Po explozích hledali 1400 škodovek. Stopy ukázaly na boj mezi komunisty

Teroristické útoky na několika místech země, uprostřed nejtemnější noci a tajemná škodovka s několika muži. Novináři Josef Klíma a Jaroslav Mareš v prvním dílu podcastu Skutečné české záhady rozkrývají pozadí útoků na sídla KSČ.

Komunismus se blížil svému konci, ale málokdo to tušil. V polovině 80. let přišla z Moskvy s nástupem Michaila Gorbačova politika drobných ekonomických i společenských reforem, které by pomohly zaostávajícímu východnímu bloku dohonit kapitalistický Západ. Českoslovenští soudruzi se o tyto reformy pokusili také.

A najednou došlo v říjnu 1986 v Českých Budějovicích k teroristickému útoku. Před tamním sídlem Komunistické strany Československa (KSČ) vybuchla nálož. „Byla tam použita průmyslová trhavina. Na místě byli spatřeni dva muži ve věku 35-40 let a také červená Škoda 105 nebo 120, která se po výbuchu rychle vzdalovala z místa činu,“ říká v podcastu Skutečné české záhady novinář Jaroslav Mareš, který prostudoval archivní spisy k případu.

Ale to nebyl konec. Do února 1989 došlo ještě ke dvěma výbuchům před sídly KSČ v Pelhřimově a Ústí nad Labem, v dalším případě v Plzni nálož neexplodovala. Všechny případy spojuje stejný typ trhaviny, doba exploze v čase největší tmy či možnost rychlého úniku z místa činu. A kromě Plzně i ona červená škodovka. „Mělo jít o pražskou espézetku. Našli 1400 pražských červených škodovek a všechny majitele prověřili, ale nikoho nenašli,“ vysvětluje Jaroslav Mareš.

Díky tomu, že nálož v Plzni neexplodovala, kriminalisté získali celý výbušný mechanismus. Zjistili například, že se jedná o průmyslovou trhavinu gelamon z tehdejší NDR. Zároveň se na místě pohyboval modrý mercedes na značkách karlovarské vojenské kontrarozvědky, která v Karlových Varech byla propojená s tamější rezidenturou KGB.

Následovalo prověřování stovek pyrotechniků v Československu, kteří s gelamonem mohli přijít do styku. Několik z nich vytipovali jako podezřelé a u jednoho z nich byl spatřen modrý mercedes na značkách karlovarské kontrarozvědky.

Ale pachatele nenašli. Přestože k pyrotechnikům mířily některé stopy. S jedním z nich se později setkal i Josef Klíma: „Já jsem na něj narazil v devadesátých letech. Vyprávěl mi rozdíly mezi semtexem, který se značí a který se neznačí. Ten neznačený se dodával ve speciálních sériích. Ti pyrotechnici měli v tomhle možná významnější roli, než si dneska představujeme.“

Vyšetřování výbuchů probíhalo na jednu stranu poctivě. Kriminalisté prověřili stovky pyrotechniků, tisíce majitelů červených škodovek a dokonce měli identikit jednoho z možných pachatelů. Na druhou stranu například vůbec neřešili stopu, která vedla k vojenské kontrarozvědce.

Otázkou je, kdo vlastně za výbuchy stál? Získané důkazy a způsob práce kriminalistů naznačuje, že se mohlo jednat o práci z nejvyšších pater politiky. „Policie věděla, že by bylo dobré toho skutečného pachatele nezjistit, protože ten pravděpodobný pachatel byl někdo z jejich velmi vysokých nadřízených,“ domnívá se Jaroslav Mareš. A dává to do souvislosti s politickým a ekonomickým uvolněním ve druhé polovině 80. let.

Je možné, že to byla akce přímo z části tehdejších mocenských struktur, která měla vyvolat neklid a napětí. To by pak ospravedlnilo některé kroky, které se mohly chystat na potlačení drobných politických reforem.

Co ukazuje, že za výbuchy mohli stát lidé z nejvyšších pater politiky? A jak vyšetřování pokračovalo po listopadu 1989?

Poslechněte si celý díl v přehrávači v úvodu článku.