Ředitel nemocnice: Nechci, aby mě operoval doktor, co byl 36 hodin v práci

Mladým lékařům vadí systém přesčasů. Slouží mnoho hodin nad rámec toho, co povolují zákony. Vláda proto mění zákoník práce a nově umožní větší množství legálních přesčasů. Je to řešení?

Hostem Ptám se já byl ředitel Nemocnice Jihlava Lukáš Velev.

Sporná novela zákoníku práce umožňuje zdvojnásobit počet hodin přesčasů u lékařů na 832 hodin ročně, pro záchranáře by šlo o 1000 hodin přesčasů za rok. Zejména mladí lékaři pracující v nemocnicích poukazují na to, že jde o nebezpečné pracovní vypětí. Požadují, aby se přesčasová práce ukotvila jinak. V opačném případě přestanou od prosince tyto dobrovolné přesčasy sloužit.

O novele by měla tento týden znovu hlasovat Sněmovna. „Navýšení je o možnosti, nijak se nemění povinnost, co je v  zákoníku práce. Zaměstnavatel může nařídit 150 hodin ročně. Všechno ostatní je o dohodě,“ řekl ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP 09).

Odpůrci změny zákona s tím ale nesouhlasí. K přesčasům nad tento rámec jsou podle svých slov na pracovištích tlačeni a odmítnout je prakticky není možné.

Jak nemocnice s přesčasy lékařů zacházejí? Mají skutečně takový nedostatek personálu? A jakou změnu by české zdravotnictví v budoucnu potřebovalo?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Sloužíte i vy ve vaší nemocnici přesčasy? – Ano. Sloužil jsem v noci na dnešek a bylo to docela výživné. – Takže jste dokonce přijel po službě? – Ano. – Kolik přesčasů mají lékaři ve vaší nemocnici? – Je to rozdílné podle toho, na jakých odděleních jsou a jak jsou personálně vybavení, ale průměr bude kolem 80 hodin.

2:00 Což znamená, že asi nejste schopni dodržovat současný zákoník práce? – Nejsme. – A jak to řešíte? Dohodami, jako v jiných nemocnicích? – Léta jsme měli dohody, ale nebyly pro zaměstnance výhodné, tak jsme se nakonec dohodli, že jsme přešli na placení podle zákoníku práce, to znamená, že proplácíme práci přesčas. Máme dohodnutý i vyšší objem práce přesčas v rozsahu daném zákoníkem práce. A tam, kde to nepokryjeme tou možnou dobou, tak je to v zájemné toleranci.

2:30 Rozumíte tomu současnému protestu mladých lékařů? – Rozumím, protože jsem byl sám mladým lékařem. Taky jsme to řešili. Oni vědí, že nastupují do oboru, který je specifický, musí se zajistit nepřetržitý provoz, lidé onemocní a vážně onemocní i během noci, ve svátky, v neděli. S tím počítají. Ale musíte mít možnosti odpočinku. A to je problém hlavně velkých měst, velkých klinik, že jsou někdy do těch přesčasů dost brutálně nuceni.

3:30 V naší nemocnici se to neděje. Ale vím to, protože můj syn je lékař, je na okresní nemocnici, ale vím to od jeho kolegů a kamarádů, že se to děje v pražských fakultních nemocnicích nebo i v Brně.

5:00 Co říkáte na ten úhel pohledu, že mladým lékařům se jen nechce pracovat? – To slyším poměrně často i od jiných ředitelů. Ale já vždycky říkám své generaci, že to jsou naše děti, my jsme je tak vychovali, ukázali jsme jim nějaký chod společnosti, oni už nechtějí pracovat „otrocky“, jak jsme byli zvyklí pracovat my. (…) Z lékařského povolání, které bylo v mé době, kdy jsme tomu obětovali život, já jsem skoro neviděl své děti vyrůst, tak oni už přichází do normálního, standardního zaměstnání, chtějí, aby to bylo kompatibilní s rodinou a jejich životem a chtějí být dobře placeni.

7:30 Nechci vypadat alibisticky, ale hledáme řešení něčeho, co teď řešení nemá. My jsem to řešení měli hledat 10, 15, 20 let zpátky. Tak to dělají pokročilé společnosti. Tak jako to dělalo třeba Německo, které začalo masivně nabírat lékaře i z České republiky a východních zemí. Kdežto my – to je taková typická česká vlastnost – se tváříme, že se nic neděje. Pak se dostaneme do bodu zlomu a říkáme, že to teď musíme řešit.

