Kromě olympijské medaile jsem si splnil všechny dětské sny, říká Adam Ondra

Je jedním z nejlepší světových lezců současnosti. Nestaví si před sebe hranice a ke každé překážce přistupuje jako k výzvě. Má medaile z mistrovství světa i Evropy, pohořel ale na olympijských hrách. Co všechno mu dává sport?

Hostem Ptám se já byl horolezec Adam Ondra.

Ani těm, kdo nepatří mezi skalní fanoušky lezení, určitě neunikly úspěchy fenomenálního českého lezce Adama Ondry. Už před lety uchvátil fotkami z výstupu na legendární stěnu El Capitan, kde se snažil výrazně vylepšit rekord v tom, jak rychle tuhle stěnu zdolat. Mezi jeho triumfy se ale řadí určitě i zdolání jedné z nejtěžších cest světa Silence v Norsku s obtížností 9c.

Nedávno se ale Ondra předvedl i na domovské půdě - má za sebou první volný prvovýstup cesty Zvěřinec v Holštejně, kterou označil za svoji druhou nejtěžší zdolanou lezeckou linii, a jako první pokořil také nejstrmější převis Česka v propasti Macocha.

Ondra se lezení věnuje od malička a ti, kdo tento sport sledují, si ho mohou pamatovat už jako desetiletého kluka, který při lezení na kolmých stěnách působí jako pavouk. Dnes se dostal do bodu, kdy je jedním z nejlepší světových lezců současnosti.

Co považuje za svůj největší úspěch? Jak jde dohromady rivalství na závodech a skutečné přátelství na skalách? A jaké výzvy by rád zdolal?

Sledujte rozhovor v úvodním videu nebo si ho odpoledne poslechněte ve své oblíbené podcastové aplikaci.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Jaký jste měl rok, byl úspěšný? - Určitě byl úspěšný, ta nejdůležitější událost bylo narození našeho syna Huga.

1:20 Jak to jde dohromady s vaším profesním životem? - Myslím, že to jde skvěle. Možná jsem pryč méně, než by si diváci mysleli. Podřizuji tomu některé své lezecké plány, letos jsem měl některé skalní cíle blízko domova, hlavně v Moravském krasu. Pokud už jsem chtěl jet někam dál, strávil jsem třeba měsíc v Norsku, tak jsem tam jel s rodinou. A vypadalo to, že mu (synovi) norské deštivé počasí svědčí.

1:50 Už Hugo leze? - Zatím neleze, ale po zemi poleze co nevidět.

2:20 Jaký je váš nejcennější skalp na skalách, který zatím máte? Je to norská stěna Silence? - Přesně tak. Je to nejtěžší věc, co se mi povedla ve sportovním lezení na skalách. Což je disciplína, které jsem zasvětil svůj život. A stála mě nejvíc úsilí. Možná to zní zvláštně, ale je to pro mě cennější než titul mistr světa.

3:00 Nemám to přesně spočítané, ale bylo zhruba 50 dní, takže to mohlo být asi 120 pokusů.

3:30 Každý proces zkoušení nějaké obtížné cesty, kdy to trvá tak dlouho, je vždy úplně jiný. Někdy je to otravné už po prvním týdnu, zvlášť když vím, že na to fyzicky mám, udělal jsem chybu nebo nejsou správné podmínky a já vím, že už za pár dní musím odjíždět. U cesty Silence, ačkoliv jsem se na to specificky připravoval, trvalo to dvě sezony, bylo pozitivní, že jsem se konstantně trochu zlepšoval. Nikdy jsem tu cestu nezačal nesnášet, pokaždé jsem se na ni těšil. Věděl jsem také, že nesmím spadnout do psychického pekla.

