Ústavní soudci nejsou hloupí, aby přepisovali pravidla pro Pavla, říká Kysela

Čtvrt milionu lidí se přišlo v sobotu na pražskou Letnou ozvat proti tomu, kam Babišova vláda vede tuto zemi. Vadí jim útoky na občanskou společnost, neziskový sektor nebo veřejnoprávní média. Oslabuje některý z vládních kroků demokracii?

Hostem Ptám se já byl ústavní právník Jan Kysela z Právnické fakulty UK v Praze.

Kabinet Andreje Babiše (ANO) je 100 dní u moci. Vláda složená z hnutí ANO, SPD a Motoristů je ve funkci od poloviny prosince, v kompletní sestavě pak od 23. února, kdy se ujal funkce ministra životního prostředí Igor Červený (Motoristé). Původního kandidáta strany Filipa Turka (za Motoristy) odmítl prezident jmenovat. Turek tak vykonává pouze funkci vládního zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal.

Hned po nástupu do Strakovy akademie se kabinet pustil do rozsáhlých personálních změn na jednotlivých resortech a klíčových institucích a do výrazných legislativních úprav. Sám premiér Babiš ostatně prohlásil, že jeho vláda kvůli přípravě v opozici nepotřebuje obvyklých 100 dnů hájení.

Zejména tlakem na rychlost koalice vysvětluje, proč velkou část legislativních návrhů dosud nepodala formou vládních, ale poslaneckých předloh. Týká se to i významných úprav jako nahrazení služebního zákona novým předpisem, změn jednacího řádu Sněmovny, stavebního zákona nebo trestního zákoníku. Poslaneckým návrhem se vláda zřejmě pokusí zrušit i televizní a rozhlasové poplatky pro seniory, firmy či nezaopatřené mladé lidi.

Takový postup kritizuje nejen opozice s tím, že návrhy se tak vyhýbají běžnému připomínkovému řízení a může se to podepsat na jejich kvalitě.

Vláda čelí i sílící kritice části veřejnosti. Naposledy v sobotu 21. března se na pražské Letné sešlo podle organizátorů ze spolku Milion chvilek pro demokracii minimálně 250 tisíc lidí, kterým vadí kroky kabinetu týkající se veřejnoprávních médií, neziskového sektoru a kultury, ale i vlivu koaličních partnerů na hnutí ANO.

Je k protestům důvod? Na jaké změny si musíme dát největší pozor? Jak zatím fungují ústavní pojistky?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Byl jste v sobotu na demonstraci? - Ne. - Jak jste to vnímal? Je pro to z vašeho pohledu důvod? Děje se něco vážného? - Vážného se mi zdá, že se spíš děje. V jaké míře je pro tu demonstraci důvod, to je potom věc subjektivního hodnocení. Protože je to nesporně veliké vzepětí ohromného množství lidí. Otázka je, co z toho vzepětí dalšího vyplyne, protože asi nemá smysl pořádat dokola různé demonstrace, shromáždění tohoto typu, které se od sebe budou lišit jenom tím, že těch lidí buď bude přibývat, nebo v určitou chvíli ubývat. Takže jde o to, co přesně z toho velikého vzedmutí energie vzejde.

2:00 Ale každopádně fakt, že několik set tisíc lidí touto či jinou formou dává najevo, že jsou na stráži, dá-li se to tak říci, že jsou bdělí, že rozhodně to není tak, že by zpochybňovali výsledky voleb, jak se o tom často mluví, ale že nemají pocit, že když někdo volby vyhrál, tak se stal vlastníkem České republiky a může si s ní dělat, co chce. Tak v tomto ohledu vnímám to shromáždění jako velmi důležité. Ani ne tak proti někomu, jako spíše pro něco, pro určitý koncept demokracie.

3:00 Protože když jste o ní mluvila na začátku, v jaké míře je ohrožena, tak je asi účelné si uvědomit, že na demokracii lze hledět různými způsoby. Existují desítky nebo stovky definic. A to, oč se u nás hraje, alespoň mně se to tak zdá, je povaha té demokracie, nikoliv to, že budeme demokratickým, nebo nedemokratickým státem. A to není, popravdě řečeno, úplné unikum, to, že se hraje právě o tu povahu demokracie.

3:30 Když vládní politici nebo podporovatelé vládní koalice říkají, že tyto demonstrace jsou popíráním výsledků demokratických voleb, popíráním principu demokracie, tak to z vašeho pohledu je neplatný argument nebo přirovnání? - Nezdá se mi, že z čehokoliv, co zaznívá, by se dalo říci, že někdo chce říci: „Ne, ne, tyhle volby neuznáváme, přejeme si něco jiného, přejeme si, aby ta vláda nevládla.“ Jde o to, jak má vládnout, s jakými ambicemi, s jakým azimutem, v tomhle ohledu severním, jižním, západním, východním a tak dále. Ale já to jako odmítnutí volebních výsledků nevnímám.

