Je to výzva, kterou musíte zvládnout, říká ředitel školy, kde nikdo nepropadne

Ve své škole dělá to, co řada jiných označuje za nemožné: i žáci z vyloučených lokalit úspěšně dokončují základní vzdělání a často pokračují dál. „Pro mě není výzvou pracovat ve škole, která to má snazší,“ říká ředitel ZŠ v Krnově.

Hostem Ptám se já byl ředitel Základní školy Janáčkovo náměstí v Krnově Karel Handlíř.

Úspěšně zvládli, co se v mnohých městech v České republice bohužel zdá být stále nedosažitelné. Ve slezském Krnově se zbavili vyloučených lokalit a segregované školy a sociálně znevýhodněné děti rovnoměrně rozdělili do ostatních základek. Tam jim už 16 let vytvářejí podmínky, díky kterým se romským žákům nejen zlepšuje docházka, ale nepropadají, vzdělání úspěšně dokončují a někteří navíc pokračují na učilišti nebo střední škole.

Jedním z tahounů proměny školství v Krnově je od začátku ředitel Základní školy na Janáčkově náměstí Karel Handlíř. Ve spolupráci s městem a neziskovou organizací Reintegra vytvořil systém podpory pro znevýhodněné děti, jejich rodiny i učitele. Jeho škola –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ která byla původně vnímána jako elitní a měla i matematické třídy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dnes zvládá rozvíjet jak žáky z problematického prostředí a děti se speciálními potřebami, tak i ty nadané. Za to ho letos ocenila i Učená společnost České republiky.

„Je to dlouhodobý projekt, to viditelné jsme viděli asi po osmi letech. Viděli jsme, že se věci trošičku mění, že problémů ubývá. Neříkám, že nejsou a že máme hotovo. Je to prostě dlouhodobé snažení. A nepřestane. Není tam nějaký bod zlomu, ale musí se pořád pokračovat dál,“ podotkl Handlíř s tím, že ani on sám na začátku nepředpokládal, jak dlouhodobá taková práce bude.

A skromně dodal: „Nejsem tak sebevědomý, že bych cítil, že náš způsob se hodí úplně všude. Kdybych měl poradit, tak říkám: vždycky hledejte způsob, jak zajistit, aby všechny školy měly stejné podmínky. Když tohle uděláte, tak ostatní věci už automaticky přicházejí, protože ty školy se s tím budou muset poprat. Je to prostě výzva, kterou musí zvládnout.“

Proč je v Česku inkluze sprosté slovo? Co nejvíc trápí školy v regionech? A jak se učí na škole, kterou se prohnaly povodně?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Pane řediteli, máte pocit, že jste na to přišel? Že jste našel recept, jak dětem, které to nemají z nějakého důvodu jednoduché, umožnit, aby dokončily základní školu, aby ideálně pokračovaly na střední škole? - Nemyslím si, že ho máme. Ale myslím, že tady není důležité najít recept. Ta problematika je těžká, je těžká vlastně od místa k místu, od země k zemi. Ale je důležité být v tom procesu hledání, protože my se musíme pořád snažit nějakým způsobem těmto dětem pomoct proto, aby měly ty zítřky trošičku lepší.

2:00 Vy jste minimálně v tom procesu poměrně daleko, protože na vaší základní škole se nepropadá nebo takřka nepropadá, přestože jste zvládli svého času příval dětí vyloženě ze znevýhodněných lokalit. - V roce 2008 byla škola, kterou vedu, výběrovou školou a v rámci toho, co se dělo ve městě a že byla zrušena jedna segregovaná škola, tak k nám přišlo 46 romských žáků. Což není velké číslo, jsou školy, které mají daleko větší počet takových žáků. Ale pro nás to byla novinka. Byl to samozřejmě docela veliký otřes.

