Svoboda ve školách. Rodiče děsí, že nemůžou děti zkoušet z letopočtů a vzorečků

V poslední epizodě minisérie mezigeneračních rozhovorů Odraz 1989 se věnujeme školství. Jak se výuka vyrovnala s náhlou svobodou v osnovách? Učí se na školách soudobé dějiny? Jak komunikují učitelé a rodiče žáků?

Celý rozhovor si poslechněte v přehrávači v úvodu.

Dnes spolu ve studiu sedí dvě generace učitelů. Hana Vellánová začala učit v osmdesátých letech, po revoluci ve své profesi pokračovala dál a stala se ředitelkou. Může tak komentovat přerod českého školství z předrevoluční rigidity do éry svobodného přístupu k informacím. Daniel Pražák začal učit před deseti lety, nasedl do rozjetého vlaku a skrz své mediální výstupy a projekty se snaží popularizovat učitelství v České republice.

Proč všichni známe Kopčema s Veverčákem a každého husitu, ale když se zeptám svých vrstevníků, tak se prakticky nikdo neučil dějepis po roce 1945?

Daniel Pražák: Nevím, jestli nikdo, ale z dat České školní inspekce vyplývá, že většina škol „dobrala“ soudobé dějiny až do roku 1989. Ale prostě víc táhnou příklady, kde děti skončí v první, maximálně na začátku druhé světové války. Možná je to prostě proto, že jde o nějaké dědictví předrevoluční doby. Nejsou dostatečné materiály pro výuku soudobých dějin, nese to nános, že se v devadesátých letech nevědělo, jak o revoluci učit, protože tam ještě byly na tu dobu přímé vazby.

Hana Vellánová: Je pravda, že hodně učitelů má obzvlášť s dějepisem problém. Protože spousta z nich v té fázi, kdy se probírají současné dějiny, tak trochu nese kůži na trh. Nemyslím si, že by vůbec nebyly materiály, ale znamená to se jimi zabývat nebo si něco nastudovat. Víc se do toho tématu ponořit a nepoužít jen učebnici. Kdežto takový pravěk se učí jako pohádkové vyprávění.

Daniel Pražák: Ty jsi řekla úplně výbornou věc, která podle mě neplatí jen o soudobých dějinách, ale univerzálně. My máme spoustu materiálů a dnešní učitel, když něčemu věnuje čas a energii, kterých teda moc nemá, tak s nimi může pracovat, jak chce. Můžu promítat svědectví pamětníků, v biologii můžu promítat 3D model srdce a podobně. Ale nemůžu se spokojit jen s tím, že si vezmu učebnici a s tou přijdu před třídu. Musím udělat práci navíc, což jsou hodiny a hodiny práce. Mě by zajímalo, jestli za vás platilo pravidlo, že si jednou uděláš přípravu a po zbytek života učíš podle ní?

Hana Vellánová: No, Dane, pokud se vrátím do svých učitelských začátků, tak to vlastně platilo. Měli jsme jednu učebnici na každý předmět, k tomu byla metodická příručka a v ní bylo napsáno, co máš říct na začátku hodiny a co na konci hodiny. A pokud byl učitel alespoň trochu přemýšlivý a nechtěl to tak dělat, mohl si to zkusit troufnout dělat trochu jinak. Ale v té době zase na přípravy nebylo tolik zdrojů. Jak jsi hovořil o tom, že si učitel může dělat, co chce, tak si vybavuju, že například v dějepise někteří rodiče nemohli skousnout, že nemůžou zkoušet svoje děti z letopočtů, dat nebo jmen panovníků. Přišlo jim to hrozně divné a někteří se proti tomu i bouřili, když učitel pracoval trochu jinak.

Takže jsou tu dvě roviny – je to pro učitele náročnější, ale víc ho to baví a udržuje ho to svěžího, jenže si musí být schopný obhájit jednak před rodiči a jednak před vedením školy, proč to tak dělá.

Daniel Pražák: No a jak jste to dělali za vás?

Hana Vellánová: Vždycky jsme se snažili rodičům představit, co učíme, proč to učíme a jak to děláme. Dělali jsme pro ně setkávání, nebo jsme je pouštěli do hodin, aby viděli, jak naše výuka funguje.

Daniel Pražák: Jako že byli v rolích žáků?

Hana Vellánová: Byli v rolích žáků jednou ročně. Na těch setkáních jsme jim například museli vysvětlovat Hejného matematiku. Museli jsme organizovat dílny pro rodiče, aby tomu systému porozuměli a necítili se ohrožení, až domů přijde dítě s Dědou Lesoněm a rodič neví, o co jde. Rodiče to hrozně vyvádělo z míry a vytvářelo to nejistotu. Součástí naší práce je holt kultivovat nějakou debatu a vzdělávat i rodiče a zároveň se snažit získat jejich důvěru. Což často není jednoduché.

Jak tyto dvě generace nahlíží na současný stav českého školství? Jaké jsou rozdíly v učebních metodách mezi jednotlivými generacemi? A co je největší chyba, kterou dělají všichni ministři školství? Celý rozhovor si můžete poslechnout v úvodu článku, v mobilní aplikaci Seznamu, na Podcasty.cz anebo ve své oblíbené podcastové appce.