Článek
Poslechněte si rozhovor s Jaromírem Bláhou a Veronikou Holcnerovou v plné délce.
Co se stane, když se potká „ekologický dinosaurus“, který se nanejvýš přivázal ke stromu, se zástupkyní radikálů, kteří se přilepují k obrazům? Nastane mrazivé nepochopení a ostrá hádka? Testovali jsme to v dalším dílu Odrazu 1989.
Přinášíme vám další díl seriálu Odraz 1989 o odkazu sametové revoluce, který publikujeme každý den až do pátku 18. listopadu.
„Kočičky?! V lednu?“ Ne, nebyl to přízrak a nebylo to zkreslené vidění pod vlivem alkoholu. Jaromír Bláha se vracel po silvestrovské noci z Pece pod Sněžkou nahoru na hřebenovou chatu. A viděl kvést kočičky. A řekl si, že to už je moc. S tím už musí něco dělat.
Dosud žil docela normální spokojený studentský život. Mezi hospodami, studiem a v roce 1989 i organizací studentských stávek. Skončilo to.
Tohle se prostě týká i jeho. Kočičky v lednu v Krkonoších nemají co kvést.
Poslední generace
„Podal jsem přihlášku do strany Zelených, pak z ní odešel a stal jsem se dobrovolníkem Hnutí Duha,“ vzpomíná na svoje „obrození“ Jaromír Bláha.
„Rychle jsem poznal, že Duha je myšlenkové prostředí, které mi vyhovuje. Chtěli tam ochraně přírody rozumět v širším filozofickém a sociologickém kontextu, jít ke kořenům problémů. A začali tehdy také vydávat časopis Poslední generace, který měl motto: „Jsme poslední generací, která žije takto plýtvavým způsobem života. Nebo jsme generací poslední.“ Dnes časopis stále vychází pod jménem Sedmá Generace.
Bláha pokračuje: „Byl rok 1990 a já jsem neměl žádná velká očekávání ohledně toho, co se má změnit v ochraně přírody. Moc jsem toho totiž ještě neuměl a nevěděl.“
Seriál Odraz 1989
Posunul listopad 1989 Česko k lepšímu? Články, podcasty a mezigenerační rozhovory aktérů listopadové revoluce se současnou mladou generací o hodnotách sametové revoluce tehdy a dnes jsme připravili se sbírkou Paměť národa.
1. díl: Jak se (ne)učí o listopadu 1989
2. díl: Mají Češi korupci v krvi?
4. díl: Až nám mladí vynadají
6. díl: Jak Západ podcenil Rusko
Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.
Učil se rychle. V rámci Duhy založil program na ochranu lesů. A ten už skoro třicet let hraje významnou roli v diskusích o národních parcích a hospodaření v lesích.
Pro laickou veřejnost nejvíce viditelnou součástí toho programu byly „blokády Šumavy“, v rámci kterých se aktivisti přivazovali ke stromům, nebo většinou si k nim jenom sedli, aby je chránili vlastními těly. I Jaromír Bláha takto kácení stromů blokoval.
„Dnes už i Správa národního parku přiznává, že blokády měly zásadní význam pro to, aby Šumava jako národní park přežila,“ bilancuje Bláha. „Mělo to smysl.“
Připoutejte se, prosím
Blokády Šumavy Duze a dalším aktivistům u většinové společnosti dobré jméno neudělaly. Ostatně, byla to doba, kdy Václav Klaus burcoval proti „ekologistům“ a veřejnosti představoval ekologické aktivisty bezmála jako teroristy.
Přesto tam byli. A kolegové z Greenpeace, vycvičení ve zdolávání vysokých komínů elektráren, přespávali v korunách stromů. Exhibicionisti? Teenageři, kteří nemají nic lepšího na práci? Teroristi?
Jaromír Bláha (1970)
- V roce 1989 se účastnil demonstrací v rámci „Palachova týdne“ a po 17. listopadu patřil k organizátorům studentské stávky v Brně, kde studoval veterinu.
- Od začátku 90. let spolupracuje s ekologickým Hnutím Duha. Nejprve jako dobrovolník, později jako vedoucí programu na ochranu lesa.
- Dnes je jedním z nejznámějších ekologických aktivistů v Česku. Přispěly k tomu především „blokády Šumavy“, kde ekologové protestovali proti kácení stromů.
- Získal několik mezinárodních ocenění a především díky jeho práci získalo Hnutí Duha v roce 2014 prestižní cenu za ochranu přírody Euronatur.
Jaká míra radikalismu je nutná a účinná?
„Kdyby to bylo zapotřebí, blokoval bych kácení stromů i dnes,“ říká padesátník Bláha, otec tří dětí. „Ale čím dál víc přemýšlím o metodách, které by společnost tolik nerozdělovaly. Je mi bližší spíš lidi síťovat, hledat spojence, diskutovat.“
A dodává: „Je to samozřejmě relativní. Duha a Greenpeace vypadaly v Česku jako radikálové, ale bylo to i kvůli tomu, že na naší ekologické scéně nebyly opravdu radikální hnutí typu Earth First. Já mám svoje představy o vhodných metodách, ale myslím, že zapotřebí jsou i ti skuteční radikálové.“
Opravdoví radikálové
I u nás byli opravdoví radikálové, ale spíš jako osamocení bojovníci. Měli jsme několik vloupání do slepičáren a záchranu několika desítek týraných slepic. Měli jsme i útoky na kožešinové farmy. Těžko říci, zda a případně nakolik tito opravdoví radikálové přispěli k zákazu klecového chovu slepic a kožešinových farem.