3:30 A my jsme museli hledat řešení. Takže proto jsme na cestě, protože stále hledáme to řešení. Museli jsme komunikovat s rodiči, museli jsme se seznámit s tou lokalitou, s jejich potřebami, s tím, co od nich vlastně můžeme očekávat. Museli jsme hledat nějaké postupy v rámci metodiky a didaktiky výuky, jak těm dětem umožnit se vzdělávat, jak je podpořit v rámci školy.

4:00 Nemůžeme říct, že bychom měli recept, který je univerzální a který by platil všude. Myslím, že i my děláme spoustu, nejsme ještě dokonalí. Ale snažíme se nějakým způsobem těm dětem pomáhat, snažíme se je nevyřazovat ze vzdělávacího procesu. Cítíme, že to, co zabírá, je právě heterogenita. Tedy to, že ty děti nenecháváme izolované ve své sociální bublině, ve třídách, kde jsou jenom s romskými dětmi. Ale že jim dáváme možnost být ve třídě s ostatními dětmi z různých sociálních skupin a sociálních vrstev a myslím si, že tam dochází k tomu vzájemnému učení. Nebudu popírat, že to probíhá i naopak.

4:30 Chtělo to odvahu? - Určitě to chtělo velkou odvahu od města. Nevím, jestli byl cíl desegregovat. Ve vedení města tenkrát byli učitelé a věděli, že kdyby tu školu spojili s jinou školou, tak jak se to běžně dělá, tak by to byl takový polibek smrti pro tu další školu. Tím, že se rozhodli rovnoměrně ty děti rozložit tak, aby ve všech školách v Krnově byl zhruba stejný počet romských dětí, tak tím vlastně docílili toho, že žádná ze škol není segregovaná a všechny školy mají stejné podmínky a mohou s tím pracovat.

5:00 Čímž vlastně vytváří podmínky pro to, aby ty školy byly srovnatelné, aby vzdělání na území města bylo kvalitní. A to si myslím, že byť to asi nebylo úplně takhle plánované od těch aktérů, tak si myslím, že tohle se jim hodně povedlo. Myslím, že tohle je jeden z těch receptů, které stojí za to opakovat a realizovat i v jiných městech.

6:00 Vaše škola se spojila s městem a neziskovou organizací Reintegra a za podpory mimo jiné evropských peněz spustila projekt doučovacích klubů ve vyloučených lokalitách. Tohle je ta klíčová komponenta? - Je to jedna z komponent. My jsme totiž na začátku, když jsme se do toho problému dostali, na něj samozřejmě nebyli připraveni. Když dostanete velkou skupinu žáků, kteří mají nízkou aspiraci na vzdělání, tak to samozřejmě dělá ve třídách velký problém. Jsou to velké nůžky. Děti, když nestíhají, tak vlastně dělají nepořádek a narušuje to výuku. Rodiče si stěžovali, samozřejmě přirozeně měli pocit, že by chtěli najít jinou školu, ale nebylo kterou, ne v Krnově. Tím pádem museli zůstat.

7:00 Klíčové bylo nějakým způsobem analyzovat stav, proč tomu tak je. Na začátku jsme navštívili ve vyloučených lokalitách ty rodiny a bavili jsme se s nimi, jak si to představují, v jakém jsou stavu, viděli jsme, v jakých podmínkách žijí. A ve chvíli, kdy jsme zjistili, že žijete v 1+1, je vás tam šest, sedm, takže ty děti nemají svoje místo, kde by se mohly učit, rodiče jsou většinou absolventi zvláštních škol a dětem nemají možnost pomoci, tak nám z toho automaticky vzešlo, že abychom mohli s těmi dětmi dál pracovat, tak musíme jim zajistit něco, co by nahrazovalo klasické domácí prostředí.

