Něco jako Slapy už nikdy stavět nebudeme, říká expert k suchu

Extrémní teplo a sucho drtí Evropu. V Česku vysychají řeky i přehrady, voda dochází ve studnách. S měnícím se klimatem navíc bude sucho stále kritičtější, jihu Moravy i Polabí hrozí desertifikace. Můžeme tomu ještě zabránit?

Hostem Ptám se já byl Vojtěch Kotecký z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.

Letošní rok v Česku zatím patří k těm nejsušším od roku 1961 a z hlediska spadlých srážek se vyvíjí ještě hůře než loňský. Jak tento týden upozornil Český hydrometeorologický ústav, zatímco první polovina loňského roku byla z hlediska srážek vůbec nejsušší od roku 1961, v červenci 2025 se velký deficit srážek alespoň trochu zmírnil. Letos se naopak meteorologické sucho dál prohlubuje.

Od začátku roku chybí podle meteorologů na území České republiky v průměru přibližně 34 procent srážek oproti normálu.

Zhoršující se situaci potvrzují i vodohospodáři. Například v Povodí Moravy už je sucho na polovině měřicích míst, některá jsou dokonce na nule. Mimořádné sucho zasáhlo také přes 50 procent území ve správě státního podniku Povodí Labe. Snižování průtoků se začíná obávat i Povodí Odry.

Rekordně brzy v Česku letos končí i žně. Výnosy zemědělců kvůli suchu klesly někde až o 20 procent.

„Je to zážitek, který se moc nepodobá čemukoliv, co jsme ve svých životech zatím viděli. Na druhou stranu, my jsme to vlastně věděli předem. To, že klima se bude posouvat tímto směrem a že to bude mít takové dopady, jsme měli od klimatologů spočítáno už před 20, 30 lety. Teď jenom docházíme do momentu, kdy se to stává praktickou každodenní realitou našich skutečných životů,“ komentoval situaci v Ptám se já Vojtěch Kotecký z Centra pro otázky životního prostředí UK.

Česko podle něj bude v dalších letech patřit k zemím více zasažených suchem: „Ve srovnání se státy, které jsou na tom klimaticky zhruba podobně jako my, se zdá, že musíme očekávat možná spíše horší rozměr dopadů. Česká krajina patří k těm opravdu méně připraveným, protože se historicky změnila a například hospodaření s půdou tady několik desítek let probíhalo způsobem, který ta rizika ještě zvětšil.“

Podle evropských odborníků se vysychání a degradace půdy v Evropě v současnosti netýká jen Středomoří, ale začíná se projevovat právě i v Česku. Společné výzkumné centrum Evropské komise JRC aktuálně informovalo, že do roku 2040 se u nás rozšíří oblasti ohrožené desertifikací, zejména na jižní Moravě nebo v Polabí.

Co můžeme se suchem a vedry dělat? A na co se musíme v příštích letech připravit?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 S jakými dojmy sledujete obrázky z Evropy z letošního léta? Obrázky Francie, Španělska, Anglie a Česka? - Na jednu stranu je to zážitek, který se moc nepodobá čemukoliv, co jsme ve svých životech zatím viděli. Na druhou stranu, my jsme to vlastně věděli předem. To, že klima se bude posouvat tímto směrem a že to bude mít takové dopady, jaké to má, jsme měli od klimatologů spočítáno už před 20, 30 lety. A teď jenom docházíme do momentu, kdy se to stává praktickou každodenní realitou našich skutečných životů.

2:00 To, co jsme před 20 lety četli ve vědeckých pracích, to, s čím klimatologové přicházeli ve svých zprávách, to teď reálně vidíme. - A přichází to v horší podobě, než tehdy vědci předpokládali, nebo ne? Naplní se horší scénáře, nebo ne? - V zásadě to zhruba odpovídá tomu, s čím se počítalo, tomu, co ukazovaly scénáře. Některé odhady ukazují, že ve skutečnosti jsme možná o trošičku v horším stavu, než byly „střední“ scénáře. Takže jsme spíše v těch horších, více pesimistických scénářích. Ale v zásadě to tak zhruba odpovídá tomu, s čím se v devadesátých letech počítalo, že by během příštích 20, 30 let mělo nastat.