9:00 Teď bude řešení obtížné. Bude potřeba se s lidmi domluvit, nabídnout jim nějakou odměnu, ale i kompenzaci volným časem. Ale myslím, že je to správně. Já bych nechtěl, aby mě operoval lékař, který je 36 hodin v práci. (…) Byl na to kdysi článek – když jste po neprospané noci, tak jste na tom, jako byste si dala nalačno dva panáky tvrdého alkoholu. Dá se to srovnat s opilostí. (…) Tohle je ale problém toho systému, protože my jsme tam furt.

10:00 O těch problémech se ví, i když se zamlčují. Ti politici ale často ani nevědí, jaká je reálně pravda. Protože ti manažeři státních nemocnic nemají vždycky odvahu říct, co je reálně trápí, protože budou odvoláni a vyměněni. Ale na druhou stranu se doba trochu posunula v tom, že se o tom ví, vybírá se náhradní volno a přizpůsobuje se to trošku té situaci. Ale z mého pohledu a z pohledu těch mladých kolegů to nejde tak rychle, jak bychom si představovali.

13:00 Měli jsme to řešit dávno, beru si to i za vinu. Tím, že jsme byli ochotni v tom systému takhle pracovat, tak jsme umožnili mu dospět do téhle fáze. Je to vina nás starších a nedivím se, že jsou na nás mladší trochu naštvaní. Teď je to opravdu gordický uzel, který musíme rozmotávat kousek po kousku.

16:00 Například v Dánsku v rámci reformy zdravotnictví došlo k redukci zdravotnických zařízení – mimo jiné jako řešení nedostatku personálu. Mohlo by tohle být třeba řešení pro Česko? – Může to být řešení, ale musí se to udělat dobře. Tohle je práce tak na pět let spíše komunikační kampaně, jak vysvětlit veřejnosti, že jim zavřete nemocnici, co je nejblíž. Vysvětlit lidem, že jí sice budou mít o kousek dál, ale lépe vybavenou, i personálně, technicky. – A je to ta cesta, klonil byste se k tomu? – Ano, ale ty tendence tady moc nevidím.

19:00 Ta reforma je složitá a my o ní tady ani nevedeme diskuzi. Pořád jsme si ještě ani neřekli, jestli budeme mít kvalitní, dostupné veřejnoprávní zdravotnictví, nebo jestli půjdeme americkým modelem a bude tady privátní zdravotnictví, za které si budeme platit. To jsem od jediného politika za 30 let ještě neslyšel. – Mám pocit, že o té druhé variantě nechce mluvit v podstatě nikdo, že bychom přecházeli k soukromému zdravotnictví. – Ale blížíme se k ní, v Praze stoprocentně.

22:00 A co poplatky, dokázaly by zregulovat to zdravotnictví utržené ze řetězu? – To je asi druhý největší problém nejen českého zdravotnictví, vím to i od kolegů z jiných zemí. Ale u nás je akcentované. Ta úplně volná dostupnost a masivní zneužívání zdravotních služeb, které schytají zase ty nemocnice… spousta lidí řeší o víkendu problémy, které v týdnu řešit nemůže nebo nechce. Samozřejmě 90korunový regulační poplatek dneska nereguluje nikoho, to je jedna krabička cigaret, možná je i dražší. Lépe je lidi vychovávat, ale tady to bez té restrikce asi nepůjde. (…) V tomhle musí zdravotnictví fungovat trochu polovojensky.

26:30 K čemu podle vás české zdravotnictví směřuje? Co to bude? Méně nemocnic, méně praktiků? – Nic z toho není katastrofa, pokud ten systém zůstane funkční. Aby toho pacienta někdo v té síti řídil. Kam směřujeme, skoro bych si troufal říct, že je to americký model, tady na tom mají zájem hlavně finanční skupiny. Ale bojím se, že směřujeme jinam, to bude nějaký model, který známe z jižní Evropy, třeba z Itálie. Kde je jakési veřejnoprávní zdravotnictví, ale Italové se mu vyhýbají. A pokud chtějí péči, tak ji čerpají, ale za poměrně vysoké poplatky v privátní sféře. – To znamená, že míříme k veřejnému zdravotnictví s nižším standardem služeb. A vyšší standard bude privátní. – Ano. Za mlčenlivé spoluúčasti těch, kteří to řídí. – Takže by pomohla jen nějaká hluboká reforma. – Ano, ale musí k ní být vůle. Musí se odstavit lobbistické partičky.