Pro oběti je už možná pozdě, říká advokátka k soudu s Cimickým

Obžaloba viní známého psychiatra Jana Cimického ze čtyř znásilnění a 35 případů vydírání, ke kterým mělo dojít mezi lety 1979 a 2019. Mění tato kauza a soud s Dominikem Ferim pohled na znásilnění a jejich oběti?

Hostem Ptám se já byla advokátka Lucie Hrdá, která se specializuje na rodinné právo a sexualizované a domácí násilí a u soudu s Janem Cimickým zastupuje oběti.

Jana Cimického obvinilo ze sexuálního obtěžování nebo přímo napadení několik jeho pacientek. Obžaloba ho viní ze čtyř znásilnění a 35 případů vydírání, ke kterým mělo dojít mezi lety 1979 a 2019. Státní zástupkyně pro něj navrhuje tříleté vězení, známému psychiatrovi přitom hrozí maximálně pětileté vězení.

„Za kolik poškozených tedy bude těch pět let? Budeme čekat na kauzu, kde bude poškozených 200 nebo 300? Bude ještě někdo, kdo jich bude mít víc, abychom ten trest, těch pět let mohli dát? To je otázka, kterou by si měly orgány činné v trestním řízení položit,“ upozornila Lucie Hrdá.

Některé z poškozených mají podle obžaloby dlouhodobé následky. Žádají proto náhradu újmy v částkách od 80 tisíc do půl milionu korun. Dohromady po psychiatrovi žádají téměř šest milionů korun. Podle Hrdé jde vzhledem k dopadům na její klientky o symbolické částky.

Cimický před soudem, který začal celou kauzu projednávat minulý týden, jakoukoliv vinu popřel.

Kde je dnes nejslabší místo při vyšetřování sexualizovaného násilí v Česku? Jsou tresty v těchto případech dostatečně přísné? A mění se postoj policie a soudů k obětem?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Jak je z vašeho pohledu zásadní, že se případ Jana Cimického dostal k soudu? - Teď je otázka, jestli to není pozdě. Už vzhledem k věku pana obžalovaného a i vzhledem k tomu, co všechno ty poškozené si musely prožít. Státní zastupitelství o tom také hovořilo. Tam jsou vážné následky u spousty z nich. Takže ano, samozřejmě je dobré, že spravedlnost někdy přijde, ale otázka je kdy.

2:00 Druhá věc je, že tyto kauzy jsou vždy dobrým znamením pro jiné oběti z jiných kauz. Protože to znamená, že v tom, co se jim stalo, nejsou samy. A že tyto věci můžou hlásit. Je to pro ně znamení, že jimi policie nebude pohrdat a že se nemusí stydět to nahlásit. Protože my se často setkáváme s tím, že třeba u lékařů pacientky mají potom pocit, že i to bylo součástí léčby a že samy sebe zpochybňují a nevědí, jestli se ony samy nezachovaly špatně.

3:00 Čím to je, že se to k soudu tak pozdě dostává? Protože už v roce 1996 podle dostupných informací byly indicie o tom, že se Jan Cimický možná chová nepřístojně, ostatně i kvůli tomu přišel o práci v psychiatrické léčebně Bohnice. - Tady hraje vždy roli nějaká mocenská pozice, známost toho konkrétního člověka. A je to vždy otázka toho, kdy se najde někdo, kdo je ochotný prolomit to tabu a říct, co se stalo. Ti pachatelé to prostě můžou dělat desetiletí. Jestli o tom věděli lidé kolem pana Cimického a nic s tím nedělali, tak by si měli sáhnout do svědomí.

5:00 A co se změnilo? Může to být i tím, že společnost se posunula, že se to ti lidé méně bojí říci veřejně, nebo se méně bojí nepříjemného postupu vyšetřujících orgánů? - Ano, jsme svědky toho, že spousta lidí najednou chce nahlásit věci. A musíme si říct proč. Ta první věc je opravdu to, že společnost jim to umožní. Podívejte se i třeba na internetové diskuze. Před 10 lety, možná i před pěti lety byly zesměšňující, nenávistné. A najednou se ta diskuze vyvíjí tak, že predátor by neměl ubližovat a že si zaslouží trest. Takže společenský diskurz se tady změnil. Jsem spoluzakladatelka organizace Bez trestu, která bojuje právě za změnu toho diskurzu. A jsem moc ráda, že ten boj je zjevně účinný.

