Když vidím kořist, jdu po ní naplno, říká o medailovém úspěchu Špotáková

Tři olympijské medaile, čtyři vzácné kovy z mistrovství světa a čtyři i z evropských šampionátů. Tak by se dala ve velké zkratce popsat veleúspěšná kariéra jedné z nejlepších českých atletek všech dob.

Hostem Ptám se já byla oštěpařka Barbora Špotáková.

Dvě dekády, během kterých byla jablonecká rodačka devěkrát vyhlášená atletkou roku. To je ostatně další rekord. Předstihla i svého bývalého trenéra, Jana Železného a koulařku Helenu Fibingerovou. Oba se na pomyslný stupeň vítězů postavili sedmkrát.

Barbora Špotáková je také matka dvou dětí, po jejichž narození se dokázala vrátit na stadiony a znovu vítězit. No a také čtvrtá sestra z písně její oblíbené kapely. Song jí věnoval frontman Tří sester Lou Fanánek Hagen po fenomenálním hodu na olympiádě v Pekingu. Tam na šestý pokus pokořila svou velkou soupeřku Rusku Mariu Abakumovovou.

S čím se během sportovní kariéry nejvíc prala? A co jí naopak dělá největší radost?

Sledujte rozhovor v úvodním videu, nebo si ho odpoledne poslechněte ve své oblíbené podcastové aplikaci.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Už jste se sžila s tím, že jste ukončila kariéru? - Už jsem to cítila poslední rok, že toho fakt bylo dost. A tělo mi to hlásilo. Bylo to po tom velkém úspěchu v Mnichově, tak to bylo takové logické vyústění. A přišla úplně obrovská úleva. Ještě stále sportuju pro radost a věřím, že i pro radost ostatních. To je ten nádherný pocit, že nemusím, ale můžu.

2:20 Věděla jsem, že dál by to bylo fakt trápení. A už bych na nějaký velký úspěch těžko dosáhla. I v tom Mnichově jsem měla štěstí, že se neházelo tak daleko. Když vidím kořist, tak po ní jdu naplno. A medaile byla nízko, tak jsem se rozhodla, že ji nepustím. Bylo tam hodně kamarádů, moje děti. Říkala jsem si, že jim musím ukázat, jak se bojuje o medaili. A ono se to povedlo. Ten večer měl úplně všechno. Pak jsem chtěla hned skončit, ale můj manažer mě přesvědčil, ať ještě dotáhnu Diamantovou ligu. Dostala jsem se do finále v Curychu, ale tam to tělo už stávkovalo. Tam se mi to nelíbilo. Ale na druhou stranu, kdo z českých atletů se dostal do Diamantové ligy?

4:30 Líbilo se vám to před velkým publikem? - To mě nabíjelo. Mistrovství světa, mistrovství Evropy… Mně tedy nejvíc pomáhalo, že tam jeli čeští fanoušci, že jsem věděla, že tam jsou ti moji. A když tam byl můj partner Lukáš, můj maskot. Kde byl on, tam se mi dařilo. Proto pro mě bylo nepřípustné končit po Tokiu v roce 2021. To podle mě není závod… Asi je dobře, že ta olympiáda byla, ale úplně mě při vzpomínce zamrazí. A říkám si, že to už nechci zažít. V Mnichově najednou byl ostrov svobody a nic se neřešilo, atmosféra tam byla úžasná, tohle prostě cítím. - Bude vám to chybět? - Myslím, že ano. Je to opravdu návykové.

7:20 Na olympiádě v roce 2008 jste výjimečným způsobem získala medaili až na šestý pokus. Bylo to 21. srpna, vy jste to komentovala, zvítězila jste nad ruskou reprezentantkou. Jsou tyto symboly pro vás důležité? - Mně se to tak vždy nějak sejde. My jsme na to pomysleli a říkali jsme si: To by ještě bylo, kdyby tam na to výročí byla nějaká silná Ruska. Pak se tam stal takový unikátní okamžik, kdy mi ty soupeřky fandily proti ní. Fandily mi i Němky, které mi rok předtím nepodaly ruku, když jsem je porazila. Asi cítily, že jako jediná ji můžu porazit. Tam se stal zázrak, o tom jsem do dnešního dne přesvědčená.

9:00 My jsme na sebe koukaly v šatně, protože ona na konci června nemohla hodit 60 metrů a po dvou měsících se tady zjevila úplně jiná osoba. - Takže vás ani nepřekvapilo, když se dostal na povrch skandál, že ruská atletika byla dopingem zasažená z těch nejvyšších struktur? - Nepřekvapilo, tak nějak jsme to všichni tušili, zdálo se nám to očividné. Nikdy jsme to neventilovali, protože jsme to často dostali zpět i od veřejnosti, že se vymlouváme. Takže jsme to přecházeli. Ale u některých ruských sportovkyň mě to překvapilo, tam to nebylo tak zřejmé.

13:00 Je doping pořád velký problém? - Lidé se budou vždy pokoušet získat výhodu nějakým nekalým způsobem. Takže to asi vymýtit nejde. Ale je to asi v lepším stadiu, než to bylo třeba na přelomu tisíciletí. - Nabídl to někdy někdo vám? - Jednou mi nabídli, že by se mi mohla únavová zlomenina zahojit rychleji. Řekla jsem, že nechci. Ale já jsem zlomenin měla za život docela dost, tak jsem věřila, že se mi to do měsíce zahojí. Bylo to ještě v době, kdy jsem byla juniorka, a nevěřila jsem, že by mě mohla atletika živit. Dělala jsem to bokem při škole, nevěřila jsem, že budu dobrá.

15:30 (k OH v Pekingu a situaci v Číně) Zmiňovala jsem to v nějakém rozhovoru před olympiádou, pak jsem trochu vychladla. Bylo mi diplomaticky vysvětleno, že to není dobré ani pro ten samotný výkon. Když se tím člověk zabývá, tak si vlastně ubírá energii z vlastního výkonu. A nakonec je lepší tu olympiádu vyhrát než ji nevyhrát. Sice jsem nic neudělala, ale aspoň jsem to zmínila.

17:41 Myslíte si, že by sportovci měli upozorňovat na porušování lidských práv, jako třeba i teď v souvislosti s fotbalovým mistrovstvím v Kataru? - Myslím, že je to dobře, že se na to upozorňuje. I že to tam teď je, protože ta debata je o hodně víc vidět. Normálně se o Katar asi nezajímáme a teď to všichni řeší. Doufám, že se tím může něco změnit. Není na světě nic silnějšího než fotbal, kam se hrabe atletika.

19:40 Máte už nějaké plány do budoucna? - Nejvíc se věnuji dětem. Trénuji sebe sama, trénuji děti. Možná vyhlížím nějaký talent, který bych sama trénovala. Uvidím, co mi vesmír pošle. Ještě čekám.