Manželství pro všechny je základní lidské právo, říká šéf mobilního operátora

Velké firmy v Česku vyzvaly premiéra Petra Fialu, aby pomohl prosadit uzákonění manželství pro všechny. Důvody jsou podle nich lidskoprávní, morální, ale i ekonomické. Proč je to pro byznys teď tak velké téma?

O podporu přijetí zákona o manželství pro všechny požádalo před měsícem vládu na 70 velkých firem. Chtěly upozornit na nerovné podmínky pro LGBT+ lidi, které podle nich znamenají pro zaměstnavatele náklady a pro společnost miliardové ekonomické ztráty.

„Je to přece jenom základní lidské právo a neměli bychom jako společnost vybírat někoho, kdo je víc člověkem, někoho, kdo je méně člověkem,“ vysvětluje v Ptám se já generální ředitel společnosti Vodafone Petr Dvořák, který je jedním z představitelů iniciativy.

Podle něj jde také o ekonomickou rovinu věci, včetně lákání talentů. „Firmy to řeší, protože to vytváří určité nesoulady v rámci společnosti, mezi zaměstnanci. My upřímně věříme, že by si všichni zaměstnanci i zákazníci měli být rovni,“ říká Dvořák.

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu níže v článku.

Proč jste teď ve své iniciativě zvedli téma manželství pro všechny?

Věřím tomu, že jako Česká republika bychom měli být spíš blíž demokracii toho západního střihu. (…) V tuhle chvíli probíhá právě diskuze v Parlamentu, takže nám přišlo vhodné ji doplnit. Je to přece jenom základní lidské právo a neměli bychom jako společnost vybírat někoho, kdo je víc člověkem, někoho, kdo je méně člověkem. A posunout to i na ekonomickou rovinu. Je to téma, které trápí i české firmy, protože to může být jedním z důvodů, proč třeba talenty z České republiky odchází někam jinam. (…)

Jako Češi se bojíme jakékoliv jinakosti, týká se to náboženského vyznání, týká se to barvy pleti. A myslím si, že to je ten širší význam toho dopisu, který jsme premiérovi poslali. Prostě potřebujeme všechny lidi, všechny kvalitní lidi a potřebujeme pro ně vytvořit podmínky, které jsou pro všechny stejné.

Jedna z častých reakcí na vaši výzvu byla v duchu, proč to téma řešíte právě teď, když má Česká republika mnohem zásadnější problémy. Co na takové výhrady říkáte?

My jsme si to časování nevybrali. To bylo v souvislosti se čtením zákona v Parlamentu, takže nám to přišlo jako vhodný čas. Nebylo to tak, že my bychom nějakým způsobem vytvořili vlastní agendu, ale ta agenda probíhala na politické rovině a my jsme akorát k tomu zaujali nějaký postoj.

A co říkáte na v zásadě odmítavou reakci premiéra, respektive na jeho vyjádření, že on to nepodporuje z důvodů mimo jiné teologických, etických a podobně?

Chápu, že to je pro něj politicky složité téma, nejenom pro něj, protože v koalici je spousta různých názorů. Na druhou stranu mi přijde důležité, aby věděl, že je to téma, které řeší velké společnosti, neřeší to jenom Vodafone, řeší to další minimálně desítky společností, které se k nám stihly přidat v době toho podpisu. A řeší to proto, protože to vytváří určité nesoulady v rámci společnosti, mezi zaměstnanci. My upřímně věříme, že by si všichni zaměstnanci – a nejenom zaměstnanci, ale koneckonců i zákazníci – měli být rovni. A vyjadřuje to i naši morální zodpovědnost. A proto nás překvapila i ta reakce. (…)

Přijde mi, že se v tom až možná moc zbytečně točíme právě kvůli tomu, že na to máme rozdílné názory. Ale na druhou stranu je to téma, které v podstatě na rozdíl od těch jiných témat, o kterých jste mluvila, nikomu nic nebere, to není téma, které by bylo o tom, někdo mi sebere kus důchodu, aby mohl financovat něco jiného. My jako společnosti máme velký problém získat k nám imigranty. A to jsou všechno témata, která v podstatě nestojí ekonomiku nic, naopak ji stojí tu obětovanou příležitost, která je možná to, co by se do rozpočtu mohlo hodit.