3:00 Člověk si to představoval abstraktně, to viděl v tabulkách, grafech. Na druhou stranu, zažívat to na vlastní kůži je samozřejmě něco jiného. A hlavně, my se pořád bavíme o tom, jak se mění klima, ale pak je to druhý rozměr, a to stav krajiny, naše schopnost být připraveni na měnící se klima, ať už ve městech, na zemědělské půdě, v lesích.

A tam si často říkáme, že kdybychom některé věci byli bývali začali dělat před 30 lety a ne až před pěti, tak bychom dneska byli daleko připravenější. Mohli jsme možná mít daleko odolnější krajinu, kdybychom na tom začali pracovat už v době, kdy nám klimatologové začínali říkat: „Počítejte s tím, že to za 20, za 30 let nastane.“

4:00 Takže ty vlastně docela katastrofické obrázky, které vidíme teď, nemusely nutně nastat? Například v tuto chvíli neexistující zelené trávníky ve Velké Británii, u nás neexistující louky? - Ony by pravděpodobně z velké části byly. My se tomu nedokážeme úplně vyhnout. Změna krajiny, posílení odolnosti krajiny je proces, který bude trvat desítky let. Neuděláme to za pět, deset roků. Nicméně ten dopad možná mohl být méně drastický. Především je to další impuls k tomu, abychom začali pracovat na tom, abychom na dopady ještě výraznějších změn klimatu, kterým se bohužel už nevyhneme ještě v následujících desetiletích, byli připravenější, než jsme třeba teď.

5:00 Na velké části českého území ve větší či menší míře klesá hladina řek v řekách nebo v přehradách, nebo docházejí zásoby podzemní vody, nebo se nesmí zalévat, nebo některým obcím úplně dochází voda. Jsou ty dopady v Česku horší než třeba v jiných částech Evropy? - Obecně se zdá, že Česko, u kterého by člověk čekal, že bude tak nějak uprostřed, možná bude patřit ke spíše postiženějším zemím. Jakkoliv ten dopad u nás zase nebude tak drastický jako třeba někde ve Středomoří. Ale ve srovnání se státy, které jsou na tom klimaticky zhruba podobně jako my, se zdá, že musíme očekávat možná spíše horší rozměr dopadů.

A pak se to samozřejmě násobí tím, v jakém stavu je česká krajina, což není jenom případ Česka, ale řady dalších zemí. Nicméně česká krajina patří k těm opravdu méně připraveným, protože se historicky změnila a například hospodaření s půdou tady několik desítek let probíhalo způsobem, který ta rizika ještě zvětšil.

6:00 Na druhou stranu, o tom ale už velmi dlouhou dobu mluvíme. Možná od revoluce mluvíme o tom, v jakém stavu je naše krajina, že je potřeba s tím něco dělat, že je potřeba se chystat a adaptovat na blížící se změnu klimatu. Tak jaký je současný stav české krajiny? - Krajina je velmi citlivá na změny klimatu, je velmi citlivá na sucho, je velmi citlivá na horko. Takže v okamžiku, kdy dochází k výkyvům, které právě teď zažíváme, tak to na ni má velmi dramatický dopad. Na druhou stranu, pokud říkáte, že jsme to věděli už dávno, tak asi je fér říci, že my jsme na tom začali pracovat. To, co se děje v posledních asi deseti letech od vlny sucha kolem roku 2018, 2020, je, že si Česko skutečně uvědomilo, že má před sebou problém.

A začali jsme systematicky pracovat na tom, abychom ho napravili. A když se podíváme na posledních pět, osm let, tak vidíme, že vznikly stovky velmi zajímavých projektů v obcích, městech, na farmách, v zemědělských podnicích, mezi majiteli lesů, mezi správci říčních toků, státními podniky, které spravují říční toky. Projektů, které se začaly zabývat tím, aby krajinu učinily odolnější, aby se lépe připravily na měnící se klima, aby lépe zadržovaly vodu, byly lépe připravené na horko a podobně.

7:00 To, kde máme velkou rezervu, je naškálovat si je z těch velmi zajímavých pilotních, vlastně pionýrských záměrů, které ukazují, že by to šlo dělat, jak by se to mělo dělat. Protože pokud tady vznikají stovky zajímavých projektů v městech a obcích země, která má šest tisíc obcí, tak ty stovky zjevně nepostačují.

