Plním si své sny, říká starosta „zázraku v Beskydech“

Z malé vsi v samotném srdci Beskyd udělal architektonický klenot. Starosta, jenž v čele obce stojí už 17 let, se ji rozhodl posunout dál. A daří se mu to. Jak těžké je pro dnešní starosty naplňovat vize?

Hostem Ptám se já byl starosta obce Trojanovice Jiří Novotný (nez.).

Beskydské Trojanovice, ve kterých žijí necelé tři tisíce obyvatel, jsou považovány za průkopníka v tom, jak na venkov dostat kvalitní architekturu. U odborníků i milovníků designu si proto obec dokonce vysloužila přezdívku „beskydský zázrak“.

Vesničku pod Radhoštěm tak zdobí designová restaurace, zvonička, fotbalový klub, informační centrum nebo kavárna (v prostorách bývalých garáží). Úprav se dočkala třeba i místní prodejna potravin. Stavby už také obdržely mnohá ocenění.

Tím ale proměna obce nekončí. V běhu už je první projekt participativního bydlení v Česku, do jehož přípravy se zapojí i sami budoucí obyvatelé. Zároveň se chystá velký projekt na přestavbu uzavřeného dolu Frenštát na multifunkční objekt, ve kterém budou například obecní byty pro mladé i bydlení pro seniory, školka, místo pro podnikání, komunitní zahrada, sad, dětská hřiště i místo pro sport.

Za všemi projekty stojí právě starosta Jiří Novotný, který je v čele obce už 17 let a který dlouhodobě úzce spolupracuje s architektem Kamilem Mrvou.

„Každá obec je specifická. Žádná řešení nejdou dělat copy paste, co jsou v jiných obcích nebo ve světě. My jako obec máme své DNA, ve které máme zapsáno, co dělali naši předci, a my z toho ve velkém čerpáme. Taky musíte mít trošku odvahu, musíte do těch věcí jít a změnit je. Ale my hlavně vytváříme podmínky pro to, aby se to, co máme ve své DNA, mohlo dál rozvíjet,“ popsal recept na trojanovický úspěch Novotný.

V čem stát malým obcím pomáhá a v čem jim hází klacky pod nohy? A proč je důležité mít obecního architekta?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Jedna z prvních věcí, která o Trojanovicích vyskočí ve vyhledávači, je to, že je to beskydský zázrak. Jak se vám to podařilo? – Mně se tady dobře bydlí, mně se tady dobře žije a já si cením toho, že bydlím ve místě, kam se jiní jezdí rekreovat. Že ráno vstanu, dívám se na Radhošť a na Velký Javorník. A možná si trošku plním své vlastní sny o tom, jak přetvářet některé stavby a některá veřejná prostranství tak, aby byla funkčnější a aby byla hlavně hezčí a modernější.

2:00 Já jsem do politiky vstupoval před těmi 17 lety tak trošku náhodou, nechtěl jsem do politiky komunální a ani do žádné vyšší, žádné ambice nemám. Bylo to kvůli tomu, abychom zrušili a zasypali důl Frenštát, protože u nás hrozila těžba. My jsme do toho s kamarády šli s tím, že jsme si říkali: My si chceme o své budoucnosti rozhodovat sami.

5:00 Jak se vám tedy stalo to, že jste se začal tak soustředit na architekturu? – Mám rád hezké a jednoduché věci, nechci, aby prostor byl „zamarasený“ nějakým balastem. Proto jdeme do jednoduché architektury. Ale šlo o to, že můj předchůdce pan Drahomír Strnadel, který v té funkci byl 16 let, byl naprosto fantastický a dělal hodně práce pro infrastrukturu. Čím se vůbec nezabýval, byl stav budov. Ty prostě bral, že jsou, že stojí, že jsou dobré, že jsou v pořádku. A pro mě bylo výborné to, že jsem ty budovy měl jako pole neorané, že je nikdo v těch 90. letech nepředělal.

7:00 Začali jsme dělat projekty s architektem Kamilem Mrvou. Byla tam z mé strany velká důvěra a ta je dodneška. Moje hlavní zadání vždycky bylo, že chci mít otevřený prostor propojený s venkovním prostorem. Proto jsou v tom naše stavby specifické, architekt se tomu přizpůsobil. Například v restauraci Rekovice jsme vybili celou jednu zeď a dali do toho velké prosklení a spojujeme se s tím venkovním prostředím, obchod máme propojený s venkovním prostředím, informační centrum s poštou a knihovnou. To bylo obecné zadání a pak tu architekturu už jsem nechával na něm.