Ale je tu i nová generace. Aktivisti, kteří se občas přilepí k vozovce nebo třeba i ke slavným obrazům v galerii. Nové rychlejší a účinnější technologie – k obrazu se jen tak nepozorovaně nepřipoutáte.
Veronika Holcnerová byla mluvčí na naše poměry opravdu mimořádně radikální skupiny Extinction Rebellion. Podle ní je totiž klimatická změna natolik naléhavým problémem, že je třeba využít i extrémních nástrojů, aby se společnost probudila.
Veronika Holcnerová (1985)
- Narodila se v Brně, kde aktuálně vychovává své dvě děti.
- Živí se jako IT specialistka.
- Spolupracuje s českou odnoží mezinárodního hnutí Extinction Rebellion, kterému dělala tiskovou mluvčí.
Pravděpodobně nejznámější akcí české pobočky mezinárodního hnutí Extinction Rebellion bylo zablokování magistrály v centru Prahy. Aktivisté si lehli na přechod pro chodce u Národního muzea, někteří se k vozovce přilepili. Kritika přišla ze všech stran. Co kdyby kvůli nim neprojela sanitka? Argument, že klimatická změna ohrožuje nikoli jeden život, ale celé lidstvo, nemá v každodennosti velkou oporu.
Tak jak? Je pro Veroniku Holcnerovou Jaromír Bláha dinosaurus z jiné generace, která ještě neměla ani ponětí o tom, nakolik naléhavě na nás klimatická změna útočí?
„Já tahle hnutí uznávám. Udělala spoustu důležité práce,“ říká Veronika Holcnerová. „Ostatně moje maminka spolupracovala nějakou dobu s Hnutím Duha a i tím mě přivedla k ekologii.“
Podle Holcnerové se otázka metod a radikality vztahuje k povaze médií: „Je čím dál tím složitější zaujmout média. A společnost.“ Jsme prostě už někde jinde než v 90. letech, kdy se stačilo přivázat ke stromu. Jde o to zaujmout a zároveň zkusit předat i podstatný vzkaz – k obrazům jsme se přilepili kvůli klimatu.
Autor tohoto textu nepochybuje o tom, že Jaromír Bláha by využil nových technologií a ke stromu by se i přilepil. Na podstatě věci ale technologie nic nemění: Ekologičtí radikálové zůstávají v podstatě stejní.
Jak jsme zjistili, tak minimálně oni mezi sebou říkají „bohudík“.
„Znám to sice jen z vyprávění a knih, ale neberu to jako nějakou vzdálenou minulost. Je to něco, co přímo ovlivňuje můj život,“ říká Jaromír Bláha junior. Mluví o 17. listopadu. Narodil se v roce 1996.
„Tehdy došlo k nějaké zásadní změně, a tu bychom neměli považovat za samozřejmou. Je o ní třeba pečovat a bojovat i v naší každodennosti,“ dodává.
Očekávali jsme střet mezi ekologickými dinosaury a novými radikály? A střet mezi generacemi?
Ani tady se žádný nekoná. Jaromír Bláha mladší vystudoval lesnickou fakultu a doktorskou práci zaměřil na kůrovce. S kolegy na fakultě občas musí absolvovat diskuse na téma, že „Duha to přece věděla už před lety“.
„S tátou se ve všech odborných věcech shodneme,“ dodává Bláha junior.
Jak jsme na tom s korupcí 33 let od listopadu 1989
„Demokracie má svoje limity, ale nevím o tom, že by někdo vymyslel něco lepšího,“ bilancuje Jaromír Bláha starší svoji polistopadovou zkušenost. Po euforii přišla i zklamání. „Kdo víc zaplatí, má silnější hlas. To ale neznamená, že váš hlas je bezvýznamný,“ dodává.
Ten jeho určitě bezcenný nebyl. Změny v hospodaření v lesích sice podle něj přicházejí pomalu, ale jsou zřejmé. „Když jsme v devadesátých letech mluvili o zákazu holosečí a přirozené obnově lesa, dívali se na nás skrz prsty,“ připomíná Bláha. „A dnes se to učí na lesnických fakultách.“
Větší problém je v ochraně „divočiny“. „Tady narážíme na vnitřní psychologické bariéry, nebo spíš civilizační bariéry,“ vysvětluje. „Člověk se vzpírá myšlence, že nechá přírodu žít po svém, že ji nebude řídit. A navíc se nechce dívat na umírání, na smrt. Bojí se.“
Když hoří les
Křehkost vztahu k „divočině“ a národním parkům se ukázala nedávno při požáru v Českém Švýcarsku. „Velmi rychle ve veřejné diskusi převážil názor, že za požár mohou suché stromy v parku a bezzásahové hospodaření v lese,“ říká Bláha. „Ale kácet suché stromy ze strachu před požárem je cesta do pekel. Je to konec národních parků. A je to nesmysl – suchý strom není z hlediska požáru větší riziko než zelený strom.“
Obavy obcí sousedících s parkem jsou naprosto pochopitelné. Ale požární ochranu je podle Bláhy třeba dělat jinak než kácením suchých stromů v národním parku. Řešením může být ochranné pásmo kolem obcí.
Může v Česku ještě dojít ve vztahu k národním parkům a „divočině“ ke zvratu? „Může, to riziko tu je,“ přemítá Bláha. „Ekologická politika tady není prakticky vůbec zakotvena. Přijde populistická vláda a jsme o desítky let zpátky.“
A dodává: „Ale mě to motivaci nebere. Dělám maximum a po těch 30 letech vidím, že to má výsledky. Jestli budou dostatečné, nebo ne, už víc ovlivnit neumím. Je to na nás všech.“