Snad už nám konečně někdo vynadá, jak jsme to tu po listopadu zpackali

Celý rozhovor Marka Irgla s Johanou Bázlerovou si poslechněte v audiozáznamu.

Euforie, nadšení, chuť do života. Po 33 letech pozitivní pocity vyprchaly a nastoupilo vystřízlivění a kritičtější pohled na Česko po listopadu 1989. Účastník tehdejších událostí čeká na „rozhřešení“ od současné mladé generace.

Přinášíme vám další díl seriálu Odraz 1989 o odkazu sametové revoluce, který publikujeme každý den až do pátku 18. listopadu.

Účastnil se listopadových událostí v roce 1989 a je rád, že komunisté už nejsou u moci. Ale se současným Českem není příliš spokojen. „Čekám, až to vezmou do rukou třicátníci a mladší, lidi, kteří už se narodili v demokracii a mají dobré vzdělání. A mojí generaci řeknou, že jsme to po listopadu pěkně zpackali a zasloužíme vytahat za uši,“ říká Marek Irgl.

Nakonec se dočkal během diskuse se studentkou a novinářkou Johanou Bázlerovou v rámci dalšího dílu seriálu Odraz 1989.

„Že by měla být nějaká nová revoluce, kterou by už vedla moje generace? To je dobrá otázka. Nejsem totiž moc spokojená s tím, jak se dnes situace u nás vyvíjí,“ říká v diskusi Bázlerová. „Ale vinu bych přehodila na starší generaci. Myslím, že nás dost nevedli k demokratickým hodnotám, že to začali považovat za samozřejmost.“

„Listopad přinesl obrovsky pozitivní změnu, to je bez diskuze. Jsem šťastný, že jsem to zažil. A navíc ještě mladý, že jsem si to mohl užít,“ bilancuje Irgl. „Ale jisté je bohužel i to, že jsme nevyužili všechny možnosti, plýtvali jsme energií, dělali špatná rozhodnutí… A že si kritiku mladých zasloužíme.“

Na filozofické fakultě v Olomouci se po roce 1984 Irgl začal stýkat s místními disidenty. A pomáhal s rozmnožováním zakázané literatury. Rozmnožování z pohledu dnešních technologií už jen stěží uvěřitelné: psací stroj, průklepáky, deset kopií. Ta desátá byla jen pro fajnšmekry, kteří knihu dobře znali – byla téměř nečitelná.

Pro porovnání: Johana Bázlerová dnes psací stroj a průklepáky nepotřebuje. Informuje prostřednictvím instagramového účtu, který sleduje 174 tisíc lidí…

V roce 1985 jel Irgl s kamarádem do západního Německa. To byla na tehdejší poměry mimořádná věc, která se neobešla bez protekce. Zařídil ji kamarádův otec.

Připomeňme stručně pro ty, kdo tu dobu nepamatují a některá vyprávění považují za nadsazené ztřeštěné báchorky sentimentálních sebemrskačů. Cestovní pas tehdy neměl žádnou hodnotu. Platil pouze v Bulharsku a několika málo dalších sovětských satelitech. Aby někdo mohl vycestovat jinam, především na Západ, musel získat „výjezdní doložku“. Neboli: Strana mu musela výjezd povolit.

Cesta k doložce nebyla snadná. Začínalo se už posudkem uliční organizace KSČ. Svoje slovo měli samozřejmě učitelé, domovníci a nejrůznější důvěrníci. A většinou jste stejně nedostali nic. Pokud jste neměli protekci. Konec exkurzu.

Marek Irgl s kamarádem Jiřím Majdlochem dojeli do Mnichova a jejich první cesta směřovala do telefonní budky. Volali do redakce Svobodné Evropy a sdělili redaktorovi Martinu Štěpánkovi svoje velké přání: chtěli by si koupit nějaké desky Karla Kryla.

Nakonec z toho bylo mnohem víc. Karel Kryl je pozval domů. Povídali si, pili pivo a moravskou pálenku, Kryl hrál na kytaru. „Měli jsme pocit, že to nebyla ani pravda. Kryl byl v té době líčený jako nepřítel národa a my jsme potkali nesmírně citlivého člověka, který byl tak přímý, že se z toho chtělo až plakat,“ vzpomíná Irgl. „A jak z něj byl cítit smutek po Česku! Když jsme od něj odešli, byli z nás jiní lidé.“

Lidé, kteří věděli, že pokud chtějí změnu, musí sami nějak přispět. Že se už nemůžou schovávat.

Irgl pokračoval v opisování zakázané literatury a v pašování knih ze Západu. V listopadu 1989 patřil mezi organizátory demonstrací ve Valašském Meziříčí. Neschovával se. A užíval si to.

