Neratovský zázrak je to, co dokážou udělat obyčejní lidé, říká oceněný kněz

Před třiceti lety se Josef Suchár vydal na cestu za neratovským zázrakem. Vybral si opuštěnou obec v Orlických horách a proměnil ji v poutní místo. To zároveň nabízí pomoc potřebným, hlavně lidem s hendikepem. Čeho si duchovní cení nejvíc?

Hostem Ptám se já byl římskokatolický kněz a farář z Neratova Josef Suchár.

„Náš společný život s lidmi s hendikepem nese důležitou myšlenku, že nikdo není zbytečný a nikdy není pozdě začít opravovat to, co se rozbilo. Protože žijeme v takové době, kdy už se moc neopravuje, spíše vyměňuje. Ono to leze i do mezilidských vztahů a někdy je dobré investovat i do té opravy,“ zamyslel se v rozhovoru neratovský farář Josef Suchár.

Neratov v Orlických horách byl kdysi zpustlou, vysídlenou obcí. Díky faráři Suchárovi a komunitě lidí okolo neziskové organizace Sdružení Neratov se sem během posledních tří dekád opět vrátil život. A co víc, stal se proslulým poutním místem. Vesnička, které dominuje znovuobnovený kostel s prosklenou střechou, láká věřící i turisty svou nepopsatelnou atmosférou.

Sdružení zároveň dlouhodobě pomáhá lidem s postižením. Nabízí potřebným chráněné ubytování, sociální služby, speciální školu a zároveň možnost zaměstnání. Za to Josefa Suchára letos 28. října ocenil prezident Petr Pavel, který mu udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Co pro Josefa Suchára neratovský zázrak znamená? Jak důležité bylo pro něj i celou komunitu vyznamenání od prezidenta? A jakou roli podle něj dnes hraje církev ve společnosti?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Jak tak zaměstnaný farář jako vy prožívá Vánoce a adventní čas? Máte čas na duchovní klid, anebo v rámci toho, co pod vás všechno spadá, si to prostě nemůžete dopřát? - Je to otázka jak duchovního klidu, ten by se tam aspoň chvíli měl nějakým způsobem do toho času dostat. Ale my si připomínáme vánoční čas a nádherný vánoční příběh, který je o narození toho malého dítěte, které má být spásou světa. A to nebyla žádná idyla, to byl pěkný blázinec, co oni si museli zažívat. A symbolicky je to i takové sdělení, že milující Bůh člověka neopouští ani v tom blázinci a ani v tom shonu. Protože my věříme v to, že náš Bůh je ten, který by chtěl být s námi, aby nám dodával sil k tomu, abychom se mohli radovat, dokázali být vděční.

1:30 Abychom mohli, zvlášť o Vánocích, kde je to spojeno s dětmi. A my, kteří už jsme to překlopili do té roviny z toho dětského, kdy jsme se těšili na Vánoce a že dostaneme dárky, tak abychom se mohli těšit na to, že můžeme dávat dárky. Jednak, že máme komu, a jednak, že na to máme, že můžeme.

3:00 Vy jste nám dovezl před dnešním rozhovorem vánoční nadílku z vaší komunity, z vaší pekárny a pivovaru. Takhle obdarováváte před Vánoci široké okolí? - Před Vánoci se snažíme poděkovat našim sponzorům, přátelům. Věcmi, co k nám patří a myslím si, že to nikoho neurazí. Takže komu můžeme a kde, tak se snažíme aspoň na chvilinku zastavit a vyjádřit tímhletím poděkování.

3:20 Protože Neratov, to totiž nejsme jenom my tam v tom Neratově. Neratov jako takový jsou ty hodnoty a ta myšlenka, že má smysl pomáhat lidem, kteří na to nestačí sami. Ale nejenom takové to „chudáčku, mrzáčku, který má čokoládičku“, ale abychom s nimi žili. A pro nás na tom poutním místě, aby v tom byli i oni zapojeni do vítání poutníků. To znamená všech těch, kteří přichází. V Neratově to rozhodnutí bylo, že to chceme dělat s nimi, ne pro ně. Děláme to pro všechny lidi, aby to bylo otevřené pro ty kostelové i nekostelové a aby měli možnost vstoupit do toho chrámu, vidět nebe. To je pro nás hodně důležité. A je tam moc hezky vidět.