Měl jste už příležitost o tom s premiérem osobně hovořit třeba na nějaké akci nebo to alespoň zmínit?

Ještě jsme se od té doby nepotkali, ale určitě při nejbližší příležitosti toho rád využiju.

A jak tedy vnímáte ten jeho názor?

Já nikomu neberu žádný názor, myslím si, že každý má právo na to mít názor. Na druhou stranu on je představitelem vlády, která by měla vytvářet prostředí pro všechny občany. A nemyslím si, že vkládání vlastního názoru do vytváření právního prostředí je něco, co by mělo převažovat nad tím, co je správné. Premiér je od toho, aby zastupoval všechny občany, nejenom svůj vlastní názor. (…)

Nejsem žádný aktivista a myslím si, že ani jedna z těch firem, které se podepsaly, nejsou politickými aktivisty. Ale to, co nám právě na tom vadí, je, že to téma jako takové je zneužíváno politicky pro to, aby některá skupina získala body u některé skupiny obyvatel a někde jinde je naopak odradila. (…) Vždyť je to velmi blízké honu na čarodějnice několik stovek let zpátky, možná teď se snažíme být modernější, ale v podstatě honíme úplně stejné téma víry v něco jiného jako něco, co je absolutní zlo a absolutně špatné. Ale přitom přece mě tím schválením zákona nikdo nepřesvědčuje o tom, abych já se rozvedl se svojí manželkou a vzal si nějakého muže.

Vy se v té výzvě také odkazujete na ekonomickou rovinu, protože uvádíte s odkazem na analýzu výzkumné organizace Open For Business, že česká ekonomika má poměrně velké ztráty kvůli tomu, že nemá uzákoněné rovné manželství nebo rovné příležitosti pro všechny, ztráty jsou vyčísleny až na 37 miliard korun. Jak reálné to číslo je?

Newyorská průměrná cena sňatku je pět tisíc dolarů, v České republice je průměrná cena svatby 150 až 300 tisíc korun, takže ještě vyšší. Právě v kontextu toho, co jste říkala na začátku, kdy sháníme každou miliardu do rozpočtu, tak jednoznačně, když se podíváte na ty kategorie, které jsou vyjmenované v té studii, jsou reálnými, řekněme, atributy, které přispívají do ekonomiky. Ať už to jsou svatby jako takové, ať už to jsou další ekonomické benefity, které z toho vyplývají, včetně psychických dopadů, nemocnosti a tak dál. Tím pádem by to mělo být téma, které by měla vláda zohlednit.

Jaký z příběhů, který se tohoto týká, vás osobně nejvíc zasáhl?

U nás jako ve společnosti je to téma, které není nové. My se zabýváme inkluzí dlouhodobě a je to jedna z hodnot, kterou vyznáváme a nebojujeme jenom za práva LGBT+. První větší vystoupení jsem měl, když jsme použili v našem reklamním vánočním spotu děti, které měla maminka Češka s indonéským tatínkem. A ty děti samozřejmě byly ne úplně typicky české. A množství hejtů, které jsme dostali, je potom pro mě přesně ten zdroj toho, kdy si říkám: stydím se za to, že můžeme žít v prostředí, ve kterém jsou lidé schopni takhle nepříjemně a negativně reagovat. A jaký by to mělo dopad na ty kluky, kteří v té době byli samozřejmě malí, kdyby si to přečetli o sobě? To je něco, co mně nedává spát. A je to jedno z dalších témat, které jenom ukazuje na to, že jako společnost se bojíme jakékoliv jinakosti.

Jak už jsme zmínili, velké firmy v posledních měsících stále intenzivněji naléhají na vládu i s tím, že Česko zaspává, že stojí na místě, že je potřeba zemi restartovat, aby se nestala skanzenem, který se nebude posouvat. Kde to nejvíc dře podle vás?

Jedna z věcí, kde to dře, je pro spoustu společností právě schopnost získávat talenty ze zahraničí. Od méně kvalifikovaných zaměstnanců až po ty vysoce kvalifikované, kterých je v České republice nedostatek. Víme, že jich ztrácíme spoustu i my do zahraničí. Schopnost přitáhnout sem talent je určitě jedna z brzd rozvoje ekonomiky jako takové. Samozřejmě v našem oboru jsou to IT specialisté.

