Ukrajinci si z pomoci nevybírají. Berou i špinavé boty, popisuje Fridrichová

Na drastické záběry masakrovaných ukrajinských civilistů i na zoufalství statisíců lidí, které válka vyhání z domova, odpovídá česká společnost nebývalou vlnou solidarity. Na humanitárních sbírkách se vybrala rekordní částka a lidé pomáhají i materiálně. Třeba tak, že se s uprchlíky podělí o šaty nebo jídlo. Kde nejvíce pomáhají?

Hostem Ptám se já byla zakladatelka Šatníku a moderátorka České televize Nora Fridrichová.

Válka na Ukrajině začala před měsícem a půl a změnila, možná nenávratně, náš dosavadní způsob života. Co si jen málokdo uměl představit, jsou masakry, kterých se ruská armáda dopouští na civilním obyvatelstvu. Jména měst jako Buča nebo Mariupol se vryjí do evropské paměti jako symbol utrpení. Za válečný zločin označují systematické vraždění civilistů mezinárodní instituce i politici, včetně českých.

Na zoufalství lidí utíkajících před ruskými bombami a barbarským řáděním vojáků odpovídá česká společnost nebývalou solidaritou. Mezi prvními nabídl pomoc nadační fond Šatník, který založila a vede novinářka Nora Fridrichová.

Původní projekt vznikl na podporu samoživitelkám. Ovšem s příjezdem prvních uprchlíků svou pozornost obrátil na matky s dětmi, které v Česku hledají útočiště. S jakými reakcemi se nadační fond setkává? Zůstává odhodlání lidí pomáhat stejně silné jako na začátku?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu:

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 – Šatník je přecpaný, je tam hlava na hlavě a my zvažujeme, jak dál. Nikdo s tím moc nepočítal, potřebovali bychom hangár, aby se tam dostali všichni. Lidé čekají ve frontě i několik hodin, aby se dostali dovnitř. Teď je Šatník otevřen jen lidi pro Ukrajiny a je to citlivé téma, české maminky se cítí trochu odstrčené, ale větší kapacitu nemáme.

2:00 – Věci navršíme klidně do stropu, ale chodí především hodně lidí, kteří chtějí pomoci. I lidé z Česka mají špatnou situaci, ale ne život ohrožující tak, že by na ně padaly bomby nebo umírali jejich blízcí.

3:00 – Bohužel si lidé na sociálních sítích stěžují, ubližují ale komunitě samoživitelek jako takové. Nečte se to lehce.

4:00 – Ukrajinci si u nás nevybírají, berou všechno, co jde. I špinavé boty, z toho ale nemám radost. Oni ale nemají vůbec nic. Je na tom patrná skromnost příchozích. A to, že to nejsou lidé, kteří by chtěli zneužívat systém. Navíc ti lidé denně vymýšlí, jak si pomoci sami, kde se zapojit. Přicházejí ze země, která lidi nehýčká.

8:00 – Vypořádávám se s kritikou některých lidí. To je pár lidí, kteří sebou strhávají většinu a to mě strašně mrzí. Pak to působí, že málo vděčné jsou všechny samoživitelky, ale tak to není.

11:00 – Lidé přijdou jen s příručním kufrem. Dej si do toho život, když jedeš do cizí země. My nabízíme ale i hygienu, aby se ti lidé mohli dovybavit na první dny. I proto teď nejvíce potřebujeme nejen drogerii, ale i trvanlivé a čerstvé potraviny.

13:30 – Nenávistné projevy proti mně jako novinářce se změnily. Na té proruské scéně se mi teď říká „zrzavá Nora“. Ta nenávist je jiná než v minulosti. Když mi ti lidé píšou osobně, už volí jiný slovník, ale nedívám se tolik, co se o mně píše na dezinformační scéně.

15:20 – Pan kancléř Vratislav Mynář o mně mluví rád, měl by to možná nějak řešit. Nazývá mě i „teta Nora“ a je dost osobní. Nejen na internetu, ale i v rozhovorech. Ohledně požáru jeho nemovistosti, pokud si s ním někdo přišel vyřídit účet, myslím, že za to nemohou média. Reputaci si každý buduje sám a skutky, o kterých média informují, jsou ty, které se staly a má je pan Mynář na vině. To je jeho věc, ne naše. (…) Nikam jsem polínko nepřikládala, ani sirkou neškrtala, že z toho dělá pan Mynář tohle drámo, to je jeho vizitka.