Šťastný podcast: Betyna vs. Rambohafík. Našli jsme TOP 5 psů české politiky

Proč je v Česku výhodnější býti psem než dítětem a kteří čtyřnozí maskoti se nesmazatelně zapsali do historie polistopadového Česka, zanalyzoval Šťastný podcast ve složení Šídlo–Sládečková–Lasák.

Epizoda Šťastného pondělí tentokrát upozorňuje na chystanou novelu zákona, kde by se mělo konečně psát, že fyzicky trestat děti není úplně OK. Konzervativní část Sněmovny proti legislativnímu zákazu mlácení ratolestí více i méně intenzivně brojí. Je potřeba dodat, že jsme na chvostu Evropy, co se zákazu fackování dětí týče. Přitom zákaz bití i přivazování psů už u nás dávno platí, aha!

„Je to tak, Česko spolu se Slovenskem a Belgií patří k posledním zemím na kontinentě, které nemají deklarováno v zákoně, že fyzické tresty na dětech jsou nepřípustné,“ upozorňuje scénáristka a hrdá matka nemlátička Irena Sládečková.

„Novela říká, že děti by se měly vychovávat bez tělesného trestání a duševního strádání a jiných ponižujících opatření, že se tělesné trestání dotýká lidské důstojnosti dítěte. Jenže ta novela nedefinuje žádný postih, který by za to tělesné trestání měl být, takže má jenom deklarativní charakter. My si vlastně tou novelou jenom řekneme, že to není v pořádku,“ dodává.

Jindřich Šídlo připomíná jednu památnou historku ze svého dětství, kdy jen o kousek unikl fyzickému trestu. „Já jsem jako malý zavolal na maminku policii – respektive ještě veřejnou bezpečnost – v roce 1980. Představil jsem se, že jsem Jindra Šídlo a že moje maminka není doma, ačkoliv by měla být doma. ‚Jmenuje se Dr. Jindra Šídlová a pravděpodobně je ve vinárně.‘ Tak tam zavolali, přišli k mamince, řekli jí, že syn je trochu nervózní. Máma mi pak od nich zavolala a řekla mi jen, že se mám těšit, až přijde.“

„Já jsem byl nakročenej do polepšovny, protože víte, co se jednou stalo? Jednou jsem doma rozbil lampu. Moje maminka se naštvala a řekla, že už tam nemám být. Tak já jsem si normálně vzal kufříček, svoje úspory a šel jsem bydlet do hotelu Olympic. Maminka za mnou vyběhla a řekla, že doma teda ještě můžu zůstat, protože pak se mi přiznala, že mi stejně moje uspořené penízky vyměnila za neplatné, protože kdysi potřebovala drobné,“ pokračuje ve výčtu smutných příběhů Šídlo.

Češi jsou národ pejskařů, o tom není pochyb. V tuzemsku žije více psů než dětí do čtrnácti let – není tedy k podivu, čí práva byla ošetřena dříve.

„My Češi vlastně vyžadujeme po svých politicích, aby se nějakým takovýmhle zvířetem obklopili,“ upozorňuje na zajímavý pejskařský paradox Ondřej Lasák.

„Úplně ze všech nejslavnější a pro kampaň nejdůležitější (takže ji nemůžeme bohužel vynechat, ačkoliv jsem se o to původně snažil) je Betyna Karla Havlíčka,“ dodává krutý fakt. Havlíček se svojí čtyřnohou láskou rasy erdelteriér obráží dokonce už i rozhovory na zpravodajských webech.

Druhý muž hnutí ANO zdaleka není jediným výrazným psem českého politického prostoru. Jen vzpomeňte na virálního Rambohafíka bývalé ministryně Karly Šlechtové či na celou smečku pudlů a retrívrů u Babišů. A oddaným milovníkem psů byl i první prezident Václav Havel.

„Mimochodem, když si Miloš Zeman koupil psa, kynologové předpovídali, jak bude vypadat jeho výchova. Jedna kynoložka varovala, že bude tlustý a apatický,“ říká Sládečková.

Ve Šťastném podcastu se o legislativě týkající se psů a dětí dozvíte daleko více. A nenechte se připravit ani o anketu pejskařek ze Seznam Zpráv. Epizodu si pusťte v přehrávači v úvodu článku.