Nevím, jestli si celá vláda uvědomuje situaci, říká ekonomka k rozpočtu

Už i poslanci vládní koalice začínají být nervózní z toho, jak vypadá hospodaření státu. Rozpočet se propadl do rekordních schodků a ani vládní úsporné balíčky na něj nestačí. Jsme na tom tak špatně, jak ukazují čísla?

Hostem Ptám se já je ekonomka a bývalá zástupkyně Česka při Světové bance Jana Matesová.

Členové vlády odstartovali první kolo jednání o rozpočtu na příští rok. A očekávají se bouřlivé debaty. Ministerstvo financí navrhlo pro rok 2024 rozpočet se schodkem 235 miliard korun, hovoří se ale o deficitu až do výše 270 miliard. S jeho zkrocením by měl pomoci chystaný konsolidační balíček, výrazně šetřit by měla i většina resortů.

Podle vicepremiéra a ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše (Piráti) ale návrh Ministerstva financí neodpovídá dohodě koalice o konsolidaci veřejných financí. „Ministerstvo financí předložilo jakýsi návrh, o kterém hovoří, že je technický, ale který nevychází z dohody, kterou jsme prezentovali veřejnosti,“ stěžoval si Bartoš před začátkem středečního jednání kabinetu. A varoval před radikálními škrty, které by podle něj příliš ochladily ekonomiku.

Hlasitě už se ozývají i další koaliční partneři. Jak upozornily Seznam Zprávy, například zástupci Starostů přestávají věřit, že ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) má vývoj pod kontrolou.

„Ekonomům bylo přinejmenším od konce února, když vyšla data o únorovém deficitu, jasné, že je zle. Návrhy, že je potřeba něco dělat už s letošním rozpočtem, přišly až v květnu, ale až poté, co byl vyhlášen ten balíček na příští rok. Teď už si Ministerstvo financí tu situaci uvědomuje. Nejsem si jistá, že si to uvědomuje celá vláda,“ říká ekonomka Matesová.

Co může kabinet udělat, aby rozpočet ukočíroval? Budou úsporná opatření navrhovaná resortem financí stačit? A jak zase nastartovat naši ekonomiku?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu.

Co v rozhovoru zaznělo?

1:00 Jak sledujete čísla o vývoji rozpočtu? – S nervozitou. Ta nervozita neplyne z toho, že by vláda nechtěla řešit výdaje. Chápu, že vyjednávání o kompromisu v pětikoalici je obtížné. Ale přesto se to zatím daří, což je v české historii pokrok, protože v minulosti taková jednání v početnější koalicích nedopadala úplně dobře. Nicméně čas běží a ten nástup opatření je pomalý.

2:00 Ministerstvo reaguje asi měsíc a půl. Otázka je, do jaké míry si ministerstvo a vláda uvědomovaly, jak je situace špatná. Ekonomům bylo přinejmenším od konce února, když vyšla data o únorovém deficitu, jasné, že je zle. Návrhy, že je potřeba s letošním rozpočtem něco dělat, přišly až v květnu, ale až poté, co byl vyhlášen ten balíček na příští rok. Teď už si Ministerstvo financí tu situaci uvědomuje a nejsem si jistá, že si to uvědomuje celá vláda.

3:30 Je potřeba škrtat i v letošním roce a bylo by bývalo dobře, kdyby se to stalo dřív. Je potřeba spěchat, nelze čekat do srpna s podvázáním výdajů resortů na letošní rok. – Takže nemáte pochopení pro to, když ministerstvo říká: „Počkejme na plnění rozpočtu za červen, na příjmy z wind fall tax…,“ a tak podobně? – Ale na těch 295 miliard to letos bez úspor už stačit nebude. Ani 20, 30 miliard asi stačit nebude. A když je začnete hledat v srpnu, tak už je nenajdete. (…) Ta původní prohlášení typu „počkejme na příjmy“ nevycházela z Ministerstva financí, ale vycházela od pana premiéra. A tam bylo potřeba, aby mu jeho poradci a také pan ministr financí úplně jasně řekli, že už na nic čekat nemůžeme.

7:30 Jistá naděje je „dodadění“ daně ze zisku právnických osob. Protože z předběžných dat vidíme, že mnoho z nich napříč sektory navyšovalo zisky a přitom pobíralo dotace. Z toho „dodanění“ velký podniků se může vylepšit příjem státního rozpočtu, ale že by to stačilo na ten původně plánovaný deficit, to stačit nebude.

8:30 Proč byl letošní rozpočet tak špatně postaven? – Neumím si to vysvětlit. V rozpočtovém procesu nastaly zjevné chyby. Mohla to být politická objednávka, mohlo to být technické pomýlení.

