Žáci mají z domova jiné názory na komunismus, říká učitel

Podle nejnovějšího průzkumu České školní inspekce v testech z moderních dějin uspěla jen necelá polovina studentů prvních ročníků středních škol. O soudobém dění se totiž učí málo nebo vůbec. Co s tím mohou učitelé dělat?

Hostem speciálního natáčení Ptám se já 17. listopadu na Korzo Národní byl Roman Göttlicher, učitel ze Střední průmyslové školy, obchodní akademie a jazykové školy ve Frýdku-Místku a letošní vítěz mezinárodní soutěže Global Teacher Prize pro nejinspirativnější učitele.

Podle nedávného zjištění České školní inspekce (ČŠI) se v českých školách neučí moderní dějiny dostatečně. Asi 70 procent dětí uvedlo, že jim dějepis pomáhá porozumět dění ve světě. Chtěly by proto na studium více času. O nejnovějších dějinách a soudobých problémech přitom neučí až dvě třetiny pedagogů.

Zlepšit to doteď pomáhal třeba projekt Dějepis+ zaštítěný odborníky z Ústavu pro studium totalitních režimů a Národního pedagogického institutu. Ten ale letos končí.

„Každá doba měla, má, bude mít své výzvy. A o to je důležitější, abychom jako učitelé měli kvalitní podporu, abychom se síťovali, abychom vytvářeli nějaké profesní učící se komunity. Protože já potřebuju podporu, potřebuju inspiraci, potřebuju sdílení a s tímhle tím jde všechno snadněji,“ komentoval situaci ve školství Roman Göttlicher.

Školní inspekce na tristní stav výuky soudobých dějin upozornila v době, kdy české školy čeká v důsledku plánovaných škrtů mimo jiné i omezení počtu vyučovaných hodin. Ministerstvo školství totiž plánuje snížit strop odučených hodin, které bude ředitelům proplácet. V praxi by to mohlo znamenat méně seminářů, dělených hodin, výuky druhých cizích jazyků nebo méně času pro nadané studenty. Případně méně času na přípravu na přijímačky a maturity.

Jak vlastně dnes nejlépe učit o našich dějinách? Co z historie dnešní děti zajímá? A je na tom naše školství opravdu tak špatně?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Jak jste nadchnul studenty teď, když jste s nimi hovořil o výročí 17. listopadu, nebo když s nimi hovoříte o listopadových událostech, které jsme si teď připomínali? - Ať učím jakékoliv téma, včetně tématu 17. listopadu 1989, tak se snažím nepředávat jim ty informace tak, že bych jim něco přednášel a oni by se to měli naučit zapamatovat a pak odvykládat. Ale snažím se je přimět, aby o tom tématu přemýšleli. Konkrétně třeba máme postavenou takovou badatelskou lekci s názvem Co pro lidi znamenala sametová revoluce, vezmeme nějaké vzpomínky pamětníků, třeba z dobové fotografie a společně se nad tím zamýšlíme, co to asi pro tehdejší lidi znamenalo. Protože pro žáky už je to přece jenom dost staré.

3:00 Takže začínáte otázkou, kterou jim dáte k úvaze, což je součást vašeho badatelského přístupu k výuce dějepisu, který máte tak rád? - Přesně tak. Badatelská otázka je strašně důležitá, protože když na začátku dáme dobrou otázku, která žáky zaujme, tak to je první předpoklad, že o té věci začnou přemýšlet. Druhý předpoklad, myslím neméně důležitý, je to, že když to je téma, které se žáků nějakým způsobem dotkne, tak k tomu mají automaticky taky blíže, začnou o tom přemýšlet, začnou přinášet nějaké svoje vlastní pohledy. Takže když docílíme toho, že je to nějak zaujme a že mají pocit, že se jich to nějak týká, tak máme z poloviny vyhráno.