4:00 A když jste říkal, že z vašeho pohledu jde o to, jakou povahu bude mít naše demokracie, jakou povahu má dnes? Jaký je výchozí stav? - Je to skoro trapné říci, protože se v češtině v posledních letech stala liberální demokracie nadávkou, anebo přinejmenším předmětem úsměšků. Tak jako jedna část společnosti jsou dezoláti, tak druhá část společnosti jsou liptardi. Takže je to skoro smutné se k tomu hlásit, ale mně se zdá, že ten výchozí stav je v zásadě liberální demokracie. Protože to je politologický opis toho, o čem Ústava mluví, když říká, že Česká republika je demokratický právní stát. A když se podíváte na politologickou literaturu, která má v zásadě kořeny už v devadesátých letech, ale po roce 2016, řekněme, bytní, tak to je v zásadě ta, která upozorňuje na to, že můžete mít svobodné volby, můžete mít referenda - takže v tomhle směru bychom si mohli myslet, že nám to k demokracii může stačit - jenomže ta demokracie opřená o volební výsledky, respektive o referenda, může být klidně demokracie, která šlape po menšinách, která šlape po jednotlivcích, eventuálně je vykonávána takovým způsobem, aby ti konkrétní držitelé moci si tu moc, pokud možno, uchovali navždy.

5:30 A to je v zásadě spor, který veliký americký politolog, komentátor Farid Zakaria, jehož texty jsou u nás přetiskovány třeba v Respektu, demonstruje na vztahu mezi liberální a neliberální demokracií. A už koncem devadesátých let říká, že když se podíváte po světě, tak se dá říci, že demokracií přibývá, ale to neznamená, že přibývá svobody. Jinými slovy, to, co já vidím, říká Farid Zakaria, je právě ta demokracie neliberální. A od roku 1998, z něhož je ten text, jsme se tedy moc k lepšímu neposunuli.

6:00 K jaké demokracii se posouváme, nebo kam bychom se mohli posouvat, když vidíme ty kroky? - Když se opřeme právě o Zakariu a pak o celou rozsáhlou literaturu, která v nějaké míře tematizuje nástup Donalda Trumpa v roce 2016, respektive brexit - to byly dvě události roku 2016, které evidentně uvedly ohromnou spoustu akademiků na Západě, jak ve Spojených státech, tak v západní Evropě, do stavu úžasu, vytržení, rozčílení, šoku a na základě toho začaly sepisovat spousty knížek - to je přesně ono. To znamená přesun k neliberální demokracii, analýza nějakých autoritativních tendencí, to, čemu se říká populistická vlna, která je v zásadě postavená právě na tom, že ne nějaká dělba moci, která brání tomu, kdo vyhrál volby, tu moc nadmíru koncentrovat, respektive zneužít, ale právě absence všech možných omezení, aby ten, kdo ty volby vyhrál, mohl je využít způsobem, jaký uzná za vhodné. To jsou v zásadě ty koncepční posuny.

7:00 Dnes to není tak, že posun k autoritářství se dá demonstrovat na podobě vojenského puče. K těm nedochází. Takže se velmi často mluví spíše o tom obrazu vařené žáby, která si zkrátka nevšimne, že je vařená, dokud není uvařená. - Děje se tohle už u nás? Vidíte ty kroky? - Myslím, že se to dá asi usuzovat. Právě v té literatuře o dění ve Spojených státech, když mají nějaké položky, které se v zásadě dají identifikovat jako analýza nějaké autoritářské kuchařky, tak když těmi položkami procházíte a promítnete do nich třeba závěr prezidentství Miloše Zemana, tak tam můžete vidět určité podobnosti. To znamená problematizování pověsti zpravodajských služeb, oslabování důvěry v justici, vystupování proti médiím a tak dále. A když se posuneme od Miloše Zemana do stávajícího volebního období, tak ten, kdo vede ten útok, dá-li se to tak říci, není samozřejmě prezident republiky, ale přinejmenším část vládní koalice.