8:00 Je důležité hlavně mít architekta, jestli jednoho, dva nebo tři, je celkem jedno. Mě mrzí jedna věc, a sice to, co se stalo a vlastně dodneška stává na městech a obcích, když vidím, jak jdou relativně velké peníze do úpravy například škol nebo bytových domů. A celý ten vzhled dělá nějaký projektant. Ale ten architekt je od toho, aby to udělal hezké. A vy dneska jedete kolem škol a vidíte, jak jsou v různých barvách, prostě splácané, jenom je to obité polystyrenem. Anebo to vidíte na panelácích. Paneláky, to je úplně příklad toho, jakým se to stalo zvěrstvem.

14:00 Jak dlouho vám trvala třeba první stavba a jak dlouho to trvá dnes? – První stavby, to bylo zázemí pro fotbalisty a zvoničku, jsem stavěl na konci svého prvního funkčního období, takže to nějakou dobu trvá. Co se týká staveb na obecních pozemcích, to je ten nejmenší problém, to se dá vyřídit relativně rychle. Ovšem co se týká například liniových staveb, tam je to daleko horší. Teď máme schválené například dvě cyklostezky, které chceme v příštím roce postavit, a tu jednu jsem dělal přes osm let. Stavební povolení u liniových staveb trvá brutálně dlouho, sneslo by nějaké legislativní úpravy.

15:00 Budila například ta zvonička nějaké vášně? Byli v obci někteří, pro které to bylo prostě moc moderní? – Ano, říkalo se tomu tehdy na sociálních sítích profukovadlo a já nevím, co všechno. A je to dobře. Architektura musí budit vášně, musí v tom být něco i kontroverzního a musí to lidi zaujmout. Nemůžeme dělat architekturu tak, že si budeme říkat: „Tak my to postavíme tak, že se to bude líbit úplně všem.“ Takhle nejde dělat ani politika, nejde to vlastně dělat ani doma. Nikdy se nezavděčíte všem a vždycky tam dochází k nějakým střetům. Důležité je, a toho si cením na obci Trojanovice, že obec, ač si prošla určitými diskuzemi nad některými projekty, tak většinově hledí stejným směrem. A to je, že se chce rozvíjet, že chce jít do budoucnosti, že například nechtěla těžbu uhlí a podobně.

16:30 Dneska si to místo vlastně nikdo bez té stavby (zvoničky) nedokáže představit, prostě tu stavbu vnímá naprosto jako součást obce. A přitom je to taková blbost, taková malá stavba. (směje se)

17:00 Jaké by Trojanovice ideálně měly být? A kde berete inspiraci? – Každá obec je specifická, žádná řešení nejdou dělat copy paste, co jsou prostě v jiných obcích nebo ve světě. My jako obec máme své určité DNA a v tom máme zapsáno povětšinou to, co dělali naši předci, a my z toho ve velkém čerpáme. K nám patří Pustevny, k nám patří Radhošť, k nám patří Radegast. To jsou prostě nadregionální značky, které jsou známé po celé České republice, které jsem nevytvořil já. To vytvořili naši předci.

19:00 Že se jezdíme inspirovat ohledně participativního bydlení do Vídně nebo ohledně energetiky do Bavorska, ohledně spolupráce podnikatelů, univerzit, škol, veřejného sektoru do Finska, do Tampere, to je pěkné. Můžeme získat ty inspirace, ale musíme je upravit. Na to naše DNA prostě nejde udělat tak, že teď tady z toho uděláme Tampere a teď tady z toho uděláme Vídeň, prostě musí člověk postupovat pomalu, musí někdy dělat i kroky, které jsou třeba špatně, a vrátit se o krok zpátky. Taky musíte mít trošku odvahu, protože lidé třeba odvahu nemají, musíte do těch věcí jít a změnit je. My jenom vytváříme podmínky pro to, aby to, co máme ve své DNA, se mohlo dál rozvíjet.

31:00 Soběstačnost jde částečně zajistit právě díky komunitní energetice, vznikne sdílení energií napříč obcí a rozložení spotřeby. Bohužel dnes proti tomu ve velkém jdou distribuční firmy, takže ten zákon sice je, ale dokud nebude energetické datové centrum a nebude možné dynamicky měřit, tak to prostě fungovat dobře nebude. Bohužel energetické datové centrum se opět dalo spíše pod distributory, takže to budou stavět zase oni, zase nás budou držet svým způsobem pod krkem. My nemáme přístup ani k datům od občanů.

32:00 My v rámci toho areálu dolu (bývalého dolu Frenštát – projekt Cérka, pozn. red.) plánujeme vyloženě lokální distribuční síť a chceme se odstřihnout víceméně od distributorů a nepustíme si tam distributora, který nám potom diktuje, co a jak máme dělat. Ale to není jenom na úrovni energetiky, to je na úrovni dat, vody, kanalizací, všeho. Tam vás dneska drtí tyto společnosti ve velkém. Mají, a to se jim jediné musí nechat, obrovské know-how, které jsme my obce a města ve velkém ztratily. A my bychom to know-how chtěly získat zpátky.