My specificky jako obor telekomunikace si myslím, že netrpíme tolik tím, že bychom zaspali, protože naopak jako telekomunikace jsme hodně vepředu. Teď jsem se akorát vrátil z dovolené v Itálii a úroveň standardu, na kterou jsme my tady zvyklí, a teď mluvím napříč všemi operátory, je úplně někde jinde v porovnání s tou evropskou úrovní. Pořád si ještě nezavoláte všude v Itálii, je to často problém i na dálnici, což u nás jsou už situace, ve kterých si vůbec lidé neumí představit, že by si nezavolali. Náš obor je hodně tím prostředkem k tomu, jakým způsobem se může digitalizovat ekonomika, jak se můžeme posouvat dál.

Ale když se podívám na to, co se stalo od doby, řekněme, schválení národních rozvojových plánů po covidu… tak naše schopnost realizovat ten budget do nějakých konkrétních aktivit je velmi zdlouhavá. Schopnost státu definovat prioritní klíčové oblasti a potom to i překlopit do realizace projektů, to je asi ta největší brzda. My i máme myšlenky, ale potom nejsme schopni je přetavit do toho, abychom vypsali výzvy, aby společnosti byly v tom čase schopné se na ty výzvy přihlásit a realizovat projekty, které budou moci pomáhat transformovat tu ekonomiku jako takovou.

Co přesně brání tomu, aby firmy dokázaly přitáhnout na český trh talenty ze zahraničí ?

Imigrační podmínky. Pokud bychom chtěli přivést někoho mimo Evropskou unii, tak to jsou procesy, které jsou na měsíce. A samozřejmě takový talent v okamžiku, kdy má čekat na Českou republiku měsíce, anebo dostane nabídku kdekoliv jinde na světě, tak zejména ten IT talent je velmi mobilní. Spousta z nich ani se nestěhuje a pracuje třeba ze zahraničí, a i kdyby se chtěli přestěhovat, tak pro nás vyřídit víza pro lidi mimo Evropskou unii trvá neuvěřitelně dlouho, a to je ten problém. (…) My se musíme jako stát naučit tam, kde se chceme jako Česká republika zaměřit a soustředit, tak tam musíme zároveň ty věci zjednodušovat a nepokládat tam administrativu, která to pak všechno zabije.

Vy jste říkal, že zrovna vaše odvětví, telekomunikace, necítí tolik to zaspávání, že se naopak cítíte být tahounem celé řady oblastí. Já jsem tohle téma v podcastu Ptám se já řešila už s několika hosty, jedním z nich byla ekonomka Jana Matesová. A ta zmínila jako jednu věc, co brzdí Česko i odvětví telekomunikací v tom smyslu, že Češi mají pořád velmi drahá data, velmi drahý přístup k internetu.

Velmi rád bych si s paní ekonomkou popovídal, protože když se podíváme na okolní země, které často bývají dávány za příklad, a podíváme se jenom na neomezené tarify, kde to srovnání je velmi jednoduché, kromě jednoho operátora na Slovensku, který nemá pokrytí, tak máme naprosto konkurenceschopné ceny. Nejnižší ze všech okolních států. Takže my jsme určitě v tom, co bylo téma před pěti, sedmi nebo osmi lety, udělali velký posun.

Ale nejnižší jenom z okolních států, nebo evropských států?

Já jsem vzal jenom ty čtyři, které jsou okolo nás.

A kdybychom vzali celou Evropskou unii?

Tak tam určitě bude nějaká směs toho, že tam bude třeba někdo levnější a bude tam někdo dražší.

To určitě víte, pane řediteli, kolikátí jsme, jak si teď aktuálně v tom žebříčku stojíme.