5:00 Často se hovoří o tom, že se na českých školách špatně nebo málo vyučují moderní dějiny. Není na to čas, učitelům se do toho někde příliš nechce, protože to je živé téma. Nakolik jste se během své praxe třeba setkal s tím, že rodiče vašich studentů a žáků rozporovali to, jak vy je učíte moderní dějiny? - Zatím se mi ještě nestalo, že by mě oslovili rodiče, že učím nesmysly, nebo že to říkám špatně. Možná je to i proto, že já nechci dávat nějaké věčné pravdy, je to tak a musíte to říct přesně takhle. Já chci, abychom v těch věcech přemýšleli. Je tam prostor pro diskuzi, a to, že třeba žáci mají, a často mají, z rodin hodně jiné pohledy zrovna třeba na období komunismu, sametovou revoluci nebo třeba na období devadesátých let, tak já se to snažím brát, že to je vlastně bohatství, ze kterého můžeme čerpat. Že se můžeme učit debatovat, můžeme se učit klást otázky, argumentovat, nebýt na sebe naštvaní, když máme fakt protichůdné názory. A snažit se najít třeba odpověď na to, proč to vidíme každý jinak.

7:00 Podle průzkumu České školní inspekce jenom necelá polovina žáků prvních ročníků středních škol zvládla test z moderních dějin, z čehož Česká školní inspekce mimo jiné usuzuje to, že se tedy moderní dějiny vyučují špatně. A hrozně mě zaujala jedna z vašich odpovědí, když už jste na tohle to téma reagoval v jiných médiích a říkal jste, že to je ale stará známá věc, že podobně špatně dopadají průzkumy znalostí žáků už 100 let. - Přesně tak. Jinými slovy, nikdy to nedopadlo dobře. V jakékoliv zemi, už v Americe na začátku dvacátého století, vždycky pak byly palcové titulky v novinách, jak špatně žáci znají i ty nejzákladnější věci ohledně dějin vlastní země. Takže na jednu stranu si myslím, že to není žádná hrůzostrašná zpráva, to, jak to dopadlo. A potom je taky dobré se zamyslet nad tím, co vlastně takové dotazníky vyhodnocují. Protože dejme tomu, znát odpověď na otázku, kdy došlo k 17. listopadu, sametové revoluci? A někdo odpoví roku 1989. Co mi to vlastně řekne? Myslím si, že mnohem důležitější je, když je kolem toho nějaký smysl, když to ti žáci dokážou říct. To už se mnohem hůř promítá do nějakých dotazníků.

8:30 Učí se tedy dějiny v Česku špatně? - Myslím si, že se to pořád zlepšuje a zlepšuje, protože byla a je spousta úžasných projektů, které pomáhají učitelům vzdělávat se, měnit svou výuku, poskytují kvalitní materiál, ať už to byl třeba projekt Dějepis+, který předchozí dva roky fungoval. Snad na to naváže nějaký další projekt, který bude rozvíjet právě to síťování učitelů a učení se učitelů těm novým dobrým technikám, metodám učení.

9:00 Jaké nejzajímavější otázky jste jako propagátor badatelské metody svým studentům dával? - Já mám obecně moc rád problém totality, protože to většinou žáky zaujme a přiměje je to k tomu, aby zaujali třeba etické stanovisko, je to vlastně často nějaký etický problém, proč se ti lidé chovali tak a jiní se chovali jinak, jak bych se choval já? To jsou ty otázky, které si myslím, že mají obrovský dopad. - A jaká otázka opravdu vyvolává pravidelně velké reakce, velké emoce? - Jedna z takových nejbouřlivějších debat je vždycky při lekci, kterou máme ohledně druhé světové války a konkrétně to, jací byli lidé, kteří se podíleli na vyvražďování židů? Vlastně se díváme na osudy určitých skupin německé policie, která se podílela právě na vyvražďování židů. A sledujeme jejich osudy. Snažíme se odpovědět na otázku, co byli zač, protože někdy máme představu, že to byli nějací šílenci, psychopati a ono tak jako většinou nebylo.

11:00 Jak jde tato vaše metoda výuky, která zní skvěle, dohromady s tím, aby žáci věděli to, co potřebují na přijímací zkoušky na vysoké školy, případně na střední školy? - Někdy je to docela problém, často jsme v takové trošku schizofrenní situaci, že na jednu stranu chceme rozvíjet určité kompetence a na druhou stranu se často, když se testuje, se jde hodně jenom po tvrdých faktech. Ale na druhou stranu si myslím, že badatelská výuka vůbec není v protikladu k nějakému učení se faktům. Protože koneckonců z pohledu kognitivní psychologie si člověk nejlépe zapamatuje to, o čem přemýšlí. Já vždycky dávám příklad: jsou studenti, kteří špatně umí anglicky, mají třeba dyslexii a ve škole tak tak proplouvají, ale když je zajímají nějaké sběratelské karetní hry jako Magic nebo pokémoni, tak jsou schopni jenom tak mluvit o tisících kartičkách. - Takže jste si řekl, že když se naučí ty kartičky, proč by se nenaučili tohle? - Přesně tak, oni se o tom vlastně jenom nikdy neučili uvažovat. Takže jde to.

