Nejradši mám hokejovou hlášku, která není moje, říká Záruba

Souhrn článku v audioverzi naleznete na konci textu.

Šéfkomentátor Redakce sportu České televize Robert Záruba je znám svými statistikami a hlavně hokejovými hláškami, z nichž některé zlidověly. „Ale nejradši mám tu od Petra Vichnara,“ svěřil se Záruba v podcastu Mediální cirkus.

Jak jste si užil nedávné mistrovství světa v ledním hokeji v Praze?

Nesnáším tohle slovo. Úplně ho nemám rád. Protože to jsou dvě takové věty před začátkem mistrovství světa, které se hraje v květnu, tedy po extraligovém play off, přípravě národního mužstva, kdy já toho mám úplně takhle nad hlavu a někdo mi řekne. Tak ti to začíná, co? A já říkám: Ne, už mi to dva měsíce běží, ale dobrý.

Pak řeknou: A tak si to hlavně užij. Já říkám: Jo, to opravdu je užívání, protože pro mě to je opravdu hodně náročná operace. Ty tři týdny jsou pro mě úplně časový masakr, a když je mistrovství doma, tak o to víc.

Užijete si to ve studiu?

Teď jste to řekla dobře: ve studiu. A pozor, to musíte rozlišit. Já ještě střídám dvě pozice v týmu: komentuji zápasy a jsem ve studiu. Tam je Jirka Hölzel, který dělá studio především, ale aby si občas trochu orazil, tak tam musí být za něj nějaká substituce, a to jsem já. A v Ostravě byla Jana Niklová, která byla mimochodem výborná. Ale nechtěla už pak dělat Prahu, což mě teda mrzí, protože to dělala opravdu dobře. Ale to je daň toho rodičovství. Ty maminky to mají prostě těžší a já to naprosto respektuju.

Vás to komentování nebaví?

Ale to je trošku něco jiného. Nebaví, to ne. Ale já když nemám úplně dokonalou přípravu, tak se necítím úplně dobře.

Dokonalou přípravu máte vždycky, ne?

Ne, nemám.

Takže na mistrovství světa jste nebyl připravený?

Ne tak, jak bych chtěl.

S čím jste nebyl spokojený?

S komentováním. Ta studiová část je něco jiného. Redaktorská práce ve studiu je pro mě v podstatě úleva. To jsem schopný si užít. Protože tam jedu podle scénáře, který jsem napsal. V podstatě na studio se připravuju opravdu minimálně. Ale komentování je jiná disciplína, je to hodně o improvizaci, a abych já si byl jistý v té improvizaci, tak musím mít opravdu kvalitní přípravu, abych se cítil dobře. Ten dobrý pocit je dobrý základ.(…) A ten já jsem bohužel letos ne vždycky měl a je to dáno mnoha okolnostmi.

Jakými?

Letos to bylo trochu zvláštní tím, že jsme měli jiný režim vysílání v play off. Měli jsme zdánlivě míň TV zápasů, ale o to víc doprovodného programu, ke kterému taky dělám scénáře. Pak tam byla ještě jedna důležitá okolnost. My jsme osm let připravovali dokument o Václavu Nedomanském, což je náš nejlepší střelec v historii národního mužstva. A po osmi letech jsme ho sem dostali, v únoru přiletěl.

Já jsem věděl, že ten dokument musíme dát jako inaugurační pořad před mistrovstvím. Takže čas před mistrovstvím, který bych věnoval přípravě, scénářům a všem těm věcem, které mi pak usnadní ty tři týdny, tak jsem se věnoval dokončení toho dokumentu.

Mám ale pocit, že diváci byli spokojení.

Program dopadl dobře, ale vy jste se ptala na komentování.

Ale oni byli spokojeni s tím komentováním, nebo ne?

Já si myslím, že to byl takový lehký průměr, že to mohlo být mnohem lepší. To je prostě můj dojem. Ale to je stejné s Naganem. První kritérium hodnocení komentátorů je, jak dopadne nároďák, a diváci si to hodně spojí. Takže odpustí chyby a já jsem tam určitě nějaké chyby měl a vím o nich.

Když tým prohraje, tak naopak vám vyčítají něco, za co vůbec nemůžete. Takže já se nesmím nechat omámit výsledkem, musím střízlivě vyhodnotit svoji osobní situaci. Nebyl to propadák, ale dalo se udělat i víc.

Angažmá Jakuba Voráčka napadlo vás?