To, co teď budeme potřebovat, je naučit se, jak ty projekty naškálovat tak, aby se staly samozřejmostí běžné ekonomiky každodenního života prakticky všude. Nejen na farmách, které uvažují hodně dopředu, ale prakticky v jakémkoliv běžném zemědělském hospodaření. Tak, aby se staly samozřejmostí lesního hospodaření, tak, aby se objevily v každé z těch šesti tisíc obcí a měst. A to je úkol příštích několika let.

8:00 A co tato vláda? Klade na to dostatečný důraz? Ptám se i s ohledem na Motoristy. - Myslím, že uvidíme až po několika měsících, kdy tady tato vláda bude nějakou delší dobu. Pokud jde o to, co udělali Motoristé, na jedné straně zrušili sekci, která měla na starosti snižování emisí. Naopak mluví hodně o tom, že by se chtěli právě soustředit na péči o přírodu a krajinu. Myslím, že možná udělali trochu chybu v tom, že počítali s tím, že přicházejí na ministerstvu životního prostředí na nepřátelské území. A měli trochu sklon s ním zbytečně moc bojovat, s těmi lidmi, kteří tam do té doby pracovali.

Neuvažovali o nich jako o profesionálech, kteří rozumí odborně tématu a považují za součást své profesní cti pracovat podle instrukcí, které jim dá demokraticky zvolená vláda. Teď přichází demokraticky zvolená vláda, která říká: „Budeme se více soustřeďovat na péči o krajinu a méně na snižování emisí.“ Můžeme s tím nesouhlasit, ale je to legitimní politické rozhodnutí. Ti úředníci by ho naplňovali. A Motoristé možná udělali chybu v tom, že je automaticky považovali za nepřítele, který jim to bude spíše sabotovat. A tak trochu si odsabotovali své priority tím, že si zkomplikovali práci. Namísto toho, aby vzali úředníky a například s nimi pracovali na tom, že tady teď upřeme síly na to, jak skutečně zajistit, aby se lepší péče o krajinu, odolnější krajina, stala běžnou součástí české ekonomiky.

10:00 Měl by letošní rok být mementem, abychom zintenzivnili boj se suchem? - Myslím si, že letošní rok je další impuls, který nás posune o kousek dál. Jedna z věcí, které budeme potřebovat začít dělat, je uvědomit si, že to není jenom úkol pro sektory, na které to bezprostředně dopadá. Máme sklon uvažovat o péči o krajinu jako o něčem, co se týká lesů, zemědělské půdy, možná obcí a měst, řek, a tudíž to necháme na zemědělcích, lesnících, ochraně přírody, správcích řek, starostech a radnicích. Ale pokud máme opravdu začít proměňovat ekonomiku a každodenní život, tak se to musí stávat běžnou součástí ekonomiky.

11:30 V poslední době řada firem začala seriózně uvažovat o tom, že změny klimatu a stav krajiny jsou věc, která se dotýká jejich vlastní udržitelnosti, která se dotýká jejich vlastního byznysu. Tady je zajímavá příležitost, kdy by stát mohl začít spolupracovat s těmi firmami a vlastně zajistit, že část toho nebude muset zajišťovat sám, že motivuje velké firmy, aby začaly třeba více spolupracovat se zemědělci a pomáhat jim v té reformě, která je v tuto chvíli jenom na státu a na nich.

11:50 A ukazuje se v tuto chvíli, že sucho je pro Česko nejrizikovějším projevem změny klimatu? - Pravděpodobně ano. Ve chvíli, kdy zažíváme extrémní vedra kolem čtyřicítky, tak samozřejmě pro nás samotné je tím nejdramatičtějším zážitkem horko. Ale když se podíváme dlouhodobě na dopad na ekonomiku a naše životy, tak pravděpodobně daleko větším problémem bude sucho. A tam je možná důležité ještě rozlišit mezi tím, co chceme mít na mysli suchem.

