Šťastný podcast: Volby poštou ve Sněmovně. Čekají nás i 30hodinové projevy

Jak už jsme vám ukázali ve Šťastném pondělí, projekt rekonstrukce Hlavního nádraží v Praze pod názvem Šťastný Hlavák je v plném proudu. Nebo taky vlastně spíš není.

Jedním z hlavních problémů je fakt, že nikdo neví, která část budovy nádraží je chráněná a kterou je tedy možné rekonstruovat. A nejen to – neví se dokonce, jestli je Hlavní nádraží jedna budova, nebo dvě, tedy jestli je Fantova budova ten stejný objekt jako nádražní hala.

„Když se na začátku ptali vedoucí projektu, jestli je odbavovací hala památka, zjistili, že ne, protože jde o samostatnou budovu. Jenže během toho někdo vznesl námitku na Ministerstvo kultury, jestli by neměla být jen jedna budova, což by znamenalo, že by součástí památkové péče mělo být celé Hlavní nádraží včetně magistrály a garáží. Načež drážní úřad prohlásil, že by to skutečně měla být jedna budova. A tak i Ministerstvo kultury, které řeklo, že podle papírů by to tedy měly být dvě budovy, nakonec rozhodlo, že to holt bude jedna budova. Takže je v tom klasicky strašný guláš,“ popisuje Ondřej Lasák spletitost situace.

Problém byl mimo jiné i v tom, že se na tyto administrativní komplikace nepřišlo během rekonstrukce v letech 2006–2011, kdy odbavovací halu opravovala italská firma Grandi Stazioni. Ale i na této jinak (i námi) kritizované rekonstrukci se dají najít pozitivní prvky.

„Sice jsou tam pořád temnější místa, kam chodím nerad, ale je potřeba ocenit dvě věci: jedna je auto na kolejích a druhá je model Hlavního nádraží z lega. To jsou totiž dvě místa, kde si lidé můžou dát sraz a vždycky se najdou,“ glosuje Jindřich Šídlo.

Současná situace kolem podoby největšího pražského nádraží je natolik složitá, že dokonce ani tak zkušený urbanista, jako je Jindřich Šídlo, nedokázal rozlousknout, jak by ji řešil. Zato ale nabízí jedno varování.

„Za posledních 30 let se v Praze postavila jediná stavba, na kterou se jezdí někdo dívat, a tou je Tančící dům. A to jen díky tomu, že se postavil v 90. letech. Já se vsadím, že dneska už by se nic takového neuskutečnilo: přišel by nějaký památkář a řekl by, že zpoza jednoho rohu není dobrý výhled na něco, na co má být dobrý výhled. Tehdy to byl zázrak, že se něco takového postavilo,“ krčí rameny Šídlo.

V druhé části Šťastného podcastu věnované sociálním sítím politiků se docentka instagramu Tereza Povolná pustila do analýzy komunikace kolem korespondenční volby. „Třeba Piráti přidali fotku, kde jsou všichni jejich poslanci v letu a, dalo by se říct, jsou z toho úplně rozjuchaní,“ komentuje Povolná.

„Já bohužel vím, co se bude teď dít s korespondenční volbou ve Sněmovně. Bavil jsem se o tom s některými politiky a bylo mi řečeno, že jestli současné opozici na něčem opravdu hodně záleží, tak na tom, aby korespondenční volba nebyla. Protože by to byla po mnoha letech veliká změna počtu voličů, i když nikdo neví, kolik by jich reálně přibylo,“ říká Šídlo, „takže věřím, že ten současný rekord v délce projevu, který je na nějakých sedmi hodinách, padne a přiblížíme se spíše třicetihodinovým světovým rekordům.“

„Já mám hlavně pocit, že současná vláda potřebuje nějaký jednoduchý hmatatelný úspěch, splněný slib z kampaně. Což už teď víme, že nebude ani nezvyšování daní, ani šlapající ekonomika, ani propouštění úředníků. A korespondenční volba by tak mohla být jednoduchý krok, jak voličům ukázat, že na ně vláda aspoň v něčem furt myslí,“ soudí Konstantin Sulimenko.

Dá se počet potenciálních voličů ze zahraničí, kteří by ve většině volili strany současné vládní koalice, spočítat? A co nám o korespondenční volbě říká příklad Slovenska? A na jakou stranu se nakonec spíš postaví ODS, která je vůči volbě poštou také dost zdrženlivá? To všechno vám řekneme ve druhé části Šťastného podcastu.

Celou epizodu si můžete pustit v přehrávači v samotném úvodu článku.