5:00 Co je na tom nejtěžší? - Při sportovním lezení se nebojím, že bych spadl a zranil se. Ale musím natrénovat a přijet s tou správnou formou. Zvlášť když je to prvovýstup a nikdo to předtím nezkoušel. Nemůžu se zeptat: „Jak jsi lezl tu sekvenci? Jdeš tam pravou, nebo levou rukou?“ Často ani nevíte, jestli ta cesta půjde, nebo nepůjde. Často se může stát, že po několika dnech zjistím, že tuto cestu nevylezu. Až je to cesta nachystaná a dáváte ostré pokusy, tak je to potom těžký psychický tlak. Víte, že už máte třeba jen jeden pokus, protože pak už budete unavený. Je to podobné jako na závodech, kdy na to máte také jeden pokus.

8:00 Ten sport je hodně o síle, ale o dost víc je to o technice. Je to daleko techničtější, než by si člověk myslel. V tom, že bych udělal hodně shybů na rukách, nejsem nejlepší. Jsem nejlepší v tom, že svou sílu umím efektivně použít.

9:00 Jak vzpomínáte na zdolání americké stěny El Capitan? - Asi nejvíc vzpomínám na to samotné lezení. Spaní na stěně je rutina. Takto tam jezdí tisíce lidí. Největší zážitek je, když přijedete do Yosemitu a vidíte El Capitan, vypadá hrozivě. Normálně nemám strach, že bych spadl. Ale v Yosemitu není všechno úplně dobře odjištěné, některé části si musíte odjistit sám a ta stěna prostě vzbuzuje strach.

11:30 V Norsku dál pokračujete na nové trase nazvané Big Project. - To je velký cíl na další sezonu, ale cíle na další dva roky se podřizují olympiádě v Paříži v roce 2024. Už příští sezona bude tou, ve které se bude dát nominovat na olympiádu. To nebude nic jednoduchého. Z mistrovství světa v Bernu příští rok v srpnu budou jen tři lístky na olympiádu, chtěl bych se o ně poprat. Příští sezona tedy bude závodní. Jsem v tom trochu schizofrenní, protože se považuji spíš za skalního lezce, není téměř nikdo na světě, kdo by to kombinoval dohromady.

13:10 Vztahy závodníků ve skalní kategorii i v kategorii závodníků jsou výjimečné. Ono je prostě výhodné si radit. Je také výhodné zkoušet nějakou extrémně těžkou cestu s někým dalším. Aspoň víte, že žádnou výrazně lehčí cestu nenajdete. V určitých situacích jsou samozřejmě triky, které nikomu neřeknu. Zároveň vím, že by jim to třeba ani nepomohlo.

15:30 Zdoláte teď olympiádu? - Udělám pro to všechno, ale medaile jistá není. V Paříži nebude kombinace tří disciplín obtížnosti, boulderingu a rychlosti, ale bude tam kombinace obtížnosti a boulderingu. Disciplína obtížnost je mi vlastní a v boulderingu mám spoustu úspěchů, ale dynamicky se mění. Uvidíme.

17:00 Můj vztah k olympiádě se postupně měnil. Kdyby lezení nebylo na olympiádě, tak bych možná se závodním lezením skončil. Neznamená to, že bych trénoval míň. Trénoval bych možná víc na skalní lezení, obtížnější cesty. Mimo olympiády jsem si splnil všechno, o čem jsem jako dítě snil, ale medaile z olympiády je něco, co bych ještě rád měl.

18:00 Podmínky u nás se dost zlepšily. Bydlím v Brně a tréninkové podmínky jsou tam perfektní. Za tréninkem vlastně ani nikam jezdit nemusím. Mám i stěnu doma. Téměř nikdo nemá takové tréninkové prostředí jako mám já.

19:30 Lezení je skvělý sport. Vrcholový i rekreační. Je to teď masový sport bez výrazného přispění od státu, stěny jsou privátní, investované jsou ze soukromých peněz. Na každé stěně máte lezecký kroužek, kam můžete přihlásit děti. Ti, co jsou opravdu talentovaní, mají podporu od státu, která je dnes naprosto neporovnatelná s tím, když jsem začínal. (…) Na začátku to byly hlavně sponzorské peníze. Price money nejsou jistotou nějakých výdělků. Ale uživit se tím dá, pokud je člověk jedním z nejlepších.