7:30 Doučovací kluby byly přímo v té lokalitě? - Přímo v té lokalitě, byla to naše vyloučená lokalita, která dnes už neexistuje. V jednom z těch domů jsme od města za korunu dostali byt 2+1, ve kterém jsme měli doučovací prostory, pracovali tam dva doučující plus terénní pracovník a tam jsme snažili těm dětem nahrazovat domácí péči a nějakou pravidelnou přípravu do školy.

9:00 Jak jste si získali tamní rodiče na svoji stranu? - Určitě jsme nebyli tak úspěšní, že by všichni rodiče měli pocit, že to vzdělání je důležité. Ale za prvé terénní pracovník chodil do těch rodin, přesvědčoval rodiče, aby posílali děti do doučovacího klubu. A druhou částí bylo, že jsme se pravidelně jednou za čtvrt roku v tom doučovacím klubu setkávali. Učitelé se seznámili s těmi rodiči a naopak rodiče se seznámili s námi, se školou. A tím se trošku obrušovaly hrany. Nemůžeme říct, že bychom změnili to vysoce kulturně zakořeněné prostředí v rodinách, kde vzdělávání opravdu nehraje velkou roli. Ale snažili jsme se aspoň ten kontakt se školou pro děti a rodiče nějak zpříjemnit, zviditelnit, aby se ho tak moc nebáli.

9:30 Oni se ho báli? - Určitě, velmi se báli, protože dostat romské rodiče do školy, aby tam vůbec přišli na třídní schůzky, to není úplně jednoduché. Kdežto do té lokality a postupem času do doučovacího klubu nám chodilo rodičů docela hodně.

11:00 Jak dlouho to trvá, když do takového projektu investujete svůj čas, svoji energii, než se ta situace viditelně citelně zlepší? - Je to na léta, je to dlouhodobý projekt, to viditelné jsme viděli tak asi po osmi letech. Viděli jsme, že se věci trošičku mění, že problémů ubývá. Neříkám, že nejsou a že máme hotovo. Krásně šlo vidět, že přišel covid, dva roky děti nemohly chodit do školy, žily zase ve svém izolovaném prostředí, a když se vrátily, tak jsme zase řešili ten samý problém. Je to prostě dlouhodobá práce, dlouhodobé snažení. A nepřestane. Není tam nějaký bod zlomu, ale musí se pořád pokračovat dál.

11:30 Bylo vám to od začátku jasné, že to je projekt skutečně možná spíš na desetiletí než na léta? - Ne, určitě ne. My jsme měli ještě doučovací klub pro děti, kde jsme začali s podporou od tří let, aby byly připravené na nástup do školy. A myslel jsem si, že když tak masivní podporu od tří let do 15 let dostanou, tak tam budou jasné výsledky, ale bylo to naivní.

12:00 Síla kultury těchto komunit je velmi silná, nepodpora vzdělávání v tom prostředí je tak vysoce zakořeněná. Takže to jsou pouze dílčí změny, které zlepší docházku a práci ve škole. Ale my si od toho slibujeme, že generace prvních dětí, které projdou z deváté třídy a půjdou na učiliště nebo na střední školu, budou znamenat takový malý obrat. A jejich děti už budou mít základní školu jako něco přirozeného, a pak se bude pokračovat další generací dál. Takže to je opravdu práce na hodně generací.

15:00 Kdo vás nejvíc podpořil? - Bylo to město. Původně začali jenom s evropskými penězi, potom nám město pomáhalo hodně ve spolufinancování, pomáhalo nám, když byly výpadky evropských peněz. V roce 2022 jsme ukončili projektovou podporu, protože jsme si řekli, že po tak dlouhé podpoře už to musíme zvládnout udržitelně z prostředků, které máme. Takže město a evropské peníze a neziskovky. V celém projektu spolupracujeme téměř se všemi neziskovkami, které na území Krnova jsou, každá škola má svoji partnerskou neziskovku, se kterou se snaží řešit doučování v terénu.

