Hejtman se opřel do části uprchlíků: Ne všichni jsou z míst, kde je válka

Na pražském hlavním nádraží stále přespávají stovky většinou romských uprchlíků a čekají na rozhodnutí, jestli mají v Česku nárok na pomoc a ochranu. Praha žádá o pomoc ministra vnitra i kraje. Dojde na ni?

Hostem Ptám se já byl předseda Asociace krajů a hejtman Jihočeského kraje Martin Kuba (ODS).

Praha je na hraně kapacit pomoci uprchlíkům. Minulý týden na to upozornil primátor hlavního města Zdeněk Hřib (Piráti). A varoval, že pokud se situace nezmění, bude město muset zavřít asistenční centrum pro uprchlíky. Problém podle něj nepůsobí jen běženci s dvojím občanstvím, kteří se hromadí na hlavním nádraží a teď i v nově postaveném stanovém městečku. V metropoli jsou prý aktuálně desetitisíce Ukrajinců a hrozí, že pro ně město nezvládne zajišťovat ubytování ani vzdělání pro ukrajinské děti.

Pomoci by mohl relokační mechanismus, který by podle ministra vnitra Víta Rakušana měl mít hlavně motivační charakter. Vláda prý aktuálně počítá, kolik je uprchlíků a kde po Česku se nachází a jestli mají kraje pro jejich začlenění dostatečné kapacity. Na základě toho by bylo možné uprchlíky informovat o tom, kde nejlépe naleznou práci nebo kam budou moci dát děti do škol a školek. Jedině tak by podle Rakušana dokázala vláda ulehčit hlavnímu městu.

A aby Česko nápor příchozích z válkou zasažené Ukrajiny zvládlo, navrhuje vláda mimo jiné zpřísnit pravidla pro jejich dočasnou ochranu. Prodlouží lhůtu na vyřízení žádosti o dočasnou ochranu na 60 dní a naopak zkrátí dobu, dokdy musí uprchlík nahlásit změnu pobytu, z 15 dnů na tři dny.

Jak zvládá Česko pomoc uprchlíkům? A pomohou kraje Praze?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 – Dnes žádné jednání s ministrem Rakušanem nemáme. Všichni čelíme obrovskému mediálnímu tlaku, ale každý týden máme v úterý schůzku s ministrem a věci řešíme pravidelně.

2:00 – Česká republika dokázala během pár dní přijmout čtvrt milionu lidí, postarat se o ty maminky, to je neskutečné. My se tu teď mediálně týráme tím, že na hlavním nádraží je nějaká specifická skupina lidí.

3:00 – Je otázka, jestli jsou to lidé, kteří utíkají před válkou a jestli ta skupina je z té ohrožené části Ukrajiny, která je ve válce. Třeba Zakarpatská Ukrajina nebo část té západní mají tu situaci klidnou a my jako ČR si musíme říct, jakou pomoc jsme schopni poskytovat. Česko není schopné pojmout třeba 600 tisíc lidí. Je důležité, jestli ti lidé nemají pasy a občanství jiného státu EU. Je racionální zamyslet se nad tím, jestli ti lidé utíkají před válkou, nebo přijíždí do země, která nastavila rychlý, funkční a kvalitní systém toho, že kdo sem přijede, dostane se rychle k sociálním dávkám a bydlení.

4:00 – Znamená to, že Česko mění strategii, že nebudeme pomáhat všem Ukrajincům nebo jen z některých regionů? Byla to debata na Ústředním krizovém štábu a je to skutečně věc, kterou bychom měli zvažovat. Musíme se podívat, jak sem ti lidé přicházejí a co se s nimi děje. Ti lidé často dostanou 5 000 korun, odvezou se do Vyšních Lhot a za dva dny jsou pryč. Víte, kde jsou? Kam šli? Jsou to skutečně lidé, kteří chtějí žít v ČR a potřebují klíčovou pomoc? My nevíme, kolik jich zůstává nebo kam jdou. Ale velmi často odchází mimo území Česka.

7:00 – Nekončí ochota pomáhat u těch, kteří patří k romskému etniku? Není to o tom, že má někdo žlutou nebo bílou barvu kůže. Ale v Praze je specifická skupina, která chce zůstávat ve větších skupinách. To není ve zlém, ale je těžké najít místo, kam přivezete 50 lidí. Často komunikují maďarsky. Nejsou to lidé, které degraduji. (…) Musíme na to ale najít nějaký model, ale já říkám, my to neumíme, nemáme na to zázemí a kapacity.

10:00 – Byl jsem u jednání pana Rakušana se zástupci romských iniciativ, kteří říkali, že se o ty lidi postarají, protože to umí, pokud dostanou prostory.

11:00 – Měl by vzniknout nějaký relokační mechanismus? To je složitější. Máme jedinou představu, kdo se kde nachází podle krajských asistenčních center. To neznamená, že ti lidé tam dál jsou. My nemáme přesná čísla, kdo kde je, a snažíme se teď ty lidi dohledat a zreálnit ten stav. (…) Ukazuje se, že něco mezi 20 až 25 % nelze dohledat. A obava je, že kdyby tu všichni byli 1. září, tak pro ně nemáme školy a školky. A my nevíme, zda ti lidé tady jsou.

13:00 – Hodně lidí navíc doufá, že se budou moci vrátit. Čísla, na která se díváme, jsou tedy velmi volatilní a pohybují se. Nevím, jestli je dobré teď někoho násilím vzít z Prahy a převézt ho do Zlína. A není to jen o škole. (…) My můžeme motivovat firmy, aby nabízely práci, ale neovlivníme pracovní trh. A můžeme mít systém, který bude informovat, kde ta práce je. Můžeme jedině zvětšit nebo zmenšit kapacitu škol. U lékařů je problém – doktory ale nikdo nepřidělá.

14:00 – Nejsou to figurky na šachovnici, ale lidé. Není to o solidaritě krajů, ti lidé chtěli jít do Prahy, ne do Zlína. Vy přijedete do Prahy a řeknete nějakým lidem: vás už tady nechceme, je vás tady moc? Jak je vytipujete? Samozřejmě že ty lidi musíme nějak informovat.

16:00 – Lidi můžeme jen motivovat, ne je v Praze zatknout jako Ukrajince a převézt je do Zlína. Někoho přijmout na lůžko je něco jiného, než je následně začlenit do života (…) Ten hlavní problém ale je, že se bojíme 1. září, že nám nebudou stačit kapacity v případě, že tu všichni ti lidé zůstanou.

19:00 – Měli bychom řešit s ukrajinským ministrem školství, jestli by neměla ta výuka probíhat distančně. Jestli tu není většina lidí, kteří doufají, že se vrátí, a nechtějí, aby se jejich děti učily Česky. To je také varianta. I to by pomohlo s enormními náklady.