10:00 Jaká opatření by stát měl v tuto chvíli dělat? – Zmrazení výdajů prostě není v tuto chvíli možné, mnoho z nich je mandatorních, ze zákona, takže musí pokračovat a nejde je zmrazit. A to je obrovský objem výdajů, přes 80 procent. My jsme v této situaci jako Česká republika byli už třikrát. Probíhá to tím, čemu se říká vázání výdajů. Stát uloží jednotlivým resortům: „Tohle je část rozpočtu, kterou nemůžete použít. A ten zbytek si naplánujte po zbytek roku, abyste vyšli. Kdyby se zvedly příjmy, tak část toho rozpočtu (jak já říkám v karanténě, toho vázaného) budete ještě moci použít.“ Ale v tuto chvíli není jiná možnost než nechat to na jednotlivých ministrech. Členy vlády by měly být strategicky myslící osoby, vědí, jaké jsou priority vlády.

12:00 Některá ministerstva mají příliš široký vozový park. Některá mají úředníky, kteří sedí v pronajatých budovách, můžou je sestěhovat a ty pronájmy můžou ukončit. Někde mají hodně volných tarifních míst a nebudou je obsazovat. Některé nemají vyplacené dotace. Tam je možné šetřit. – Je na místě sahání na prostředky do platů? – Na celkový objem ano, to souvisí s těmi neobsazenými místy. Sahat do tarifních platů… to si nemyslím, zejména do nízkých tarifních kategorií. To by se některé části státní správy úplně rozpadly. Třeba úřady práce, kde jsou tarifní platy podhodnocené.

16:00 Je tady i návrh na úspory prostředků na vědu a výzkum. Paní Langšádlová (ministryně pro vědu a výzkum Helena Langšádlová (TOP 09) – pozn. redakce) se tomu brání, ale byl to jeden z návrhů NERVu. Protože Česká republika má neuvěřitelné množství všelijakých resortních výzkumných ústavů. (…) My se nebavíme o kvalitním, mezinárodně uznávaném výzkumu, ten je třeba podpořit. Ale u resortních výzkumných ústavů je něco, co by se dalo udělat i letos. Je tam určitě velký prostor.

22:00 Máme velice roztříštěnou státní správu. Sedmdesátá léta byla velice podobná současnému období. (…) Vešlo to do historie jako období ztracené dekády. V té době si země na západě a jihu od nás uvědomily, že svět financování se dramaticky změnil a už nebude jako předtím. Naše malé obce na to nemají kapacitu. Před sedmi lety vyšla studie OECD, která zahrnovala 85 i méně vyspělých zemí a my jsme v ní v roztříštěnosti obcí skončili poslední za Černou Horou.

24:00 Když 70. léta pojmenováváte obdobím ztracené dekády, jak byste pojmenovala toto období? – My si o ni koledujeme. – O další období ztracené dekády? – Slýcháme, že je to specifická situace. Ale ona není tak specifická. To, co se stalo po ruské agresi na Ukrajině, je velmi podobné dění po roce 1973 a po roce 1979. Narušení dodavatelských řetězců, ke kterému došlo v době pandemie, je nesmírně podobné té jediné epizodě s mnohem vyšší inflací, kterou Česká republika zažila v roce 1993. Kdy se dramaticky rozpadly dodavatelské řetězce. (…) Musíme se z toho poučit. My se učíme tím, že ta horká kamna objímáme a zjišťujeme, že jsou horká.

29:00 Může za vysokou inflaci Česká národní banka? – Ta má ze zákona poslání udržovat cenovou stabilitu. Máme cenovou stabilitu? Nemáme. Takže selhání ze zákona tam tedy je. Máme dvoucifernou inflaci už dlouho. Máme druhou nejvyšší inflaci v Evropské unii spolu s Polskem. Daleko před námi je jen Maďarsko, maďarská inflace hrozivá, je 20 procent. My s Polskem máme 12,5. Všem ostatním zemím čísla inflace klesají.

35:00 Jaké pozitivní signály v ekonomice jsou teď vidět? – Dobrých signálů je hodně, ale my jsme skutečně v tom okamžiku zlomu, kdy se něco musí změnit: v nastavení společnosti i v ekonomice, abychom nebyli prostředním článkem dodavatelských řetězců. Také většina zaměstnanců, bez ohledu na to, co říkají odbory, pochopila, že nejde zvyšovat mzdy o celou inflaci. Že všichni bychom si tím zavařili. Česká společnost je chytrá a s tou těžkou dobou si poradí.