4:00 A náš společný život s lidmi s hendikepem nese důležitou myšlenku, že nikdo není zbytečný a nikdy není pozdě začít opravovat to, co se rozbilo. Protože žijeme v takové době, kdy už se moc neopravuje, spíše vyměňuje, ono to leze i do mezilidských vztahů a někdy je dobré investovat i do té opravy.

6:00 Sloužíte vánoční mše? - Poutní místa mají trochu jiný režim práce, ta se nestarají jenom o farníky, ale starají se právě i o poutníky, co přicházejí do kostela. Každý, kdo přichází, by se měl setkat s podstatou, tím, co je základním bodem víry - že jsou tam ty dveře vždycky otevřené. A v našem kostele je máme otevřené ve dne v noci, takže tam může přijít každý právě tehdy, když potřebuje. A právě tyhle vánoční mše mám strašně moc rád, ale jsou velmi podobné těm ostatním.

6:30 A kdyby se k vám někdo chtěl vydat letos o Vánocích? - Máme klasické půlnoční, jedna je na Štědrý den, začíná o půlnoci, pak máme jednu na silvestra.

8:00 Vy jste dostal vyznamenání od prezidenta, to vyznamenání bylo za celou vaši celoživotní misi, kterou v Neratově vykonáváte. Bylo to, troufnu si říct, nejen pro vás, ale pro celou komunitu, pro všechny, kteří se na tom vlastně podílí. Jak významné to pro vás bylo? - Tohle je to vlastně nejvyšší vyznamenání, které člověk může získat. Ano, bylo to pro mě emotivní, významné i tím, že jste na místech, kde se tvoří dějiny tohoto státu. A celá historie na vás dýchá, když dostáváte vyznamenání od prezidenta. To vyznamenání je takové potvrzení toho, že děláte to, na čem stojí hodnoty této země. Je to vyznamenání práce a vyznamenání lidí, kteří uvěřili myšlence pomoci nebo života s lidmi s hendikepem. A co je moc hezké, že to hodně lidí takhle cítí.

8:30 Slyšel jsem velkou i vděčnost vyjadřovanou panu prezidentovi za to, že ocenil takhle významným vyznamenáním někoho ze sociální práce. I někteří naši známí z nadací nebo ze zařízení, kde se o to starají, nám vyjadřovali radost.

10:00 Prezident Neratov také navštívil, a to letos v srpnu. Četla jsem v té souvislosti, že vám volali 20 minut před tím, než prezident přijel, tak jste měl tak akorát čas převléknout montérky za něco slavnostnějšího. Jaké to bylo? - Moc příjemné. Byl jsem velmi vděčný, že se pan prezident zastavil. Zprostředkoval to pan hejtman Červíček (Martin Červíček, dnes exhejtman Královéhradeckého kraje, pozn. red.), který nás také hodně podporoval. Když se pan prezident šel podívat do kostela, zrovna tam měly naše děti ze školy takový tábor.

10:30 A když se dozvěděli, že je tam pan prezident, tak tam na něj dole čekaly. A on mě velmi překvapil tím, s jakou vlídností všechny ty, kteří za ním přišli, i v kostele, co byli - a říkali: Pane prezidente, mohli bychom se vyfotit? - tak s jakou vlídností všem vyhověl. Mohl klidně říct: Víte, spěcháme a tak dál. Ale ne. Potom jsme byli dole U Proroka v bistru, tak tam také přišla nějaká paní a: Mohli bychom se vyfotit? A on: Jasně. A víte co? Pojďte ven, tady je tma. To není samozřejmost. Stejně tak jako když přišel za našimi klienty a nechal se vyfotit, takže náš Jarda mu položil hlavu na rameno. A Václav: Máte to u mě, pane prezidente! Opravdu takové bezprostřední milé setkání.

15:00 Vy to často vyprávíte, ale pojďte těm, co váš příběh neznají, připomenout, co vás zrovna do tohohle místa dovedlo. A proč jste si řekl, že tam chcete zůstat, že to místo chcete vzkřísit? - Jsem tajně svěcený kněz a pocházím z Brna. A právě kousek přes kopec jsme tam od mého dětství měli tábor, který byl veden ve skautském duchu. Byl to křesťanský tábor, který vedl tajně svěcený kněz. A tam jsem jezdil od svých dětských let až po to, až jsem se stal i vedoucím. A když jsme připravovali tenkrát nějaký výlet, tak to byla akce, kdy jsem se poprvé setkal s neratovským kostelem.