Loni jsme se dohodli, že spolu odkomentujeme brněnský turnaj, který je před mistrovstvím světa. To se stalo a byly na to velmi dobré reakce. (…) Pak jsme se domlouvali na to letošní mistrovství, protože to byl ten hlavní cíl. (…) Kuba volal, že chce začít dřív, že by si chtěl vyzkoušet dva zápasy té dubnové série. Takže se mnou komentoval Česko–Rakousko v Karlových Varech.

Ale ten vypadal, že si to docela užívá, nebo klamal tělem?

Ne, ten si to užil. Ale pozor. On mi říkal, že by chtěl dělat jeden zápas denně. No ale pak se nám stala ta nešťastná událost s Milanem Antošem (zranění po havárii na motorce – pozn. red.) a všichni museli přidat. Takže já jsem Jakuba požádal, aby dvakrát zůstal na ten druhý zápas, a to už si neužíval. To už byl úplně vyřízený.

Proměnil se vztah, který s hokejisty máte? Protože například v Naganu jste byli vlastně stejně staří.

V podstatě ano, a teď už je to rozdíl generace. A tím pádem ten vztah je, nechci, aby to vyznělo špatně, ale je ještě takový odtažitější. Ani ne tak z mojí strany, ale ti hráči mají možná ke mně větší respekt, než měli moji vrstevníci.

Předtím říkali: pojď si s námi dát panáka, tak teď už to neříkají?

Možná i jo. Ale především skoro každý nový hráč, který přijde do kabiny národního mužstva, tak mi vyká, což je nezvyk. Já si samozřejmě dodržuji odstup od hráčů, ale v tom sportovním prostředí to tykání je běžnější. A nepovažuje se to za nějakou ztrátu vztahu novinář–hráč. Ale samozřejmě v oficiálním kontaktu jim vykám.

Jaké to je, ve sportovní novinařině udržovat si ten vztah novinář–sportovec?

Odstup je tam menší, ale zase vstřícnost sportovců není tak vysoká jako u politiků, kteří vesměs chtějí, nebo aspoň v minulosti, dokud nebyly sociální sítě tak silné, tak chtěli chodit na rozhovory a chtěli být vidět a slyšet. U sportovců je vztah k médiím hodně daný jejich zkušenostmi. A bohužel většinou z jejich pohledu negativními.

Mění se to třeba i tím, jak se sport víc profesionalizuje? Třeba v hokeji je stále víc hráčů, kteří jsou ze zahraničních soutěží.

To pomáhá, bezpochyby. Protože oni vidí v zahraničí, jak těžce se peníze vydělávají a že součástí profese je také mediální prezentace vlastního výkonu, že nestačí jenom předvést něco na hřišti. Ale umět o tom promluvit a umět promluvit i o sobě samotném, protože to je součást sportovního byznysu.

Jste známý svými hláškami. Je některá z nich, kterou máte rád, anebo tím, jak jsou všechny opakovány, tak už vám prostě lezou krkem a říkáte si, tohle už nikdy nesmím říct znovu?

Nedá se říct, že by mi nějaká lezla krkem. Z těch opravdu slavných už nepoužívám žádnou. Přepište dějiny. Rachna, kachna a tak. Protože to patřilo opravdu jenom tomu okamžiku. A čeština je v tomhle trošku krutá. V angličtině, když ten komentátor použije nějaký nápad, tak on pak z toho žije skoro celý komentátorský život, opakuje to a to publikum čeká na to, až to řekne znovu.

Nejslavnější komentátor Foster Hewitt měl „He shoots, he scores!“ (Střílí, skóruje!), což se po něm dneska opakuje pořád a nikomu to nepřijde divné. Já kdybych zopakoval „Přepište dějiny“, tak si ti lidé budou myslet, že jsem se pomátl.

Ale abych odpověděl, kterou hlášku mám rád, tak není to moje věta. Ale ze všech vět, co kdy padly ve zlaté éře českého hokeje, mám nejradši tu, kterou to začalo a kterou řekl vedle mě sedící Petr Vichnar, když v roce 1996 dal Martin Procházka zlatý gól Kanadě ve finále mistrovství světa. On řekl: Dotkli jsme se hokejového nebe. To bylo tak krásné a mně ta jeho věta připadá daleko lepší než ty moje.

K vám samozřejmě neodmyslitelně patří statistiky. Chodila jsem k vám na seminář sportovní televizní žurnalistiky, který začal tím, že jste se nás všech postupně ptal: Co jsme zač, odkud jsme, jaké děláme sporty, kdo z rodiny je dělá…

To dělám dodneška.

... a všechno jste si to zapisoval.

Mám to dodneška.

To pořád máte u sebe?

