Sami se bojí. Schizofrenici jsou méně nebezpeční než opilí lidé, říká lékař

Ztráta kontaktu s realitou, bludy, halucinace nebo poruchy nálad. To jsou typické projevy psychóz. Pacientů se obvykle bojíme a jako společnost před nimi spíš zavíráme oči. S jakými stigmaty pacienti bojují? A jak se vlastně léčí člověk, který je přesvědčený, že problém má okolí?

Psychózy nejčastěji doprovází schizofrenii nebo psychoafektivní poruchy. Lidé jsou přesvědčeni, že slyší hlasy nebo je někdo sleduje. O psychózách i o tom, jak se daří pacientům pomáhat, je nový díl podcastu MUDrování s Danielou. Pozvání přijal psychiatr Michal Risler z Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov.

Práce s pacienty, kteří se potýkají s psychózou, patří v psychiatrii k nejnáročnějším disciplínám. Typické totiž bývá, že pacienti nemají na svůj stav náhled - neuvědomují si, že jsou nemocní a že jejich vnímání není v souladu s realitou.

„Hovoříme především o schizofrenii. Ti lidé nejsou přesvědčeni, že jsou opravdu nemocní. Problémy, které nemoc způsobuje, vidí venku, ve společnosti, mezi těmi lidmi, kteří je ohrožují nebo je pronásledují. Naším hlavním cílem je udržet je v léčbě,“ vysvětluje Michal Risler.

V pražském sanatoriu Ondřejov nabízí pacientům komplexní program i různé formy péče a podpory. Jde o svého druhu unikátní centrum, kde se lidé setkávají s psychiatry, psychology, sociálními pracovníky i s arteterapeutkou.

Dle primáře Rislera jsou průběhy a závažnost nemocí různé, řada lidí ale při správné léčbě dokáže zdravotní problémy překonat a normálně fungovat i pracovat. Pokud jde o strach, který ve společnosti psychózy vyvolávají, jde dle něj spíš o určité obavy z neznámého. Větší riziko prý dle statistik představují třeba podnapilí lidé.

„Pokud pacienti nejsou zaléčení a mají příznaky, můžou se chovat nepředvídatelně. Najednou odejdou z místnosti nebo něco řeknou. Nevíme, co od nich čekat. Ale reálně, co se týká třeba rizika agrese, je mnohem nebezpečnější právě intoxikace alkoholem než psychóza,“ říká odborník.

„Přitom nemám pocit, že bychom nějak omezovali pití alkoholu a řekli si, že ho nebudeme pít, protože potom můžeme být agresivní,“ dodává.

Pokud se u někoho začnou objevovat bludy či halucinace, je dle Michala Rislera klíčové vyhledat pomoc co nejdřív. Průměrná doba od prvních příznaků do zahájení léčby bývá zhruba rok, což může mít negativní dopad na průběh nemoci.

Okolí či rodina by se měly pokusit nemocného jakkoliv motivovat, aby psychiatra či klinického psychologa vyhledal. Typické bývají třeba sluchové halucinace - lidé slyší hlas, jenž je často negativní, nadává jim nebo komentuje jejich slabosti.

„Ten hlas je jako sluchátka, která nemůžete vyndat z uší. Nebo jako puštěné rádio, o kterém nevíte, kde je. Ale je všude,“ popisuje lékař. Časté bývají i zmíněné bludy - pacienti mohou být třeba přesvědčeni, že je někdo sleduje nebo že si o nich povídají všichni cestující v tramvaji. Takové přesvědčení jim zároveň nikdo nemůže vyvrátit - lidé tak často ztrácí kontakt nejen s realitou, ale postupně se izolují i od svých blízkých.