To vám teď neřeknu, opravdu. Protože to srovnání je těžké. Ne všechny státy nabízí neomezené tarify. Když se podívám právě na Německo, Rakousko, Slovensko, Polsko, tak všechny nabízí neomezené tarify a to srovnání je tam poměrně jednoduché. I v tom srovnání zase nejsem schopen dát parametr třeba pokrytí, třeba v Německu, když pojedete do Berlína, tak si na dálnici ne všude zavoláte. My se často potýkáme se srovnáním, které není relevantní, které srovnává nějaké spotřební koše minut, množství giga dat, která ale neodpovídají nabídce, kterou my dnes na trhu máme. Chtěl jsem říct, abychom se nebavili o absolutní ceně. Je potřeba se na to taky podívat z pohledu, řekněme, relativních cen. Když se podíváme na to, kolik nám zákazníci v průměru platí v České republice, a podíváte se na to, kolik třeba platíte za kávu ve Starbucks, tak si nemyslím, že bychom byli odvětví, které by trápilo českou peněženku úplně nejvíc.

Jak si tedy stojíme v rámci Evropské unie?

Po těch úpravách, o kterých jsem mluvil za těch několik let, kdy to bylo velké téma, jsme se dostali určitě na levnější polovinu Evropy.

Takže vzkaz za Vodafone České republice je, že mobilní data i volání už jsou v Česku levná? Už je to dobré?

Už je to dobré. Můžeme se s klidným svědomím podívat minimálně na naše sousedy.

A co ceny roamingu? Vy jste o tom hovořil už v rozhovoru pro Seznam Zprávy během léta, když jste říkal, že v některých zemích, třeba v Indonésii, je cena kolem 300 tisíc korun za jeden GB dat.

Určitě od té doby, co jsem měl rozhovor, tak se nám nepovedlo ještě spoustu věcí upravit. Já jsem tam říkal, že v některých věcech si potřebujeme trošku udělat změny tak, abychom jiným způsobem nabízeli roamingové balíčky. Když se podíváte třeba konkrétně na balíček, který máme, což je roaming na den za 199 korun, zákazník získá ve všech zemích, včetně Indonésie, kterou jste zmiňovala, 500 MB na neomezené volání, jenom omezené esemesky. Je potřeba se dívat na ty možnosti, které jsou, ve kterých my přebíráme nějakou větší míru rizika za to, že v nějakém kombinování spotřeby, kterou zákazníci budou mít, si vyvážíme náklady z těch zemí, které jsou dražší, s těmi zeměmi, které jsou nižší. A díky tomu nabídnout zákazníkovi za akceptovatelnou cenu rozumný objem dat. Neříkám, že to je objem dat, který vám bude stačit na sledování filmů. Nicméně to jsou prostě země, ve kterých toto je realita. (…) Jsou věci, které my potřebujeme uklidit, bohužel nemáme kapacitu udělat všechno najednou, takže tohle je určitě jedna z věcí, kterou uklidit chceme, abychom nedráždili zbytečně tím, že tam jsou.

Jinými slovy vymazat z těch ceníků?

Vymazat z ceníků, změnit ten způsob nabídky. Protože ta nabídka je dynamická. Ale vzhledem k tomu, že řešíme i jiná témata, tak tohle je okrajové téma. Samozřejmě žádný ze zákazníků nezaplatil 300 tisíc korun za GB, nemáme takového zákazníka.

Často se opakuje také otázka, jak je možné, že se nabídky českých operátorů, ať už jde o tarify pro koncové zákazníky, nebo firemní zákazníky, velmi často drží cenově tak u sebe, jak je možné, že rozptyl těch cenových nabídek není výrazně větší? Proč nejsme schopni otevřít se dalšímu operátorovi?

Když se podíváme na to, proč k nám nepřišel čtvrtý operátor, tak je to úplně jednoduché, protože to prostě není ekonomicky výhodné pro kohokoliv, aby sem přišel. (…) Když se podíváte na návratnost, kterou mají všechny evropské telekomunikační firmy, tak u naprosté většiny z nich jejich celá hodnota spočívá mimo Evropskou unii. V Evropě je největší konkurence s největšími požadavky na investice s nejmenšími výnosy. To je shrnutí celého telekomunikačního byznysu. My se nemáme za co stydět v tom smyslu, že bychom vydělávali pohádkové peníze. My naopak investujeme velmi mnoho, je to víc, než kolik vyděláme, a nezaplatíme z toho ani tu hodnotu peněz, kterou to má.