Ve chvíli, kdy uvažujeme o vodě v krajině, o suchu, tak máme přirozený sklon se dívat na to, kde jsme zvyklí, že voda teče nebo by měla téct, jestli je dost vody v řekách, v potocích, ve vodovodech. Což je v zásadě v pořádku, protože skutečně, kdyby přestala téct voda ve vodovodech, tak to bude daleko větší průšvih než cokoliv jiného a potřebujeme tomu věnovat pozornost. A víme, že tady máme rezervy, máme problémy, do kterých budeme muset investovat. Nicméně, pokud jde o plošnost dopadu a zejména o náročnost řešení, tak pravděpodobně daleko vážnější problém je dostatek vláhy v půdě.

13:00 Ve chvíli, kdy začneme řešit, jestli teče dost vody v řekách, tak jsme vlastně už napůl prohráli, protože se především potřebujeme podívat na to, jestli je dost vody v půdě, na které závisí celé zemědělství, lesy, většina krajiny.

14:00 Jak sledujete hrozbu desertifikace části českého území, která hrozí zejména jižní Moravě, potom i Polabí? Vyplynulo to z nové mapy, kterou zveřejnilo Společné výzkumné centrum Evropské komise JRC, které na to upozornilo. - Možná úplně na začátek bychom měli udělat vsuvku. Poušť nejsou většinou písečné duny. A mimochodem písečné duny nejsou poušť. V naší krajině bývaly ještě před dvěma sty lety běžně písečné duny. - A co nám vlastně hrozí? - To, co tady reálně hrozí, je, že v územích, která jsou a budou více a více suchá, typicky jižní Morava a Polabí, bude docházet k další degradaci půdy. To, o čem mluvíme, když se mluví o desertifikaci, znamená, že se schází degradace půdy, poškozování půdy, snižování produktivity půdy s velmi suchým podnebím v konkrétním regionu. Ta studie identifikovala, kde jsou části Evropy, ve kterých toto hrozí.

My jsme samozřejmě zvyklí na to, že jsme desítky let říkali: „Desertifikace, to je velký problém, to se netýká jenom Afriky, ale dokonce, považte, i třeba Španělska.“ A teď zjišťujeme, že se to vlastně netýká jenom, považte, Španělska, ale dokonce jižní Moravy a potenciálně během několika desetiletí dokonce třeba části Polabí. A tohle je zrovna situace, kde skutečně jediným řešením bude začít systematicky pracovat na přípravě krajiny, na to, abychom v ní hospodařili tak, že bude schopná to aridnější klima vydržet.

16:00 Když mi tohle popisujete, tak si představím třeba oblast Izraele a tamní hospodaření s vodou. Co si ale mám představit? - To je hrozně dobrá otázka. U nás před několika lety vzniklo velké nadšení z toho, že se budeme dívat na to, jak v Izraeli pracují. Izrael je velice inspirativní v tom, jak dokázal využít razantních technologických inovací k tomu, aby čelil podmínkám, ve kterých musí existovat.

Ale zároveň bychom asi ten příklad neměli brát úplně doslova, protože to, co Izraelci udělali, bylo, že se naučili velmi efektivně využívat vodu v zavlažování takovými technologiemi, jako jsou kapenkové závlahy, k tomu, aby měli na zavlažované půdě menší spotřebu vody. Aby dokázali s tím malým množstvím vody zavlažovat na velké rozloze zemědělské půdy. Což je zajímavé, ale zároveň nepříliš užitečné pro Česko, kde skoro žádná půda zavlažovaná není. U nás jsou „papírově“ pod závlahami asi čtyři procenta zemědělské půdy. Ve skutečnosti část těch závlah nefunguje a je to ještě podstatně méně. Většina české a středoevropské půdy zavlažovaná není a pravděpodobně nikdy nebude, protože to, co se tady zavlažuje, je typicky třeba zelenina.

Ale asi se nám nikdy nevyplatí ve střední Evropě zavlažovat pšenici, kukuřici nebo řepku. A proto asi má smysl se dívat na Izrael jako na zemi, která velmi razantně využívá inovací. Ale ten příklad budeme používat jako inspiraci k jiným typům inovací, které potřebujeme dělat v české krajině.

