Lidi, co hájí Putinův režim, nepochopím, říká Marta Kubišová

Je jednou z ikon českých moderních dějin a symbolem boje za svobodu. Komunismu se postavila přesto, že to pro ni znamenalo na dvacet let konec kariéry. Dnes slaví Marta Kubišová osmdesátiny. Na co ráda vzpomíná?

Hostem Ptám se já byla zpěvačka a signatářka i jedna z prvních mluvčích Charty 77 Marta Kubišová.

Je známá nejen jako zpěvačka, ale především jako bojovnice proti komunistickému režimu a signatářka Charty 77. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa se její píseň Modlitba pro Martu stala symbolem odporu proti okupaci.

V roce 1989 píseň zpívala zaplněnému Václavskému náměstí z balkonu Melantrichu, a stala se tak i jednou z tváří sametové revoluce. Přestože kvůli své činnosti nesměla téměř dvacet let zpívat, ke své pěvecké kariéře se po revoluci vrátila a vystupovala dokonce až do svých 75 let.

Sama tvrdí, že kdyby režim tušil, jakou službu jí zákazem prokazuje, hnal by ji zpátky na jeviště. Přestože na výročí 17. listopadu kvůli zdravotnímu stavu Modlitbu pro Martu nezazpívá, má ji pořád ráda. „Ta písnička už je vaše, ale já ji mám navždy přirostlou jako batůžek, to už mi asi zůstane,“ říká v rozhovoru.

Proč se necítí být hrdinkou? A jak se dívá na ty, kteří byli v minulosti členy KSČ? A co říká na válku na Ukrajině?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 – Slavíte osmdesáté narozeniny a znovu jste se vrátila před lidi na pódium, byť ne se zpěvem, ale se sérií několika večerů, při kterých vyprávíte svůj příběh. Jak si to užíváte? Občas mě přemůže únava, protože na to teď nejsem natrénovaná. Těším se, ale zároveň se trochu bojím, protože nikdy nevíte, co přijde za otázku. Když jsme s diváky naladěni na stejnou notu, tak je to příjemné.

2:30 – Vzpomínáte ráda na svou kariéru? Do své kariéry musím někdy zabruslit a zapátrat. Mám svou „první“ i „druhou“ kariéru. První kariéra trvala sedm let, ta byla na dvacet let utnutá, druhá trvala až do mých 75 let.

3:00 – Zalitovala jste někdy té kariérní mezery? Že jste kvůli svým postojům nemohla zpívat… Ne. Ale kdyby tohle ten režim tehdy tušil – že mi udělali neskutečně dobrou věc –, hnali by mě svinským krokem na jeviště a na zájezdy. Přišla jsem sice v té době o dítě, ale nepoddala jsem se smutku. Měla jsem zase deset let, abych si vypiplala dceru Kateřinu. A pak přišla sametová revoluce.

4:00 – Když mě vyslýchali kvůli Chartě 77, to už nešlo něco brát zpět. Pořád jsem si tvrdila svoje a tvrdím to dodnes. Nic jsem neprovedla, ani podpisem Charty 77. Neměla jsem co odvolávat a dodneška jsem se nedozvěděla, co jsem režimu provedla, že mě na dvacet let dali na index. (…) Pak za mnou chodili novináři s předepsanými rozhovory se mnou a říkali mi, ať jsem rozumná, že když projevím nějaký „vztah“ k normalizaci, tak do týdne budu zpívat. Říkala jsem jim: To právě nechci, tak to teda ne.

7:00 – Nezalitovala jste nikdy, že jste neemigrovala? Měla jsem nabídky do Ameriky, do Londýna, do Paříže. To padlo příjezdem Rusů v roce 1968. Všechno se přestalo vyjednávat. Ale nelituji.