13:00 Proč nechcete učit na na gymnáziích, proč jste si vybral tuto cestu? - Jednak určitě proto, že jsem nastoupil na školu, kde jsem znal ředitele a některé učitele a viděl jsem, že ta škola je úžasná v tom, co právě jako dělá se studenty, jak jim pomáhá se rozvíjet po všech stránkách, co všechno dělá za projekty. A samozřejmě není to škola, kam jde někdo s tím, že chce studovat dějepis. - Je to výhoda, nebo nevýhoda? - Já se z toho snažím udělat výhodu, protože jednak tam není takový tlak, když neprobereme tohle a tohle, ale na druhou stranu mám větší možnost pracovat na těch kompetencích, na historickém myšlení, kritickém myšlení.

15:00 I moderní dějiny se dají učit špatně. Neznamená to automaticky, že když se učí moderní dějiny, tak je to dobře. To hlavní, po čem bychom jeli jít, je právě rozvíjení historického myšlení. Protože moderní dějiny hrají největší roli v tom, jak ten současný svět vypadá, tak bychom tomu určitě měli věnovat hlavní pozornost. Ale spousta těch jevů ještě má kořeny v minulosti, takže má smysl brát i ty starší dějiny. A koneckonců i na tom se dát dobře historické vědomí nějak kultivovat.

16:00 Když se ve veřejném prostoru hovoří o výuce moderních dějin, tak si troufám říci, že velká část lidí za to považuje dějiny do roku 1989, pak ale z některých průzkumů vychází to, že žákům chybí moderní dějiny, devadesátá léta, myslí tím klidně události okolo roku 2000. Tak nakolik se zvládá učit tohle období? - To je docela problém z několika důvodů. Dějepis potřebuje nějaký odstup, třeba aspoň 30 let, takže je to hodně nová doba. A pro učitele je hlavní problém, že abych já mohl učit dobře nějaké téma, potřebuju to mít nějak v hlavě srovnané, potřebuju mít kvalitní zdroje. Když to je něco příliš čerstvého, tak je to hodně neuchopitelné, obtížné pro učitele.

17:00 Jak nejinspirativnější učitel roku hodnotí současné české školství? Já k tomu dodám váš příběh, protože on není úplně běžný, vy za sebou nemáte pětadvacetiletou kariéru učitele. Vy jste učil zhruba rok, ale pak vás to přestalo bavit, respektive jste se cítil po tom roce vyčerpaný, vyhořelý. Pořídil jste si posilovnu a 12 let jste podnikal jako majitel posilovny a teprve před pěti lety jste se znovu k učení vrátil. - Je to tak a jsem za to strašně rád, že jsem odešel ze školství, nasbíral jsem zkušenosti někde jinde, protože právě třeba během těch 12 let jsem si udělal psychoterapeutický výcvik, z čehož strašně teď těžím. Myslím si, že české školství jde dobrým směrem, jde to pomalu, jde to ztuha, protože je to obrovská instituce, je to velký kolos, ale mě strašně těší, kolik je v českém školství úžasných, inspirativních lidí, kteří se snaží dělat dobré věci. Tak doufejme, že to bude pokračovat i přes nějaké ty chystané úspory.

19:00 Slyšíme velmi často o tom, že se ale pořád české děti ve školách učí špatně, že se neučí dostatečně pro jedenadvacáté století, že budou mít později problém, až se více ve společnosti začne používat umělá inteligence a procesy s tím související, že se špatně vyučuje angličtina a tak dál. Nakolik tohle je pravda? - Určitě všechno, co zmiňujete, jsou problémy a jsou to výzvy. Ale myslím si, že každá doba měla, má, bude mít své výzvy. A o to je důležitější, abychom jako učitelé měli kvalitní podporu, abychom se síťovali, abychom vytvářeli nějaké profesní učící se komunity. Protože já potřebuju podporu, potřebuju inspiraci, potřebuju sdílení a s tímhle tím jde všechno snadněji. Ta doba se strašně rychle vyvíjí a koneckonců my můžeme zpracovat nějakou strategii třeba na používání umělé inteligence ve školách, ale co bude za pět let, to jde tak rychle dopředu, že těžko víme.