Kolář: Západ je rozmazlený a změkčilý. Ztratil instinkty i pud sebezáchovy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Není Západ moc zpohodlnělý na to, aby ustál válku s Putinem? Jsme ještě schopni se trochu uskrovnit? „Jsem optimista, ale na tyhle otázky odpověď nemám. Nevím, jak to dopadne,“ říká bývalý velvyslanec v USA i Rusku Petr Kolář.

Přinášíme vám poslední díl seriálu Odraz 1989 o odkazu sametové revoluce, který jsme publikovali každý den od 13. listopadu.

„Západ je rozmazlený, změkčilý, ztratil instinkty, pud sebezáchovy, schopnost pohledu za nejbližší horizont,“ vypočítává Petr Kolář. „Zvykli jsme si na to, že se máme dobře, dokonce že se máme čím dál lépe. Na ideu trvalého růstu. A nyní máme před sebou obrovský úkol. A nevíme, jestli ho zvládneme.“

Teď je ale trochu pozdě sypat si popel na hlavu a bičovat se za minulé hříchy. Co můžeme udělat, abychom to zvládli? A můžeme ještě vůbec něco udělat?

„Je to jednoduché. Nezbývá nám nic jiného než do toho jít,“ zdůrazňuje Kolář. „Je to úkol pro každého z nás. Každý se musí stát misionářem.“

NATO? Samozřejmě!

Jedním ze základních polistopadových hesel a témat byl „návrat do Evropy“. Odtržení od „východního bloku“ a směřování do Evropské unie bylo zcela přirozeným výsledkem změny režimu.

Něco jiného bylo NATO. Vstup do Severoatlantické aliance nebyl ani zdaleka tak samozřejmý. Pro řadu lidí, kteří vítali „návrat do Evropy“, bylo NATO problém: přílišná hegemonie Spojených států, od závislosti na jedné supervelmoci k závislosti na té druhé… A především – neslušela by nám víc neutralita, nemáme členství ve vojenských paktech už dost?

„Už někdy v roce 1996, když jsem byl velvyslancem ve Švédsku, jsem napsal článek, ve kterém jsem vysvětloval, že Česko si na rozdíl od Švédska neutralitu nemůže dovolit. Že pro nás je jediná bezpečná cesta vstup do NATO,“ připomíná Petr Kolář. „Tehdy jsem ještě sklidil řadu kritických ohlasů. Ale mám pocit, že dnes je naprosté většině lidí jasné, že vstup do NATO byl pro pro nás nezbytností.“

Tváří v tvář Putinově válce na Ukrajině se skutečně NATO jeví jako jediná alternativa. Ale tohle prozření se budovalo pomalu. „Ještě v roce 2009 jsme prohráli boj o radar v Brdech. Ukázalo se, že významná část obyvatel Česka slyší na argumenty, že tu nechceme mít už zase nějakou cizí vojenskou přítomnost, že tu je poměrně silný antiamerikanismus a také romantický a iracionální vztah k Rusku.“

Diskuse o radaru se vrátila společně s válkou na Ukrajině. Se stejnými argumenty. Pro: Silný výraz zájmu spojenců o naši ochranu a zároveň silný signál, že my bereme svoji roli v NATO vážně. Proti: Staneme se jedním z prvních cílů. A cizí vojska tu nechceme, to už známe…

Pro Pavlínu Janebovou má tahle historie příchuť absurdity. Janebová je odbornicí na mezinárodní politiku a narodila se v listopadu 1989. Zná detailně tuzemské diskuse o vstupu do NATO a EU i o radaru v Brdech. Ale váhání a tápání lidí ze starší generace nesdílí. Z jejího osobního a odborného pohledu to vypadá jasně:

„Vstup do NATO byl stejně nutný a samozřejmý jako vstup do EU. Obojí bylo ve stejné míře nezbytnou podmínkou našeho ‚návratu do Evropy‘,“ vysvětluje Janebová.

Přežije demokracie?