15:30 Pořád říkám, že ten kostel nebyl zříceninou. On jenom vyprávěl o bolesti a o utrpení, které se přehnalo tím krajem. A když člověk vešel dovnitř, tak to bylo hodně silné. Je zajímavé, že i spousta lidí, kteří tam i v té době různě chodili, tak všichni říkali, že když člověk vešel dovnitř, tak cítil, že pořád je to místo nabité energií. My po katolicku říkáme, že je to milost boží, která provází člověka, aby nezapomněl.

16:00 Když jsem tohle uviděl, tak mě to hodně zasáhlo. A tak jsem se v tom kostele modlil a říkal si: Panebože, jestli se v téhle republice něco změní a já budu moct sloužit někdy jako oficiální kněz, budu dělat všechno pro to, aby se tady mohla sloužit zase zpátky mše, protože to je tak nádherné místo. No, a pak jsem na to zapomněl. Nic nenasvědčovalo tomu, že nějaké změny budou, ale ty změny pak nastaly. Potom jsem se přihlásil u pana biskupa Otčenáška v Hradci s tím, jestli by mi nedal farnost někde poblíž, abych mohl pracovat dál na tom táboře.

18:00 Po revoluci, když mě pak pan biskup Otčenášek přizval, dal mi Kunvald a potom k narozeninám ještě 11 dalších farností, takže jsem měl celé Orlické hory. Do toho patřil i neratovský kostel. No a já jsem si uvědomil, že některé sliby, které člověk dá, prostě Hospodin slyší, on je velkej šprýmař, tak je vždycky nějak potom udělá. A tak jsem se dostal k tomu, že by se s tím mělo něco udělat. A sehnali jsme dohromady takovou partu lidí, kteří také uslyšeli hlas toho, že by se s tím něco mohlo udělat. První fáze byla, že jsme to chtěli udělat jako prázdninové místo pouť pro skauty a tak dál. Jenže potom, když tam po těch 46 letech byla první mše, tak jsme najednou zjistili, kolik lidí si na to ještě vzpomíná. A najednou nám přišlo líto, že by to měla být jenom jedna mše. A z toho vznikal potom postupně ten projekt, co s tím udělat a jestliže poutní místo, tak mu vrátit život. A tam bylo to rozhodnutí, že to chceme dělat s těmi lidmi s hendikepem.

20:00 My jsme všem chtěli nějak zprostředkovat možnost, že kdo bude potřebovat, tak ať přijde a my se budeme snažit pomoct. Jenže pak jsme zjistili, že na jednom místě nemůžete pomoct všem, třeba lidem se závislostmi a dětem a tak dál. Tak jsme to museli potom trochu rozdělit. (…) A tak jsme se začali víc věnovat sociální činnosti. A když už nás bylo asi 40, kteří jsme tam byli, tak jsem byl zase za panem biskupem, jako jestli už 40 stačí. On byl hrozně hodný. Také asi pochopil, že ze mě pořádného faráře nikdy neudělá. Tak mě tam nechal, ale dal mi potom na starost duchovní vedení vznikající diecézní charity. Takže jsem měl v zásadě takovou speciální pastoraci. V Neratově jsem byl doma, kde jsem mohl pracovat, ale vlastně pro celou diecézi, to znamená Pardubický, Královéhradecký kraj a ještě část dalších. A tam jsme budovali jednotlivá střediska pomoci.

23:00 A podařilo se vybudovat opravdu velké dílo, v podstatě nějakých 25 oblastních charit a 200 středisek. Takže to je opravdu takové velké dílo. A tak nějak šlo ruku v ruce s tím, že tady jsem si to mohl vyzkoušet. Abych také k lidem, kteří to potom dělají, nemluvil jenom, že jsem si něco přečetl v knížce, nebo aby to nebyly moje rozumy, ale že to konkrétně děláme.