16:30 Nepředstavoval byste si v tom větší podporu od státu? - Představoval. Třeba šablonové projekty, které Ministerstvo školství dává, jsou příkladem toho, že umí podpořit věci, které se ve školství mají změnit. Podobně lehce dosažitelné peníze v rámci tady těch šablon by mohly pomoci ve financování této podpory. V České republice se často děje, že neziskovka pomáhá, ale není ve spojení se školou. Kdežto my jsme to měli udělané tak, že neziskovky a školy jsou spojeny a vědí o sobě navzájem a dokonce to doučování funguje na zakázku škol. Není to tak, že děti chodí do neziskovky, do nějakého nízkoprahu, tam něco dělají, ale škola o tom vůbec neví.

18:00 A pozorujete tam nějaký posun? - V rámci těch šablon tam vývoj nějaký je. Vidím, že tam jsou nějaké profese podporované, ale je to skrze evropské fondy. Nevidím to jako systém, který by byl dlouhodobý a čitelný pro Českou republiku. Ty projekty mají problém, že jsou vždycky na rok, na dva a je tam velká nejistota. (…) Necítím nějakou jasnou systémovou podporu, protože tady potřebujeme hlavně personální podporu, potřebujeme třeba sociální pedagogy, potřebujeme speciální pedagogy.

21:00 Máte pochopení pro to, že slovo inkluze se stalo svým způsobem vulgárním výrazem pro řadu učitelů i rodičů a často v běžném rozhovoru s učitelem uslyšíme: tohle se nemělo stát, já teď výuku nezvládám? - Rozumím tomu, protože tady nedošlo k přenesení a k aplikaci do terénu, do těch škol. Ten záměr je správný a já s ním souzním. Ale nestačí napsat: budeme dělat inkluzi a budeme vzdělávat děti všech různých postižení a všech různých znevýhodnění v jedné třídě. My musíme udělat i krok bé a musíme si uvědomit, že školský terén, učitelé na to nebyli připraveni. Neumí ty metody a formy práce. A na to se v prosazování inkluze zapomnělo, nepracovalo se s těmito lidmi systematicky tak, aby se tyhle věci naučili.

22:00 A ten krok bé? - Má to více vrstev. Jedna z nich je personální, to znamená určitě podpůrné profese jsou potřeba. Ale druhá věc je metodické vedení učitelů. Musíme si uvědomit, že ten učitel vyrůstal v nějaké době, chodil na základní školu, na střední školu, na vysokou školu. Většinou byl ten systém hodně podobný a najednou po něm chce něco úplně jiného, něco, na co není zvyklý, co neumí. A tady celý školský systém České republiky hodně selhává, protože on je hodně decentralizovaný, je rozdělený. V zásadě tady jde o to, že když učitel chce, tak může, když chce skupina učitelů, může, když chce nějaká škola, může. Ale nic to tady nevede celé.

27:00 Podle chystané školské novely má být upraven i přístup k pedagogům, kteří pracují v lokalitách s vysokým počtem sociálně znevýhodněných dětí. Mají dostávat měsíčně i několik tisíc navíc. Vy ale říkáte, nic z toho situaci nevyřeší. Proč? - Pro některé lidi to bude třeba zajímavé, ale rozdíl finanční podpory nebude zase tak veliký, aby si učitel řekl: ano, tady budu dělat kvůli těm penězům. Přeju to učitelům a byl bych rád, kdyby byli ohodnoceni, protože je to velmi těžká práce. Na druhou stranu si myslím, že když takový učitel dostane šanci učit na klasické základní škole, tak si to velmi často rozmyslí a odejde, protože to bude mít prostě klidnější, a protože mu to bude dávat smysl. Já osobně si nemyslím, že to řeší podpora těch pedagogů, ale naopak by to mohla vyřešit snaha o to, aby nevznikly segregované školy, a tím se měnil celý způsob vyučování.