„Žijeme ve svobodě, v demokracii a každý zodpovědný člověk si musí uvědomovat i limity, které to má,“ otevírá Kolář další téma. „Každý voličský hlas má stejnou váhu. I hlas lidí, kteří nepřemýšlejí třeba právě strategicky, kteří se bojí, jsou z různých důvodů nespokojení, kteří se nechají ‚koupit‘ populistickými politiky.“

Pro populisty je to obrovská příležitost, mohou slíbit, že se s Putinem nějak dohodnou, že energie budou zase levné a ve světě bude klid, nebudeme se muset bát. Je tak lákavé jim uvěřit.

Pavlína Janebová ty obavy sdílí. „Demokratičtí politici mluví o tom, že se budeme muset uskrovnit, ale je mezi námi hodně lidí, kteří se už uskrovnit téměř nemohou,“ vysvětluje. „Je tu hodně lidí, kteří se zkrátka necítí být vítězi polistopadové doby. Nelze od nich očekávat, že budou reagovat vstřícně.“

Co s tím? „Zvládnout by to mohli skuteční političtí lídři, kteří lidi přesvědčí, že to teď prostě musíme vydržet. Kteří dokážou lidi strhnout, motivovat, nadchnout. A lidi jim uvěří, že se to vyplatí, že je to investice do budoucna,“ popisuje Kolář.

A ptá se: „Máme je?“

Vyhrajeme?

Petr Kolář a Pavlína Janebová se shodnou i v další věci: Nemají rádi, když Češi o sobě mluví jako o „malém národě“, který nic nezmůže.

„Malý stát, malý národ? S takovou úvahou daleko nedojdeme,“ zdůrazňuje Janebová. „Jednak to ani čistě fakticky nesedí, protože jsme spíš středně velký stát v rámci Evropy. Ale především je to úplně zcestný způsob uvažování: Sílu čerpáme právě ze spojenectví v rámci NATO a EU.“

Petr Kolář se vyjadřuje ještě expresivněji: „Tyhle řeči přímo nesnáším. Co třeba Norové? Jsou jich asi 4 miliony, ale tenhle mindrák nemají a pouštějí se do velkých a důležitých diplomatických akcí,“ říká. „Podle mě máme dobré předpoklady pro to, abychom hráli důležitou roli v mezinárodní politice. Jen to nesmíme předem vzdávat.“

Dobrá, takže nejsme malí, slabí, bezmocní. Ale stejně? Máme šanci to vyhrát?

„Putin nás, tím teď myslím celý Západ, testoval od začátku. Od chvíle, kdy převzal moc po Jelcinovi,“ připomíná Petr Kolář. „Od začátku mluvil o Rusku jako o velmoci. V roce 2007 v proslulém projevu prohlásil, že největší geopolitickou katastrofou 20. století byl rozpad Sovětského svazu. Jeho revanšismus byl naprosto zjevný.“

Ale Západ nedbal. Schovával hlavu do písku. Myslel si, že se s ním prostě nějak dokáže dohodnout. „Nově zvolení američtí prezidenti vždycky přišli s rukou napřaženou k pozdravu. Mluvili o restartu vztahů. Bush stejně jako Obama,“ dodává Kolář. „A Putin si dál zkoušel, kam až může zajít. Hrál si s námi. A smál se nám.“

Západ opět po letech prováděl kolektivní politiku appeasementu a tvářil se, že neví, že když zlu ustupuje, tak zlo nabývá na síle.

A teď přichází zima. A je tu inflace. A strach. Ustojíme to?

„Máme před sebou obrovský úkol. A možná si řada z nás ani neuvědomuje, jak to je vážné. Ale musíme se semknout a zvládnout to. Nic jiného nám nezbývá,“ shrnuje Petr Kolář.

A Pavlína Janebová doplňuje svůj pohled: „Nemůžeme prohrát. To si nesmíme vůbec připustit. Vždyť to si ani nedokážeme představit. Jak by to vypadalo, kdybychom s Putinem prohráli.“