6:00 Druhá věc je, že ty oběti nejsou schopné o těch věcech hovořit hned po tom, co se stanou. To je známá viktimologická skutečnost, která říká, že v okamžiku, kdy je těm obětem nejhůř a nemají to zpracované, tak o tom prostě nejsou schopny mluvit, pokud to třeba vyloženě někdo nenahlásí za ně a ony jsou nuceny o tom mluvit. Ale dobrovolně jsou o tom schopny mluvit třeba po desetiletích. Právě po tom, co si ty věci odžijí nebo nějakým způsobem zpracují nebo chodí na terapii. Což je případ třeba mnoha těch mých klientek. Nebo když se najde jeden hlas, který řekne, že se to stalo, a jim dojde, že nebyly osamocené součástky, ale že se staly ozubenými kolečky v něčem, co se uvedlo do pohybu.

7:30 Mohou být případy Jana Cimického nebo bývalého poslance Dominika Feriho něčím, co může pomoci prolomit ledy? - Myslím, že ano, ale vždy to musíme brát ještě z mediálního pohledu. Třeba u kauzy Feri negativně vůči mým klientkám fungovalo zveřejnění jmen obětí. Opravdu se extrémně bojí, aby tady k tomu nedošlo. Protože některé z nich se mi ozývaly na začátku té kauzy a říkaly, že vůbec nechtějí být nikde uvedeny, že se bojí toho, že bude zveřejněno jejich jméno. Kvůli jejich rodině, práci a podobně. Takže když se ty věci ošetří správně tak, aby nedocházelo k únikům, tak si myslím, že to bude pro další oběti povzbuzení v tom, že prostě mohou mluvit.

10:00 Ženy požadují po Cimickém náhradu újmy v částkách zhruba 80 tisíc až půl milionu korun, dohromady je to kolem 6 milionů korun. Jak je důležité pro oběti sexualizovaných trestných činů, aby dostaly nějakou náhradu? - To se nedá říct paušálně, protože u každého je to jiné. Někteří lidé, a teď mluvím obecně, kteří se stanou obětí trestného činu, chtějí úplnou reparaci, mají pocit, že by se jim mělo zaplatit vlastně úplně všechno. Tam se odčiňuje zásah do osobnostních práv a tam chtějí miliony. Myslím si, že se tomu nedá vůbec nic vytknout, protože pokud vám někdo opravdu naruší život velmi těžkým způsobem, což třeba u sexualizovaného násilí je v podstatě většinové, tak myslím, že není to nic, nad čím bychom se měli podivovat. A pak jsou lidé, kteří třeba vůbec peníze nechtějí, protože říkají, že chtějí, aby ten člověk šel do vězení. Pak jsou lidé, kteří třeba říkají: „Já si ty peníze vezmu a dám je na dobročinné účely.“ A v poslední době judikatura Ústavního soudu dává za pravdu obětem sexualizovaného násilí, které chtějí víc peněz, protože Ústavní soud říká, že je to obrovský zásah do práva, například vyrůstat zdravě u dětí a na to, aby měly zdravý vývoj v sexuální oblasti.

13:00 Státní zástupkyně pro Cimického žádá nepodmíněný trest tří let odnětí svobody, podle trestní sazby mu hrozí až pět let. Je to dostatečné? - Jako advokáta těch poškozených nemůžu zasahovat státnímu zástupci do toho, jaký trest bude chtít, a soudu, jaký trest uloží. Já můžu položit jenom rétorickou otázku, na kterou si ale myslím, že bychom měli nějakým způsobem odpovídat. Za kolik poškozených tedy bude těch pět let? Budeme čekat na kauzu, kde bude poškozených 200 nebo 300? Kolik vlastně můžeme těch poškozených v takových kauzách k tomu soudu dostat? Bude ještě někdo, kdo jich bude mít víc, abychom ten trest, těch pět let mohli dát? Takže to si myslím, že je otázka, kterou by si měly orgány činné v trestním řízení opravdu položit. My tady opakovaně mluvíme o tom, že se sexualizované násilí v České republice trestá v podstatě velmi nízkými tresty. A je třeba si pokládat otázky, proč se takhle trestá, z jakých důvodů, jaká je opravdu společenská nebezpečnost toho pachatele, kolik životů vlastně bylo zničeno a tak dále.