28:00 Vy říkáte, že segregované školy vznikají naším přičiněním, je to naše vina. Kdo je to my, kdo za to tedy může? - Zase bych řekl, že je to od státu přes municipality. Protože umožníme prodej nemovitostí, z kterých vznikají ubytovny, popřípadě vyloučené lokality a všechny ostatní věci. Nemáme bytovou politiku, ve které bychom se snažili pomoci těmto dětem.

29:00 Jak jsou na tom učitelé ve vašem učitelském sboru? Jak často se stane, že za vámi do ředitelny přijde váš učitel a řekne: já tady končím, jdu někam, kde to budu mít snazší? - Nepamatuju si, že by nějaký takový přišel. - Jak to děláte? - Snažíme se vytvářet komunitu. Jsme komunita, která nemusí být úplně kamarádská, ale máme nějaký společný cíl a dlouhodobě na něm pracujeme. Hodně se bavíme o způsobu vyučování, máme učící se skupiny, máme spolupráci v rámci tříd, kdy spolu učitelé připravují hodiny, odučí je, a pak je reflektují. Máme tematické čtvrtky, ve kterých se zamýšlíme nad problémovými věcmi nebo se soustředíme na rozvoj věcí, které nejdou. Máme pedagogické tvořivé dny.

30:00 Máme opravdu velký systém podpory jak pro děti, tak ve finále tím, že podporujeme děti, tak vlastně podporujeme učitele, aby to mohli zvládnout. Takže si myslím, že učitel, který chce, tak se tady ve škole necítí osamocen. - Když vás tak poslouchám, není to tedy spíš tak, že ten systém, který jste popsal, láká učitele, že za vámi chodí a říkají: chci zkusit učit na trochu jiné základní škole?- Občas ano, ale velká část lidí má třeba strach, protože má pocit, že u nás se strašně moc pracuje. Někteří lidé z toho mají obavu. Ale už máme i lidičky, kteří přišli z dalších částí, protože chtěli být součástí našeho týmu.

32:00 Proč vy osobně raději učíte tady a ne třeba na nějaké prestižní škole? - Pro mě opravdu není výzvou pracovat ve škole, která má všechny předpoklady pro to, aby to bylo snazší. Ale spíš ve škole, která je heterogenní. Slovo heterogenní prostě považuju za strašně důležité.

34:00 Řekl bych, že úroveň školy se pozná asi podle toho, jaký je průměr a spíš druhá polovina dětí. U škol, které pracují jenom s první polovinou nebo první třetinou těch šikovných dětí, si musíme uvědomit, že tyto děti spoustu věcí zvládají samy, mají většinou velmi dobré sociální zázemí v rodinách a ty jsou schopny vyfiltrovat jakékoliv chyby, které škola udělala a kde jí to nejde. Ale právě druhá polovina nebo poslední třetina těchto dětí, to jsou děti, které když vyrostou, tak vyrostou hodně zásluhou té školy. A právě na tyto děti se hodně soustředíme, protože tohle je ukázka pedagogické fortelnosti. Ale neříkám tím, že zapomínáme na ty talentované, s nimi se snažíme také pracovat.

35:00 Jak moc je tento váš systém přenositelný? - Nejsem tak sebevědomý, že bych cítil, že tenhle způsob, který děláme, se hodí úplně všude. Protože jsou místa, kde je třeba jenom jedna škola, a tam je to daleko těžší. Nicméně je spousta míst, kde těch škol mají více a překážkou jsou třeba dopravní nebo jiné překážky a ty se dají vždycky řešit. Kdybych měl poradit, tak říkám: vždycky hledejte způsob, jak zajistit, aby všechny školy měly stejné podmínky. Když tohle uděláte, tak ostatní věci už automaticky přicházejí, protože ty školy se s tím budou muset poprat. Je to prostě výzva, kterou musí nějakým způsobem zvládnout. (…) Vždycky existují způsoby, jak toho docílit, jenom jsme je ještě nevymysleli.