23:30 Co pro vás tedy je ten neratovský zázrak, je to to povstání z těch ruin? - Pro mě je neratovský zázrak propojení a to, co je spojené s tím, co dokážou udělat lidé, i lidé s hendikepem, lidé obyčejní, nejsme ničím zvláštní. A také děláme chyby. Ale ten zázrak je právě v tom odhodlání. V tom, že ti lidé se do toho pustili za podmínek, které byly, že to táhnou celou tu dobu, že to dělají způsobem, který oslovuje i ty ostatní lidi. A když bych to řekl tak nějak po katolicku, ten kostel je duší toho místa, je takovým středobodem. Ale od toho se odvíjí ten lidský život, který je kolem, na který poukazuje vlastně i ten kostel, který je také tak trošku hendikepovaný. Protože my jsme ho nevraceli zpátky do baroka, jen jsme chtěli, aby tam bylo vidět nebe a otevřeli jsme ho a vrátili jsme ho lidem. Takže tam může přijít ve dne v noci, kdo chce, jak potřebuje.

24:00 Vlastně veškerá činnost, která je spojená se servisem kolem, je s těmi lidmi s  hendikepem, což ti lidé vidí. A to jsou takové ty věci, kdy se o tom jenom nemluví, ale konkrétně se to dělá. A člověk se dneska potřebuje mnohých věcí dotknout, aby si je nějak uvědomil.

25:00 Když to potom takhle funguje, tak v tom vidím i ten zázrak toho, že právě i lidé, kteří by jinak mohli být hodně problémoví, jsou schopní přinášet radost. Stejně tak naše zázračná škola, kde jsou opravdu těžké případy. A tady jsem se právě přesvědčil o tom, že vždycky, když se narodí postižené dítě, nebo když dojde k nějaké tragédii, která skončí nějakým hendikepem, tak stejně tak se narodí v srdci někde někoho jakási touha i schopnost mít tento druh lidí rád.

30:00 S čím se kvůli tomu vypořádáváte? Ti lidé nežijí jenom v Neratově, žijí i v přilehlých obcích i v Žamberku. Vy máte pivovar, máte prádelnu, čistírnu, restauraci, školu. Je toho spoustu, co všechno máte v rámci vašeho sdružení. Ale nakolik to třeba akceptovala ta lokalita, nebáli se toho lidé, kteří tam žijí? - Tak samozřejmě, že ano, a narážíme na to. My se snažíme dát těm lidem možnost, aby mohli žít tak jako všichni ostatní lidé, to znamená, měli možnost pracovat. (…) Ekonomika je neúprosná, čím víc si vyděláme sami na sebe, tak tím jsme svobodnější a nechceme být jenom příjemci dotací. Chtěli bychom se dostat asi na 85 procent toho, co si můžeme vydělat. A ten zbytek, to je otázka investic v rámci určitých projektů a tak dál. Je to velký boj. Je to taková zvláštní alchymie, protože i svět byznysu mluví jiným jazykem než svět sociálních věcí.

31:00 Takže pro vás je to každodenní boj? - 30 let je to velký boj, opravdu velký boj, protože mnoho lidí si neuvědomuje, že když stát řekne, že se zvedne minimální mzda, tak lidem ve státním sektoru to stát zvedne, ale my si na to musíme vydělat. (…) Teď, když vidíte, jak to je kolem, jak různě padají firmy… střední podnikatelský stav to vůbec nemá jednoduché. A těch různých byrokratických překážek k tomu. A u nás je to ještě spojené s tím, že my musíme naše lidi také motivovat, aby i chtěli pracovat, protože ani na to nejsou naučení. Spousta z nich si také nese nějaké těžkosti třeba v sociální oblasti, nějaké exekuce nebo nějaké problémy. A s tím jim také musíme pomoct.

41:00 Byl jsem veden k tomu, že být knězem znamená pomoct lidem unést život, protože bývá někdy hodně těžký, a objevit v něm jeho krásu, kterou tam vložil Bůh. Protože tak objevují Boha a že je to důležité ne o tom mluvit, ale s těmi lidma to žít. Protože o tom máme Vánoce. Prostě se sebral, šel do té lidské bídy a do toho lidského s prominutím srabu, aby lidem dokázal, že je má rád. A tak přišla láska na svět ,v tom malém dítěti zrozená z lásky těch dvou, Marie a Josefa. A celý Ježíšův příběh je jenom symbolem toho, že v tom, co lidi v bolesti prožívají, nemusí být sami.

42:00 A když máme ty Vánoce a mluvíme o neratovském zázraku, dějí se ty zázraky často? - No, jejda! Každý den, pořád, všude. (…) Neratov je pro lidi symbolem naděje. Právě proto i ten kostel je udělaný tak, aby byl symbolem naděje, že nikdy není pozdě, abychom se do toho pustili.