16:00 Dle našich zkušeností se extrémně moc věcí k soudu vůbec nedostane, neprojde přes policii, státní zástupce. Druhá věc je, že obrovská část případů, které by se měly stíhat jako znásilnění, se stíhá třeba jako pohlavní zneužití. Spousta znásilnění třeba v domácím násilí se netrestá jako znásilnění, ale pouze jako domácí násilí, kde je úplně jiná sazba. A stejně tak to, co by se mělo trestat jako znásilnění ve druhém odstavci, kde je sazba těch 2 až 10 let, tak se trestá v prvním odstavci, kde jsou nízké sazby.

18:00 Sexualizované násilí je pro člověka něco tak zásadního, že se tomu velmi často říká vražda duše. A nemůžeme to srovnávat třeba s ublížením na zdraví. To má úplně jiné dlouhodobé dopady. Musíme si uvědomit, že když ten zákon říká, že můžete ukládat v sazbě 2 až 10 let, anebo 5 až 12, tak jsme pořád svědky toho, že se ukládá při té spodní hranici. Já se tedy ptám, k čemu máme ty vysoké sazby, když se prakticky nikdy neukládají? A za co by se tedy měly ukládat? Jestli tady budeme čekat na to, až jeden člověk znásilní 70 žen, tak mu tedy konečně uložíme slavnostně těch 12 let?

20:00 Potom je to taky otázka, jakým způsobem jsou ty tresty odůvodňovány. A je vidět, že tresty jsou ukládány nižší, protože následky jsou bagatelizovány, nebo je bagatelizováno jednání pachatele, vina je přičítána oběti, velmi často se z oběti dělá spolupachatel a ignorují se dlouhodobé následky. V okamžiku, kdy se zbavíme bagatelizujících mýtů, tak se to musí automaticky propsat do výše trestů.

22:00 Setkáváte se ještě s tím, že oběti, které se snaží sexuální útoky nahlásit nebo je nahlašují, jsou zesměšňovány třeba orgány činnými v trestním řízení? - Já bych byla velmi ráda, kdybych mohla říct, že k tomu nedochází, ale není to bohužel pravda. Setkáváme se s tím, že se třeba bagatelizují předchozí útoky, že se řeší jenom ten poslední. Věci, ke kterým docházelo už předtím, a i třeba když to bylo dítě, tak ty orgány neřeší, protože je to v podstatě otravuje, říkají: „Vždyť už řešíme tohle. Přiděláváte mi práci.“ A podobně. Potom je to bagatelizace následků a litování toho pachatele: „Ale víte, že ho za to můžeme zavřít? A víte, že mu kvůli tomu můžete zničit život?“ Vlastně se lituje ten pachatel a nikdo nemá empatii pro oběť.

25:00 Jak velká revoluce muže být novela zákona, která zásadně mění koncept znásilnění z nuceného na takzvaně nesouhlasný pohlavní styk podle hesla „Ne znamená ne“? - Nejvyšší soud už v minulosti tyto věci judikoval, ale je to otázka výkladu. My máme z praxe zkušenost, že policie, prvostupňové soudy, někdy i odvolací, prostě tu judikaturu Nejvyššího soudu vůbec neaplikují. Takže v okamžiku, kdy to bude konečně někde napsáno, tak my budeme mít možnost s tím někomu obrazně mávat před očima a budou se podle toho muset zařídit.

32:00 Novela mění i pohled na sexuální praktiky s dětmi do 12 let. Pokud projde bez změny tak, jak ji schválila vláda, tak soudy budou vždy sexuální praktiky s dětmi do 12 let pokládat za znásilnění či sexuální útok, nikoliv jenom za mírnější pohlavní zneužití. Bude to velká revoluce? - Jestli se to povede, tak asi odejdu do důchodu, protože to je věc, na které pracuju poslední tři roky. My jsme tady byli v trestání sexualizovaného násilí na dětech zamrzlí někdy v padesátých letech. Většina věcí, které by se měly stíhat jako znásilnění, se stíhala jako pohlavní zneužití, kde je úplně jiná sazba. Takže jsem velmi ráda, že to se povedlo. A je to díky politické shodě, která řekla, že sexualizované násilí nebo sexualizované chování s dětmi je prostě nepřípustné.