To mám v počítači dodneška, mám i vaše výsledky, když bych se podíval, jaké jste udělala cvičení, kolik jsem vám dal bodů, tak to všechno mám.

A vybíráte si tam hodně lidi, kteří potom u vás ve sportovní redakci skončí?

Snažím se. Dneska ta redakce je víceméně postavená na mých bývalých studentech. Ale důležitá je jedna věc: nejvíc záleží na každém studentovi, ne na mně.

Já jsem chvilku taky přemýšlela o tom, že se sportu budu věnovat, ale vy jste už na tom semináři říkal, že pro holky je to těžké.

Je to těžké, ale snažíme se jim to hodně usnadnit.

A pořád jich je tam míň. Jana Niklová teď měla na starosti studio v Ostravě, ale nebylo to poprvé, kdy to moderovala žena?

Co se týče hokejového mistrovství světa, tak ano. Ale byly tam reportérky Darina Vymětalíková a Markéta Pernická. A pak produkční Hanka Zavřelová, vedoucí evropské koordinace Markéta Vránková. Ale je pravda, že pro holky je to těžší. Rodina prostě pořád víc stojí na těch maminkách. Já se to snažím usnadňovat, někdy i přemlouvám. Protože si myslím, že je potřeba tomu pomoct.

Kdy se stane, že bude žena komentovat hokej nebo fotbal?

Darina Vymětalíková už komentovala ženský hokej. Ono je to přece jenom trošku pomalejší, ale ty holky jsou opravdu mimořádně úspěšné - tohle je první medailová generace. A Darina už třeba nechtěla dělat medailový zápas. Říkala, že už potřebuje být doma. Já říkal, že je to škoda, že je vidět to zlepšení, které má.

A mužský hokej?

Já bych nebyl proti.

A diváci?

Tam je to horší. Ty reakce jsou strašně nespravedlivé. Tolerance k tomu je daleko nižší, ale zase jsou tam diváci, kteří to vnímají jako krok správným směrem, ale objektivně musím říct, že ne všichni. Pořád existuje představa, že holka to tak nezvládne. Pravda ale je, že ta komentátorská příprava je ještě zároveň stupínek k té profesi. Který zatím ty kolegyně ne úplně dávají. Ale je to už jenom opravdu poslední kousíček a půjde to. Věřím tomu.

Vedete si statistiky i v soukromém životě?

Jo, jasně.

Na co?

V pracovním životě si vedu statistiky odkomentovaných zápasů. Vedu je i ostatním kolegům, takže když se mě zeptá Jirka Hölzel nebo Tomáš Jílek, kolik odkomentovali zápasů, tak jsem schopen jim to říct. A jednou to někomu předám, aby to bylo v lepším pořádku, než já jsem to přebíral. Já samozřejmě zjišťuju i tyhlety statistiky směrem do minulosti. Což je strašné dobrodružství, protože k tomu existuje strašně málo zdrojů, ale mě strašně baví. Dohledávat to, kdo komentoval, kdy se jaký zápas vysílal, kdo ho komentoval.

Tohle dělám vlastně jako takový koníček už docela dlouho. Hokejové statistiky mám opravdu na všechno možné. Ale dneska už jsem slevil z těch základních věcí, protože ty jsou dobře zpracované na různých webech. Tak už dělám takové speciální věci, které tam nejsou.

Třeba?

To je soupis, porovnání různých mistrovství světa nebo různých extraligových sezon. Ze základu si dělám vlastní kombinace, které by se mi mohly hodit. To se těžko popisuje. Ono toho je navíc opravdu moc.

Kdy vůbec spíte? Protože vaši kolegové prozradili, že prý spíte, kdykoliv je příležitost.

A to je přesně odpověď: úplně kdykoliv a skoro i kdekoliv.

Prý jste usnul mezi zápasem o bronz a finálovým zápasem teď na mistrovství světa?

Jo. A to byl problém najít místo, protože já si občas dám tak 10 minut a mně to strašně pomáhá před zápasem. Na naší komentátorské pozici vedle Kanaďanů jsem si nemohl dovolit dát hlavu na stůl, jako to dělám v práci. Takže jsem hledal místo. A protože jsem byl ve studiu v tom zápase o bronz, tak jsem se rozhodl, že tam zůstanu. Tak jsem si lehl pod stůl a tam jsem si dal asi 20 minut a strašně mi to pomohlo. Někdo mi to i vyfotil.

Ředitel ČT Jan Souček říkal, že pokud se teď koncesionářské poplatky nezvýší, tak televizi čeká rozpočtový armagedon, že už teď škrtá. Dopadne to i na vás?