9:00 Který z těch kroků vlády je nejzásadnější? Na co bychom si měli dát největší pozor? A těch náznaků je celá řada. Jsou to veřejnoprávní média, jsou to nějaké útoky na občanský sektor, neziskové společnosti, služební zákon, politizace státní správy? - Nejsem si jistý, jestli se to takhle dá brát. Protože smysl toho, co zase vidíte ve Spojených státech, které jsou v tomhle ohledu vzorem, to úřadování prezidenta Trumpa, tak je to právě to, že se děje tolik věcí, že se díváte vpravo, vlevo, nahoru, dolů, vlastně nevíte, na co máte dříve reagovat, protože se to všechno děje současně tím, že těch iniciátorů je spousta. To není tak, že je to Andrej Babiš, který má nějaký plán a jenom jeho osobní energie vyzařuje nějakým způsobem. To si myslím, že s Andrejem Babišem velmi často ani nesouvisí. Ale je to veliká spousta lidí a ta veliká spousta lidí tká na různých stavech. Takže mně se zdá, že ten problém je v tom souhrnu. Protože když bychom byli konfrontováni s jednou každou tou komponentou, tak ji asi přežijeme bez nějaké velké újmy. Zatímco když jsou všechny dohromady, tak to právě svědčí tomu, že ta škoda může být značná, respektive trvalá či obtížně reparovatelná.

13:00 Zaměříte-li se na změnu zákonů v oblasti státní služby, tak jste významným způsobem podryla určitý prvek, pilíř fungování právě toho neutrálního, kompetentního, na výkon zaměřeného demokratického právního státu. Protože v té chvíli žádný úředník nebude chtít jít s politikem do střetu. Ne v tom smyslu, že by měl úředník vyhrát, to jistě ne, ale rolí úředníka je nabízet politikovi alternativy, upozorňovat ho na rizika, která jsou s tím jeho rozhodnutím spojena. A ten politik to může přebít a prosadit si svou. Ale když je to postaveno tak, že vy vůbec nechcete slyšet to, co vám úředník říká, tak ve chvíli, kdy ten úředník je chráněný systémem státní služby, tak to máte holt smůlu a vyposlechnout to musíte. Ale ve chvíli, kdy ten úředník chráněný není a v zásadě lusknutím prstu se ho můžete zbavit,tak to ten úředník málokdy bude masochista, aby vám říkal to, co vy slyšet nechcete.

14:00 Takže zrušení služebního zákona a nahrazení zákonem o státní službě je poměrně zásadní změnou, která může ohrozit jádro těch institucí. - Je to změna zásadní a hlavně je to posun zpátky. My jsme se přece celá devadesátá léta učili poznávat, jak je vysoká míra politizace veřejné správy nežádoucí. A pak jsme mimo jiné pod tlakem Evropské unie dospěli k závěru, že máte mít ministra a jeho spolupracovníky, to je v zásadě to politické vedení, to jsou ti, kteří se po volbách mění a přicházejí s nějakou programovou vizí. A pak mají k dispozici neutrální korpus úředníků ústředních správních úřadů. No a vy do toho sáhnete. Jiný příklad jsou veřejnoprávní média.

15:00 Já jsem si teď četl životopis Otakara Vávry, který byl nositelem myšlenky zestátnění československého filmu, protože se mu zdálo, že když ponecháváte film v rukou soukromých producentů, tak vznikají kýče. A když to svěříte státu, tak to bude garance úžasné umělecké tvorby. Stalo se nicméně to, že když jste svěřila kinematografii státu, tak to úplně upadlo podle různých klíčů propagandistických či politických. Což Otakar Vávra připouští. A tady to je úplně to samé. Vymysleli jsme, jak to udělat, abychom měli média veřejné služby, na které nemá stát bezprostřední vliv tím, že jsou financována nezávisle na politicích skrze mechanismus poplatků. A vy řeknete: „Ne, ne, ne, my je napojíme na státní rozpočet.“ Výsledkem bude to, co se stalo československé kinematografii. Svěříte ji pod kuratelu politiků a když vidíte, jak to špatně dopadlo u toho filmu, není důvod myslet si, že to tady špatně nedopadne.

18:00 A z vašeho pohledu české ústavní instituce udrží, ubrání udrží, ubrání systém liberální demokracie, nebo ne? - Ony můžou brzdit, popravdě řečeno. Protože už od dob Aristotelových víte, že se udrží taková ústava, takové zřízení, za kterým buď stojí většina společnosti, anebo přinejmenším nestojí proti. A tady je to to samé. Takže to může být tak, že část společnosti si vybere nějakou většinu v Poslanecké sněmovně, ještě nemá většinu v Senátu. Nicméně, když na téhle názorové vlně setrvá, tak za dva roky nebo za čtyři roky bude mít i Senát. Když budete čekat dost dlouho, budete mít prezidenta. Když budete čekat ještě dost dlouho, tak kombinací prezidenta a Senátu budete mít Ústavní soud. Jinými slovy, vy nikdy nedokážete zadržet masivní část společnosti, typicky většinu, která se rozhodla, že v liberální demokracii už žít nebude, že chce žít. - Což je ale asi v pořádku. - Přesně tak. Takže v tom vám vlastně ty ústavní instituce nemohou pomoci jinak, než že vytvářejí prostor pro to, abyste si rozmyslela, jestli vaše volba nepřinesla nějaká úskalí, která jste původně nezamýšlela.