18:00 My nejspíš nedokážeme ten trend odvrátit úplně, ale můžeme pracovat na tom, abychom ho zmírnili. Za prvé, když se vrátíme zpátky k řekám, potokům, tak v zásadě zpomalovat odtok vody z krajiny. Obnovovat tam, kde to je vhodné, kde to má smysl, například meandrující řeky, obnovovat přirozená koryta. Což neznamená jen meandrování, ale také třeba, aby říční koryta byla spíše mělká, široká, protože se do nich při povodních vejde více vody a zároveň lépe zasakují.

Pracovat na tom, abychom kolem řek, tam, kde to je vhodné a dává to smysl, vybrali místa, kde třeba při povodních můžou vznikat bezpečné rozlivy vody tak, aby netekla na města dál po proudu. Obnovovat síť nejrůznějších drobných mokřadů a mokřádků, které zásobují krajinu vodou. To je jeden rozměr.

19:00 Druhý a možná důležitější je skutečně pracovat s půdou jako takovou. Za prvé na ní dělat opatření, která vedou k tomu, že bude lépe zasakovat vodu. Například půdu rozčlenit drobnou zelení, všelijakými mezemi, remízky, podobnými opatřeními, která zpomalují odtok vody z krajiny. A hlavně měnit složení půdy samotné.

My většinou uvažujeme o půdě jako o blátíčku. Půda je ve skutečnosti ekosystém, který je schopen velmi dobře nasakovat vodu. Zhruba jedna pětina zdravé zemědělské půdy by byl vzduch. Půda je taková nadýchaná jako piškotové těsto. Ve chvíli, kdy na ní naprší, tak dokáže vsáknout velké množství vody a zadržet ji. Pokud je zdravá, je připravená, schopná zadržovat vodu.

19:30 Zároveň potřebujeme podporovat život v půdě, který tu nadýchanou strukturu vytváří. A pokud se nám tohle začne dařit obnovovat, tak bychom mohli vytvořit pole, která budou schopná zadržovat daleko více vody. A tudíž při povodních bude méně odtékat. A na druhou stranu bude půda více připravená zajišťovat vodu sama pro sebe.

20:00 Pokud bychom k takovým opatřením přistoupili, tak to dokáže udělat to, že v roce 2040, pro který byla ta predikce, o kterém mluvím, i když se bude dál oteplovat, bude půda na jižní Moravě, v Polabí dál použitelná, pořád se na ní bude dát něco pěstovat? - U významných částí té zemědělské půdy například pravděpodobně hrozí, že přestane být použitelná jako orná a bude na ní možná jenom pastva dobytka, že tam bude louka. - Takže reálně hrozí, že ubydou pole na jižní Moravě a v Polabí? - To se při těch současných trendech může velmi reálně začít dít. A to, čeho jsme asi schopni dosáhnout opatřeními, která bychom potřebovali více a více dělat, je, že ten trend zmírníme. Že podíl půdy, ze které budeme muset v její současné podobě odejít, bude podstatně menší.

22:00 Bavíme se o hodně drahých opatřeních? - Často ne, ale problém, pokud jde o investice, je pravděpodobně jinde. Evropské zemědělství, včetně českého, v posledním asi tři čtvrtě století mělo svoji konkurenceschopnost založenou na velikosti. Velká pole, velká těžká technika, velké dávky agrochemikálií. Na tom spočívala jeho konkurenceschopnost a mělo to velmi výborné výsledky.

České zemědělství dnes produkuje na hektar asi čtyřikrát více pšenice než na začátku první republiky. Velmi solidní výsledky této orientace na vysokou produktivitu, vysokou konkurenceschopnost. Ale zároveň teď vidíme, že model založený na velikosti začíná narážet na své meze a že dlouhodobě podkopává svoji vlastní prosperitu. Dostáváme se do momentu, kdy jsme před dilematem mezi krátkodobou konkurenceschopností, kterou to zemědělství samozřejmě potřebuje, aby dokázalo přežít, a jeho vlastní dlouhodobou prosperitou.

22:30 A pokud máme zajistit dlouhodobou prosperitu, tak potřebujeme najít nějaký jiný model konkurenceschopnosti. A tím jiným modelem konkurenceschopnosti pravděpodobně nebude nic jiného, než razantní investice do technologické modernizace. Robotizace, digitalizace a umělá inteligence. Opatření, která neslouží nezbytně k šetrnějšímu hospodaření s půdou, ale umožní nám být konkurenceschopní a přitom šetrněji hospodařit s půdou.

