Češi masivně zneužívají zdravotní služby, říká šéf nemocnice

„Mladí už nechtějí pracovat tak ‚otrocky‘, jak jsme byli zvyklí my,“ říká v rozhovoru k přesčasům ředitel Nemocnice Jihlava Lukáš Velev. „Ale sami jsme si je tak vychovali,“ dodává s tím, že by jim poskytl větší odměnu a volno navíc.

Sporná novela zákoníku práce umožňuje zdvojnásobit počet hodin přesčasů u lékařů na 832 hodin ročně, pro záchranáře by šlo o 1000 hodin přesčasů za rok. Zejména mladí lékaři pracující v nemocnicích poukazují na to, že jde o nebezpečné pracovní vypětí. Požadují, aby se přesčasová práce ukotvila jinak. V opačném případě přestanou od prosince tyto dobrovolné přesčasy sloužit.

„Z lékařského povolání, které bylo v mé době (kdy jsme tomu obětovali život, já jsem skoro neviděl své děti vyrůst), tak oni už přichází do normálního, standardního zaměstnání,“ řekl v Ptám se já ředitel Nemocnice Jihlava Lukáš Velev. Dodal, že mladí lékaři chtějí, aby se práce slučovala s rodinou, a chtějí být dobře placeni.

Podle něj se tento problém měl řešit už před 15 lety. „Bude potřeba se s lidmi domluvit, nabídnout jim nějakou odměnu, ale i kompenzaci volným časem. Ale myslím, že je to správně. Já bych nechtěl, aby mě operoval lékař, který je 36 hodin v práci,“ dodal Velev.

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači, ve své oblíbené podcastové aplikaci nebo ve videu níže.

Sloužíte i vy v nemocnici přesčasy? 

Ano. Sloužil jsem v noci na dnešek a bylo to docela výživné (rozhovor proběhl v úterý – pozn. red.).

Takže jste dokonce přijel po službě? 

Ano.

Kolik přesčasů mají lékaři ve vaší nemocnici? 

Je to rozdílné podle toho, na jakých odděleních jsou a jak jsou personálně vybavena, ale průměr bude kolem 80 hodin.

Což znamená, že asi nejste schopni dodržovat současný zákoník práce?

Nejsme.

A jak to řešíte? Dohodami, jako v jiných nemocnicích?

Léta jsme měli dohody, ale nebyly pro zaměstnance výhodné, tak jsme se nakonec dohodli, že jsme přešli na placení podle zákoníku práce, to znamená, že proplácíme práci přesčas. Máme dohodnutý i vyšší objem práce přesčas v rozsahu daném zákoníkem práce. A tam, kde to nepokryjeme tou možnou dobou, tak je to o vzájemné toleranci.

Rozumíte tomu současnému protestu mladých lékařů?

Rozumím, protože jsem byl sám mladým lékařem. Taky jsme to řešili. Oni vědí, že nastupují do oboru, který je specifický, musí se zajistit nepřetržitý provoz, lidé onemocní, a vážně onemocní, i během noci, ve svátky, v neděli. S tím počítají. Ale musíte mít možnosti odpočinku. A to je problém hlavně velkých měst, velkých klinik, že jsou někdy do těch přesčasů dost brutálně nuceni.

Předseda sekce mladých lékařů České lékařské komory Jan Přáda mluvil v Českém rozhlase o tom, že v podstatě jsou „vydíráni“ těmi dalšími požadavky pro vzdělávání lékařů, takže ze strany vedení nemocnic vlastně nemají na výběr.

V naší nemocnici se to neděje. Ale vím to, protože můj syn je lékař, je v okresní nemocnici, ale vím to od jeho kolegů a kamarádů, že se to děje v pražských fakultních nemocnicích nebo i v Brně.

Co říkáte na ten úhel pohledu, že mladým lékařům se jen nechce pracovat?