21:00 Co role prezidenta republiky? Mimochodem, v téhle době, když tady mluvíme o tom, o čem mluvíme, nelitujete toho, že už jeho poradcem nejste, nebo nechystáte se jím znovu stát? - Nelituji a nechystám.

28:00 Stran Ústavního soudu a sporu o to, jestli Filip Turek měl, nebo neměl být jmenován ministrem životního prostředí, jak se díváte na situaci, která z toho vlastně vznikla? Kdy byl jmenován ministrem životního prostředí Igor Červený, ale Filip Turek sedí v jeho kanceláři? V podstatě trochu vzkazuje prezidentu republiky, že tím obešli prezidentovo rozhodnutí. - Musíme brát v potaz, že máme za sebou prezidentství Miloše Zemana. Ve srovnání s prezidentstvím Miloše Zemana si vlastně prezident Pavel počínal spíše zdrženlivě. Protože uvážíte-li, jaké důvody v tom negativním rozhodnutí uváděl, tak jsou to důvody, které sice nejsou těmi právními důvody, které já bych měl na mysli z hlediska míry konkrétnosti, což je ta právní překážka, ale pořád se pokouší nějakým způsobem vztahovat se k ústavním předpisům, což Miloš Zeman rozhodně nedělal.

29:00 Ten motoristický politický styl je velice zvláštní. Zdá se mi být malinko nedospělý, ale patrně teda na určitou část veřejnosti funguje. A to, co se děje okolo pana Turka a okolo jiných představitelů strany Motoristů, tak tomuhle zhruba tak odpovídá. Že to je nějaké prankování, což odpovídá mentalitě mého osmnáctiletého syna před třemi lety. Nebo to je trollení. A tohle je asi součástí. Tak jestli panu Červenému nevadí, že sedí tam, kde sedí, zatímco v ministerské pracovně sedí někdo jiný, protože má pocit, že ten někdo jiný si to zaslouží víc, tak do toho mu těžko můžu mluvit. Asi to nemůže být tak, že to ministerstvo řídí vládní zmocněnec, když to ministerstvo má řídit ministr. Ale on ho musí řídit papírově. Jestli budete mít ministra, který je pod vlivem manželky nebo léčitelky, svého času jsme měli třeba tu Jolandu, která vykládala čísla, tak s tím toho mnoho nenaděláte. Papírově to musí být ministr. Komu věří nebo nevěří, to je jiná věc.

30:00 A zprávy typu, že část vládních poslanců chce omezit prezidentské pravomoci, konkrétně se to má týkat jmenování zástupců České republiky u mezinárodních institucí, kam takové spory a tahanice s prezidentem povedou? - Mě to teda trošku překvapuje, protože přece jenom se mi zdá, že prezident republiky, ten, který nemá příliš velkou potřebu se programově profilovat, k čemuž by mohl potřebovat vládu, tak pokud byste jako myslela prezidenta republiky, který tenhle profil nemá, tak na něj vláda příliš mnohopak nemá. A spíše je to opačně. Pokud vám prezident bude vetovat všechny zákony, pokud vám prezident bude blokovat všechny jmenovací akty, viz výměna velvyslanců, pokud se bude u všech zákonů obracet na Ústavní soud, u mezinárodních smluv obracet na Ústavní soud a tak dále… mně zkrátka připadá, že každé vládě může prezident republiky velice, ale velice škodit. A trochu se divím, že si toho nejsou představitelé vládní koalice vědomi. Což samozřejmě neznamená, že musíte jít tomu prezidentovi na ruku. - Takže prezident by mohl škodit mnohem víc. - Já bych nedráždil hada bosou nohou, pokud to není nezbytně nutné. A pokud se to všechno týká toho, co jsem teď zase někde četl, jak pan Turek o sobě říká, že když ho prezident nejmenoval, tak má u nich vroubek, tak se nemůže divit. No tak na téhle úrovni, se mi zaprvé zdá, provozuje politika nejpozději právě v těch letech pubertálních. Ale nemůžete se potom asi divit, pokud prezident začne nějak nevlídně reagovat ku neprospěchu fungování celého toho systému.

32:00 Jestliže jsem léta letoucí říkal, že představa prezidenta má být toho, kdo lije olej a nikoliv hází písek do toho ústavního soukolí, tak ono to pochopitelně platí o každém ústavním aktérovi. To nemůže být tak, že na jedné straně stojí prezident a lije olej a na té druhé tam jsou ti, kteří tam hází bouchací kuličky a smějí se, jak to pěkně práská. Ten systém zkrátka dobře funguje tehdy, když jsou všichni dospělí a odpovědní.