. Ona koukla na mě a řekla, že jsem drzý. A to je ta hranice, ale už překročena.

Co jídlo a pití? Grapa. To mě naučili Italové. Mám rád thajskou, japonskou, italskou kuchyni. Méně už španělskou. Ale sním i dobrou kachnu nebo knedlo vepřo zelo.

I před představením? Před těžkým představením ne, to spíše něco lehčího. Nebezpečí je v tom, že po představení sníš úplně všechno. Za ta léta jsem se naučil, že ani to není důležité, ale je dobré si něco malého dát, protože bylo období, když jsem měl sto deset kilo. Pak začala dieta a zhubl jsem osmnáct kil. Snažím se udržovat, protože mám rád sladké.

Štefane, na rozhovor s tebou jsem se těšil z toho důvodu, že šíříš pozitivní náladu. Věděl bys, komu se říká boomer? Nevím.

Ve stručnosti je boomer pro mladší generaci člověk, který už v jejich očích určité věci nestíhá. Mně se to líbí, to budu používat třeba v divadle, když mi něco řeknou, tak odpovím, že už jsem boomer.

Jaké jsou tvé plány do budoucna? Uvažuji, že bych ke svým sedmdesátinám uspořádal svůj poslední velký koncert v O2 areně. Dělám další desku duetů a v roce 2026 udělám v květnu právě tento velký koncert, kde bude i Hana Zagorová. A teď se všichni budou ptát, jak to, že Hana Zagorová, ale to neprozradím, ale prozradím, že tam bude i Lucka Bílá, Marta Jandová, Jitka Čvančarová nebo Monika Absolonová. V Národním divadle mi zase nabídli takovou poslední inscenaci, operu Richarda Wagnera Zlato Rýna. Neznamená to však, že zcela odejdu ze scény, ale že už nebudu dělat velké koncerty, už prostě nechci jezdit po světě a zkoušet osm týdnů. S věkem zjišťuji, že musím mnohem víc cvičit, než jsem cvičil, a držet se ve formě, protože dneska stačí, když si režisér v divadle vymyslí šikmou plochu, na které musím stát třeba osm hodin. To mě pak bolí záda a pan profesor Bojar mě dává dohromady. Kolem sedmdesátky prostě zjišťuješ, že už to není tak jednoduché jako před dvaceti lety, a proto musíš cvičit a udržovat si ho. Doufám, že do té sedmdesátky vydržím a odejdu ve správné chvíli, aby mě na jevišti lidé nelitovali, ale spíše si řekli, že je škoda, že odcházím.

Jsou podle něj velká jména jako Pavarotti, Carreras nebo Domingo důležitá pro operní branži? Na kterém neobvyklém místě si Miloš se Štefanem domluvili tento rozhovor? A jaké jsou jeho zkušenosti z milánské La Scaly? Poslechněte si v novém vydání podcastu Boomer Talk, ve kterém, mimo jiné, zazněla vážná témata i vtipné historky.

Doporučované