To slyším poměrně často i od jiných ředitelů. Ale já vždycky říkám své generaci, že to jsou naše děti, my jsme je tak vychovali, ukázali jsme jim nějaký chod společnosti, oni už nechtějí pracovat „otrocky“, jak jsme byli zvyklí pracovat my. (…) Z lékařského povolání, které bylo v mé době (kdy jsme tomu obětovali život, já jsem skoro neviděl své děti vyrůst), tak oni už přichází do normálního, standardního zaměstnání, chtějí, aby to bylo kompatibilní s rodinou a jejich životem, a chtějí být dobře placeni.

Jaké řešení by podle vás vzhledem k těm mladým lékařům bylo na místě? Dohodnout nějaké přiměřené penzum přesčasových hodin a navýšení odměn?

Nechci vypadat alibisticky, ale hledáme řešení něčeho, co teď řešení nemá. My jsme to řešení měli hledat 10, 15, 20 let zpátky. Tak to dělají pokročilé společnosti. Tak jako to dělalo třeba Německo, které začalo masivně nabírat lékaře i z Česka a východních zemí. Kdežto my – to je taková typická česká vlastnost – se tváříme, že se nic neděje. Pak se dostaneme do bodu zlomu a říkáme, že to teď musíme řešit.

Teď bude řešení obtížné. Bude potřeba se s lidmi domluvit, nabídnout jim nějakou odměnu, ale i kompenzaci volným časem. Ale myslím, že je to správně. Já bych nechtěl, aby mě operoval lékař, který je 36 hodin v práci. (…) Byl na to kdysi článek – když jste po neprospané noci, tak jste na tom, jako byste si dala nalačno dva panáky tvrdého alkoholu. Dá se to srovnat s opilostí. (…) Tohle je ale problém toho systému, protože my jsme tam furt.

Patnáct, dvacet let let čteme o tom, že zdravotnictví hrozí velké problémy kvůli nedostatku personálu, kolaps, přetížení, zásadní systémové problémy atd. Je to horší, nebo se daří některé ty problémy alespoň odbourávat?

O těch problémech se ví, i když se zamlčují. Ti politici ale často ani nevědí, jaká je reálně pravda. Protože ti manažeři státních nemocnic nemají vždycky odvahu říct, co je reálně trápí, protože budou odvoláni a vyměněni. Ale na druhou stranu se doba trochu posunula v tom, že se o tom ví, vybírá se náhradní volno a přizpůsobuje se to trošku té situaci. Ale z mého pohledu a z pohledu těch mladých kolegů to nejde tak rychle, jak bychom si představovali.

Jak byste popsal nějaká základní opatření pro to, aby se to vyřešilo?

Měli jsme to řešit dávno, beru si to i za vinu. Tím, že jsme byli ochotni v tom systému takhle pracovat, tak jsme umožnili mu dospět do téhle fáze. Je to vina nás starších a nedivím se, že jsou na nás mladší trochu naštvaní. Teď je to opravdu gordický uzel, který musíme rozmotávat kousek po kousku. (…) Těch řešení je celá řada. Je to práce s mladými lékaři, je to práce i s těmi ostatními lékaři. Je to o tom rozložit tu zátěž péče o pacienty segmentem akutní medicíny. To je hořká pilulka, do které se samozřejmě nikomu nechce kousnout. Ale bude muset, protože jinak ta péče zkolabuje.

Například v Dánsku v rámci reformy zdravotnictví došlo k redukci zdravotnických zařízení – mimo jiné šlo o řešení nedostatku personálu. Mohlo by tohle být třeba řešení pro Česko?

Může to být řešení, ale musí se to udělat dobře. Tohle je práce tak na pět let spíše komunikační kampaně, jak vysvětlit veřejnosti, že jim zavřete nemocnici, co je nejblíž. Vysvětlit lidem, že ji sice budou mít o kousek dál, ale lépe vybavenou, i personálně, technicky.

A je to ta cesta, klonil byste se k tomu?