Jenže euforie vyprchala. A zbyl nadhled a také skepse. „Pokud jde o velkou perspektivu, jsem optimista. Ale ve svém každodenním životě jsem skeptik,“ shrnuje Irgl. Ano, ta změna byla bez diskuze skvělá. Ale…

Skepse se u humanitně vzdělaného intelektuála Irgla projevuje až naturalistickým způsobem. „V každém národě je nějaký poměr mezi lidmi talentovanými, schopnými a těmi ostatními,“ vysvětluje. „A v českém národě je vzhledem k opakovaným emigračním vlnám ten poměr jiný než v mnoha demokratických zemích. Je nepříznivý. Znova a znova odcházeli ti talentovaní. A my jsme ještě měli radost, že se dokážou prosadit ve světě. Byli jsme hrdí. Ale kdo zůstal doma?“

Proč nedokážeme udržet talenty v Česku?

Pro Irglovo napětí mezi „velkým optimismem“ a „každodenní skepsí“ je příznačné, že odchod talentů je tématem i pro jeho rodinu. Jeho dcera, talentovaná muzikantka Markéta, odešla do světa už v 15 letech. Učila se, koncertovala a v 19 získala Oscara za píseň k filmu Once, ve kterém si i zahrála jednu z hlavních rolí.

„Že bych jim měla něco vyčítat? Že něco udělali špatně? Takový vztah ke generaci svého otce vůbec nemám. Jsem jim vděčná,“ říká Markéta Irglová, která dnes žije s manželem a dětmi na Islandu. „Cítím něco jako, není lehké to popsat, mateřskou empatii, soucit.“

Dcera cítí ke generaci otců mateřskou empatii? Jak se v tom vyznat?

„Já si svoje rodiče pamatuju ještě jako docela mladé lidi. Líbilo se mi, když tam měli kamarády, slavili, vypadali šťastně,“ popisuje Markéta. „Ale jejich životy provázela spousta nevyužitých příležitostí, nebo spíš příležitostí, které se vůbec neobjevily. To mládí mohlo být jiné. Ty zážitky mohly být jiné. Třeba jako ty moje. Rodiče mi nebránili jet do světa. Ve všem mě podpořili. A hlavně – už to bylo možné. I díky tomu, co dělali oni. Jsem jim vděčná.“

V poslední době začíná Markéta Irglová uvažovat o návratu do Česka. Nebo alespoň o častějším pobývání v Česku. „Teprve teď začínám cítit hrdost na svoje kořeny, začínám cítit, že je potřebuju,“ vysvětluje. „Chci, aby moje děti uměly dobře česky a znaly naši historii a kulturu.“

Tak nejenom odcházení.

Možná i návraty.

Za Markétou a vnoučaty létají s manželkou na Island. Za druhou dcerou jezdí do Berlína. S velkou dávkou ironie a sarkasmu a s úsměvem na rtech Irgl říká: „Možná by bylo lepší, kdybychom tehdy s manželkou ‚drželi huby‘. Nic by se nezměnilo. Děti by zůstaly doma. Za vnoučaty bychom nelétali přes půl Evropy. Měli bychom se i tak rádi a navíc bychom k sobě měli blíž.“

Na tak silnou výpověď o listopadu jen tak nenarazíte. A rozhodně ne ve školním dějepise.

Marek Irgl a jeho paní vyslali dcery do světa. Připravili je na tu cestu, podporují je. Starají se ještě o svoje rodiče. Markéta žijící dlouho venku už ani nechápe: „Prý je pro to dokonce nějaký speciální termín. Myslím něco jako ‚sendvičová generace‘,“ tápe.

Jako otec je Irgl nadšený z úspěchu a samostatnosti a svébytnosti svých dcer. A taky se mu stýská. A jako intelektuál uvažuje o tom, jaký dopad má na Česko odliv mozků.

Takže jak? Nebylo by nám lépe, kdybychom byli víc spolu? Třeba není zase až tak důležité, v jakém režimu žijeme, ale jestli se máme rádi. A jestli se umíme mít rádi.

„Tady na Islandu i jinde ve Skandinávii jsou lidi dějinami utváření jako hrdí nezávislí individualisté,“ říká Markéta. „V Česku se naopak často zobrazujeme jako lidi, kteří se hrbí před vrchností, chybí jim sebevědomí. Ale jako všechno to má i druhou stránku.“

Na Islandu se lidi skoro nepotkávají, nenavštěvují, nesvěřují se, nečekají, že jim někdo v krizové situaci pomůže. „U nás jsme schopni pohostit nečekanou návštěvu. Máme mnohem víc empatie.“

Takže jak? Co je důležitější? Blízkost, láska, demokracie, svoboda…? V jaké míře se to dá kombinovat? V jaké míře to souzní?

„Listopad přinesl obrovsky pozitivní změnu, to je mimo diskuzi,“ opakuje Marek Irgl. „A jaké bude pokračování? To je na nás.“