25:00 S tím, o čem mluvíme, souvisí samozřejmě dostatek vody. Úplně nejextrémnější otázka: hrozí, nebo nehrozí Česku to, že by nám někdy z kohoutků přestala téct voda? Nebo těchto zásob máme dostatek? - V některých místech ano. My už jsme v posledních několika letech sledovali, že na mnoha místech v republice byly seriózní problémy se studnami. Klesala voda ve studnách a některé domácnosti s tím měly reálný problém. - A to bude přibývat. - A to se pravděpodobně bude zhoršovat. Zároveň se to může v některých regionech dotýkat i vodovodů. A proto potřebujeme zase investovat do infrastruktury.

V některých místech asi budeme potřebovat postavit ještě nějaké další nádrže. Zároveň zase, pokud vytvoříme krajinu, která bude lépe zadržovat vodu, tak to bude podporovat i ty zásoby vody, které zásobují naše vlastní vodovody.

26:00 V té souvislosti je hodně často zmiňovaná Vltavská kaskáda, která i teď funguje. Potřebovali bychom i z důvodu zásobování vodou a vylepšení vodního hospodářství více přehrad? - Pokud vodohospodáři mluví o nějakých nových nádržích, tak mají na mysli stavby, které jsou spíš o dva řády než o řád menší než Vltavská kaskáda. Něco jako Slapy tady rozhodně už znovu stavět nebudeme. Pokud by se něco stavilo, tak jednak to bude několik staveb po republice. A zadruhé to budou spíše podstatně menší nádrže.

29:00 Vy často zmiňujete lesy jako jeden z klíčových momentů, na které klimatická změna v Česku dopadá. A kůrovcovou kalamitu, kterou přebila covidová krize, zmiňujete jako něco, co by bylo extrémní právě nebýt covidu, že bychom mnohem intenzivněji řešili to, jak dopadly české lesy. Mají české lesy část toho nejhoršího za sebou? - My asi musíme počítat s tím, že nejhorší za sebou zdaleka nemají. Jednak protože ty podmínky se budou zhoršovat. Megakalamity budou přicházet znovu. Koneckonců kalamita kolem roku 2018 až 2020 zasáhla některé části republiky, Vysočinu, Jeseníky a podobně. Ale jsou významné části Česka, kam nestačila dospět. Zejména typicky západní Čechy, kde jsou ještě obrovské plochy starých smrkových lesů, které pravděpodobně dříve či později napadne. S tím musíme počítat. Ty kalamity se budou v příštích desetiletích vracet. -

30:00 Pravděpodobně tedy o velké smrkové lesy, které si pamatujeme, výhledově přijdeme. - Pravděpodobně o ně postupně začneme přicházet. Ale zároveň zrovna lesnictví je obor, ve kterém se opravdu po roce zhruba 2018 až 2020 začaly věci hýbat. Lesníci začali pracovat na tom, aby lesy změnili. Bude jim to trvat dlouho, ale začali na tom pracovat.

Dobrý příklad jsou Lesy České republiky, státní podnik, o kterém my uvažujeme jako o firmě, která pěstuje a prodává pro stát dřevo, ale ve skutečnosti je to hlavně podnik, který spravuje šestinu země. A Lesy České republiky se do toho opravdu začaly postupně pouštět, začaly krok po kroku pozvolna měnit své hospodaření. Vozí například své vlastní revírníky do Školního lesního podniku Mendelovy univerzity v Brně, kde už desítky let probíhají pokusy s tím, jak pěstovat udržitelněji lesy v českých podmínkách.

Revírníci státních lesů se tam dívají na to, jak s tím pracovat, přenášejí ty metody do svých vlastních polesí, začínají se dělat konkrétní cílená propracovaná opatření uvnitř státních lesů. Je to opět věc, která bude trvat léta, začíná krůček po krůčku, ale je vidět, že na tom ten podnik začal pracovat a že si uvědomuje, že potřebuje k věcem začít přistupovat razantně jinak než v posledních dvou stoletích.