Farář: Uprchlíci potřebují získat zpět kontrolu nad svým životem

Letošní Velikonoce jsou pro uprchlíky z Ukrajiny první, jež tráví mimo svou vlast, na kterou útočí ruská armáda. Řada z nich potřebuje kromě bezpečného zázemí také ošetřit jizvy na duši. Dospělí i děti mají za sebou hrůzné zážitky, které si zřejmě ani nelze představit. Jak se zapojují do pomoci církve?

Hostem Ptám se já byl farář pro menšiny z Českobratrské církve evangelické Mikuláš Vymětal.

Každý den se můžeme dočíst o nových a nových zvěrstvech, kterých se dopouští ruská armáda na civilních obyvatelích Ukrajiny. Po odchodu vojáků objevují místní další masové hroby a najevo vycházejí případy hromadného a systematického znásilňování ukrajinských žen, dívek, ale i dětí.

Tyto zprávy sledují také lidé, kteří z válečné Ukrajiny uprchli. Statisíce běženců jsou i v Česku. Převážně se jedná o matky s dětmi, které doma často nechaly své manžele, otce nebo třeba bratry a další příbuzné, a tyto informace pro ně znamenají další trauma.

Kromě neziskových organizací a státní podpory se do pomoci uprchlíkům zapojují také církve. Největší křesťanské svátky, Velikonoce, oslaví běženci s českými věřícími poprvé.

Jak jsou jim české křesťanské církve otevřeny? A jak by mohly letošní společné oslavy Velikonoc vypadat?

Celý rozhovor si můžete pustit v přehrávači v úvodu článku, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 – S uprchlíky se stýkám každý den. Ti lidé potřebují získat pocit, že mají zase kontrolu nad svým životem. Je třeba, aby nebyli úplně sami, což je na ubytovně snazší, mohou tam sdílet pocity i obavy. Ale je třeba najít i dobré sousedy v Česku.

2:30 – Uprchlíkům jsou nabízeny kurzy češtiny, hledáme pro ně i práci. Nechtějí být úplně uzavřeni, děti proto chodí do školy a jsou vřele přijaty od spolužáků. Lidé to často ani nečekají, že je tak vřele přijmou.

3:30 – Pomoc má různé roviny. Jako farář, ještě než začala válka, jsem se připojil k iniciativě Modlitba za Ukrajinu. Pravidelně proto pořádáme modlitby. Ukrajinci, kteří se mi svěřují, jsou fyzicky tady, ale hlavou na Ukrajině, kde mají manžely, syny. Někteří z nich už ve válce padli. Snažím se jim neradit, ale spíše poslouchat, posílám jim třeba přes SMS i modlitby v ukrajinštině. Pomoc těm lidem tkví i v tom, pomoci jim se i normálně radovat, smát a prožívat normální život, aby nekoukali jen do mobilů a jen nesledovali, co se na Ukrajině děje.

5:00 – Ne všichni o všechno přišli, ti lidé třeba i přes kameru sledují svůj dům, který ještě stojí. Mluví přes ni na svého psa, kterého krmí sousedé. Je to hodně propojené. Nikdo ale neví, kdy ta válka skončí, a tak se modlíme za mír, ale i vítězství Ukrajiny. Jsou lidé, kteří se chtějí vrátit, ale i ti, co se nemají kam vrátit, a tak přemýšlí, co bude dál.

7:00 – Mluví se o chudobě, ale jako Česko jsme bohatý stát v porovnání s většinou světa. Chudoba u nás teď znamená, že budeme třeba tam, co před pěti lety.

8:00 – Lidé, kteří přichází z Ukrajiny, přichází z prostředí, které není tak sekularizované. Je třeba jim pomáhat, aby se spirituálně vyrovnávali se situací po svém. Ta duchovní podpora musí být způsobem, na který jsou zvyklí.

13:00 – Oslavy Velikonoc s ukrajinskou komunitou plánujeme, ale slaví je o týden později.

15:00 – Velký pátek a smrt Ježíše Krista ukazuje boží přístup ke světu a ten velkopáteční příběh je příběh o soucitu. Na Ukrajině je teď velké utrpení – civilistů, znásilňovaných žen i ruských vojáků, kteří nemají možnost volby, matek na všech stranách… A ta bolest je teď celosvětová.

16:00 – Zastyděl jsem se, že jsem si teď uvědomil, že si díky pomoci Čechů o českém národě myslím víc než dřív. Lidé si uvědomili, že pomoc druhým je posiluje, a to je správně. (…) Mohli bychom se stát více multikulturní, ale i více slovanskou zemí.