Ano, ale ty tendence tady moc nevidím. (…) Ta reforma je složitá a my o ní tady ani nevedeme diskuzi. Pořád jsme si ještě ani neřekli, jestli budeme mít kvalitní, dostupné veřejnoprávní zdravotnictví, nebo jestli půjdeme americkým modelem a bude tady privátní zdravotnictví, za které si budeme platit. To jsem od jediného politika za 30 let ještě neslyšel.

Mám pocit, že o té druhé variantě nechce mluvit v podstatě nikdo, že bychom přecházeli k soukromému zdravotnictví. 

Ale blížíme se k ní, v Praze stoprocentně.

A co poplatky, dokázaly by zregulovat to zdravotnictví utržené ze řetězu?

To je asi druhý největší problém nejen českého zdravotnictví, vím to i od kolegů z jiných zemí. Ale u nás je to akcentované. Ta úplně volná dostupnost a masivní zneužívání zdravotních služeb, které schytají zase ty nemocnice… Spousta lidí řeší o víkendu problémy, které v týdnu řešit nemůže nebo nechce. Samozřejmě 90korunový regulační poplatek dneska nereguluje nikoho, to je jedna krabička cigaret, možná je i dražší. Lépe je lidi vychovávat, ale tady to bez té restrikce asi nepůjde. A já to znám, protože jsem chodil kolegům pomoci na ambulanci. Byla neděle a já jsem ošetřil 15 pacientů a z toho pouze tři měli úraz ten den. Všichni ostatní ho měli dva až tři dny starý. Proč chodí o víkendu? (…) V tomhle musí zdravotnictví fungovat trochu polovojensky.

K čemu podle vás české zdravotnictví směřuje? Méně nemocnic, méně praktiků?

Nic z toho není katastrofa, pokud ten systém zůstane funkční. Aby toho pacienta někdo v té síti řídil. Kam směřujeme? Skoro bych si troufal říct, že je to americký model. Tady na tom mají zájem hlavně finanční skupiny. Ale bojím se, že směřujeme jinam, to bude nějaký model, který známe z jižní Evropy, třeba z Itálie. Kde je jakési veřejnoprávní zdravotnictví, ale Italové se mu vyhýbají. A pokud chtějí péči, tak ji čerpají, ale za poměrně vysoké poplatky v privátní sféře.

To znamená, že míříme k veřejnému zdravotnictví s nižším standardem služeb. A vyšší standard bude privátní?

Ano. Za mlčenlivé spoluúčasti těch, kteří to řídí.

Takže by pomohla jen nějaká hluboká reforma.

Ano, ale musí k ní být vůle. Musí se odstavit lobbistické partičky. A musíme se začí bavit o tom, co potřebuje český pacient. (…) Nejpraktičtější je standardizace medicíny: abyste věděla, že když se vám udělá náhle špatně, tak byste šla do nejbližší nemocnice, která tu péči zvládne, a věděla, že bude pravděpodobně úplně stejně dobrá jako na druhé straně republiky. A to lze zařídit.

Kdo jsou ty lobbistické partičky? Finanční skupiny, které stojí za velkými zdravotnickými zařízeními a vydělávají na privátním zdravotnictví?

(přitakává hlavou) No jasně.

Jak moc velkou zátěž do budoucna pro zdravotní systém představuje stárnutí populace?

To je jedna z největších hrozeb, která nás teď čeká, pokud nebudeme připraveni. Je to otázka 10, 15 let, kdy zhruba moje generace a generace mladší, Husákovy děti, dojdou do věku, kdy začnou prostě spotřebovávat zdravotní služby, začnou mít nemoci. (…) Bude to tsunami cukrovky, srdečních selhání, plicních selhání, to není jenom o rakovině. České zdravotnictví je poměrně robustní, to jsme si ověřili v covidu, je schopno tohleto zvládnout. Měli jsme začít dřív, ale když začneme teď, tak já jsem optimista a myslím, že se to ještě dá zvládnout. Ale každý rok, každý měsíc, který ztrácíme, je špatně.