Je to možné. Protože pokud se má omezit nabídka ČT, tak samozřejmě to asi nebude zpravodajství, za druhé to asi nebude publicistika, a pravděpodobně ten sport by se dostal až na nějaké páté místo vzdor tomu zájmu diváků. Ale je to v pořádku, protože sport není opravdu to, co dělá naše životy, je to určitá zábava.

Na druhou stranu se vždy do debaty dostává otázka, jestli má ČT vysílat hokej nebo Ligu mistrů a podobné pořady, které by mohly být na soukromých televizích.

Já si myslím, že má vysílat. Protože smyslem televizního programu je lidi vzdělávat, informovat a bavit. A tu třetí část jako někteří odseknou, že to je zbytná věc, kterou nepotřebujeme od veřejnoprávní televize. Ale to je nepochopení principu televize. Ta má nabízet všechny ty tři složky. Může je nabízet soukromá, ale i veřejnoprávní televize. Navíc: ČT nikdy nepůjde cestou přeplácení TV práv, jak se to stalo s fotbalovým Eurem na Primě v roce 2008. My touhle cestou nikdy nepůjdeme, doufám teda.

Ale to neznamená, že se cena televizních práv nezvedá. Zvedá se dramaticky s tím, že my ten poplatek máme pořád stejný a musíme konkurovat těm televizím, které si to můžou dovolit. Musíte se vždycky podívat na to, co je za strukturou financí, které jdou do ceny, která je podle mě neadekvátní pro desetimilionový trh.

A pokud to nedokážete zaplatit z reklamy, tak se dostaneme do situace, ve které je nadnárodní firma Viaplay, která straší celou Evropu, protože krachuje. Ale vlastní práva na největší sportovní události po celém světě pro asi 15 evropských zemí a všichni se hrozí toho, až ten bankrot doběhne. Takže sever Evropy se pomalu vrací k veřejnoprávním televizím, protože to je jistota, že se tohle nestane.

Takže třeba Liga mistrů má své místo ve veřejnoprávní TV?

Já si pamatuju, že Petr Nečas, když byl ještě premiérem, tak říkal, že Liga mistrů není veřejnoprávní obsah. A to mě pobavilo, protože Liga mistrů je podle mě nejlépe fungující evropský projekt. Na kterém se skoro všichni shodnou, který vydělává docela pěkné peníze, který garantuje docela dobré peníze a ty by měly jít na rozvoj fotbalu každé té zemi. Tak nevím, o jaký projekt by měla veřejnoprávní televize usilovat víc než o tenhle. Samozřejmě že to je spojené s komercí, ale zrovna Liga mistrů má velmi dobře regulovaný reklamní obsah, který neobtěžuje diváka.

Pokud by zmizela z ČT velká část sportu, zůstal byste tam?

Jsem tam od roku 1984. Letos 20. srpna budu mít 40 let prvního průchodu vrátnicí. Takže jsem tam fakt dlouho s půlroční přestávkou, kdy jsem byl na Nově. Ale ona to není otázka toho, jestli se něco přesune někam jinam. Ani to vlastně není otázka nabídky, ale je to otázka toho, jestli tam budou lidé, kvůli kterým mně bude stát za to tam zůstávat. To je pro mě to nejdůležitější. A zatím je tam převaha lidí, kvůli kterým tam jsem. (…) A dokud mi tam práce bude dávat smysl.

Zhoršuje se klima v ČT?

V poslední době o tom docela přemýšlím.

Souvisí to třeba i s tlakem na vašeho kolegu Václava Moravce?

Trochu. Určitě nejsem ve stejné situaci jako Václav Moravec, který je pod mnohem větším tlakem. Po mně v televizi nikdo nejde. Václav Moravec musí čelit tomu tlaku zvenčí a tomu tlaku zvenčí čelí někdo, kdo by měl dělat bariéru mezi ním a tím světem, který se ho snaží ovlivnit. Tohle já tam úplně nemám. Mně jde o ty lidi, se kterými se vám buď dělá dobře, nebo ne. A když vám do toho zasahují lidé, se kterými se vám dobře nedělá, tak to se vám tam potom nechce zůstávat.

Uměl byste po těch 40 letech přejít jinam, anebo byste si otevřel ty dva beachvolejbalové kurty a prodával smažák, jak jste už jednou řekl?

Tam to teď nevypadá, že bych se dostal k tomuhle projektu. Ale umím si to představit.

Ten smažák, nebo ten přechod?

Ten přechod jinam. Smažák teď asi ne.

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači v úvodu nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.