8:30 – Neměla jste strach, když jste podepsala Chartu 77 a byla chvíli její mluvčí, že to pro vás bude zase o něco složitější? Na té vesnici si vůbec nic neuvědomujete. Měla jsem malou televizičku a od 8. ledna jsem koukala na to, že v Praze je „pogrom“ a všechny pochytali a poslali je na výslechy. Mluvili o Chartě 77, ale já byla v naprostém klidu. Za pár dní si pro mě přijeli. Řekli mi, že mě dopraví do Havlíčkova Brodu a přijedou mě vyslechnout z Prahy. Řekla jsem, ať se vrátí za dvě hodiny, že se musím hezky nalíčit a učesat a jinak to nepůjde. V tom Havlíčkově Brodě už stáli na chodbě s tím psacím strojem, řekla jsem jim ale, že jim nic nepodepíšu. A taky jsem nepodepsala.

10:00 – Jaké byly ty komunistické výslechy, které jste zažila? Nejdelší byl ten, který jsem měla, když jsem se stala mluvčí Charty 77. Přijela jsem do Prahy a tam se vyznamenal jeden velmi nabuzený Slovák. Vůbec jsem se ale nebála, že mě zavřou.

11:00 – Vůbec jsem nevěděla, že budu zpívat z okna Melantrichu. Přišla jsem tam jenom za kamarády - Ondřej Vetchý mi řekl, že mě Václav Havel potřebuje. Zavřela jsem kasu a běžela s ním. Viděla jsem tam spoustu chartistů a myslela jsem, že si budeme jenom povídat. Pak mě vystrčil Jiří Černý na balkon a tam jsem musela zazpívat a cappella. Bylo tam hrozné echo, vůbec jsem nevěděla, čeho se držet. Zazpívala jsem asi minutu. Čekala jsem na ten mollový akord, protože jsem věděla, že tam to skončí. Toho počtu lidí pod balkonem jsem se lekla.

13:30 – Po 17. listopadu jste si prý vzala neplacené volno v práci, kde jste byla, protože jste nevěděla, zda vás hudební kariéra uživí. Proč? Ze dne na den jste se stala znovu hvězdou. Brala jsem to jako kaskadérský kousek. Myslela jsem na dceru a matku a říkala si: ono by to nemuselo dopadnout. Ta porevoluční kariéra byla divoká. Opravdu jako kaskadér.

16:30 – Užila jste si tu polistopadovou kariéru? Byla jsem jako přiskřípnuté kuře, nedůvěřivá. Nechtěla jsem jít do showbyznysu. Raději jsem byla v Ungeltu.

18:30 – Líbí se vám jako kamarádce Václava Havla současní kandidáti na prezidenta? Prezidentské volby nesleduji. Líbil se mi Petr Pavel, říkala jsem si, že je jak z mánesovských obrazů. Nevěděla jsem tehdy, že bude kandidovat na prezidenta.

19:30 – Vadí vám u porevolučních politiků minulé členství v KSČ? Já podle toho lidi nesoudím. Vím, že byli lidé, kteří když mluvili se mnou, rozuměli jsme si, ale třeba se museli zachovat jinak. Co měli lidé za školy nebo za zařazení, já nesoudím.

21:30 – Říkala jste, že oslavu osmdesátin vám trochu kazí dění na Ukrajině, sledujete to hodně? Válka na Ukrajině se člověka hodně týká, i kdyby si nepustil televizi. Svět dospěl do takového stadia, že se nikdo s nikým nechce dohodnout. Jako by žádné debaty neexistovaly, rovnou jsou stanoviska a ultimáta. Lidi, co Putinův režim hájí, nepochopím. Musí být tak zaháčkovaní do ruské politiky, že to neumí jinak, nebo za to mají peníze.

25:00 – Když mi lidé říkali, že je moje jméno v nějaké učebnici, říkala jsem si: no to jsem to dopracovala. Já si nepřipadám, že jsem se chovala hrdinsky. A modlitba pro Martu? Ta písnička už je asi vaše, ale mám ji navždy přirostlou jako batůžek, to už mi asi zůstane. Mám ji pořád ráda. Na besedách, kterých se teď účastním, ji slýchám na playbacku a můžu si s tím zabroukat.