Svět má zájem jen o Trpišovského. Jen on ušlape trávník dalším trenérům

Slávistický trenér Jindřich Trpišovský je díky svým úspěchům v pohárové Evropě jediným českým koučem, o kterého je nyní v Evropě zájem, a to i v poměrně velkých klubech. Jinak momentálně čeští trenéři vůbec nejsou v módě. Proč?

Po nedělní výhře v Plzni spěje Slavia ke čtvrtému mistrovskému titulu, pod kterým se bude skvět Trpišovského podpis. V Evropské lize to sice červenobílým v této sezoně příliš nevyšlo, ale v letech předchozích hráli v soutěžích UEFA třikrát čtvrtfinále.

A to je opravdu pěkná vizitka, díky níž je o Trpišovského zájem i v zahraničí. V průběhu času se ozývaly kluby z Ruska, z arabského světa a v posledních letech také z Anglie. Velký zájem měl svého času Nottingham Forest, spekulovalo se také o Brightonu.

Jenže Trpišovský vytrvale říká: Ne. A přestože ve Slavii pracuje už od prosince 2017, nechce se mu příliš zvednout kotvy. Jakkoli už v Edenu mnohé své sny překonal, vytváří si nové.

V nedávném rozhovoru pro Seznam Zprávy hovořil o tom, že by se s týmem chtěl znovu dostat do Ligy mistrů a tentokrát v její základní části dosáhnout alespoň jedné výhry. A mluvil také o tom, že by chtěl v některé ze soutěží UEFA zažít atmosféru finálového klání.

Při vší úctě k ostatním českým trenérům, nutno konstatovat, že o žádného dalšího z nich v současnosti není v zahraničí zájem.

Svědčí o tom přehled, který na síti X nedávno odprezentoval web cefoza.cz, který mapuje působení českých fotbalistů a fotbalistek po celém světě.

Tentokrát se zaměřil na české trenéry. A zjistil, že na pozicích hlavních koučů je jejich zastoupení ve světě opravdu minimální.

Jakub Dovalil vede lotyšský tým do 21 let. Petr Krátký má zajímavé angažmá v indickém Mumbai City, což je součást City Football Group, jejímiž hlavními představiteli jsou Manchester City a Girona.

Marcel Lička obsadil v minulém ročníku ruské ligy druhou příčku s Dynamem Moskva, což by za normální situace byl bezpochyby velký úspěch. Jenže v době, kdy putinovské Rusko okupuje Ukrajinu, západoevropské liberální demokracie uvalují na Rusko sankce, ruské týmy nesmí hrát mezinárodní soutěže a cizinci, kteří v nich působí, jsou doma leckdy terčem opovržení, je i toto Ličkovo angažmá svým způsobem problematická záležitost.

Michal Ščasný, Roman Skuhravý a David Oulehla vedou týmy ve slovenské lize, jmenovitě Žilinu, Košice a Skalicu. A další české trenéry pak najdeme až ve druholigových soutěžích, a to ještě v Kazachstánu, kde Karagandu vede Jiří Jarošík, a na Kypru, kde tým Deryneias převzal před pár dny Pavel Dreksa.

Čeští trenéři nikdy zrovna nezaplavovali Evropu. Ale ve srovnání s minulostí dávnější i méně dávnou jde evidentně o ohromný ústup. A protagonisté podcastu Nosiči vody se pokoušeli hledat příčiny toho, proč tento jev nastal.

Z úspěšných jmen minulosti nutno jmenovat například Františka Fadrhonce, který emigroval v roce 1948. A přivedl nizozemskou reprezentaci na MS 1974, když na šampionátu samotném působil jako asistent Rinuse Michelse.

Už předtím vedl Bulhary na MS 1966 Rudolf Vytlačil, kouč slavné „chilské“ jedenáctky.

Když po příjezdu sovětských tanků v roce 1968 zamířil do Itálie Zdeněk Zeman, posléze kouč Foggie, Lazia či AS Řím, našel útočiště u svého strýce Čestmíra Vycpálka, který s Juventusem coby kouč dvakrát vyhrál ligu a startoval s týmem i ve finále PMEZ.

Jablonecký rodák Václav Halama vyhrál s Austrií Vídeň rakouskou ligu a hrál s ní semifinále PVP. Petr Packert (a posléze Zdeněk Ščasný) trénoval Panathinaikos. A působil i na Kypru jako opravdu velké množství dalších českých trenérů.

O české kouče byl zájem všude tam, kam je komunistický režim pustil. Josef Masopust a Milouš Kvaček pomáhali rozvoji fotbalu v Indonésii či v Malajsii, Jiří Starosta vyhrál se Súdánem africký kontinentální šampionát.

Sparťanská trenérská legenda jménem Václav Ježek vedl ADO den Haag, Feyenoord Rotterdam a FC Curych. Na ještě slavnější adresy se dostal jeho slovenský kolega z reprezentační lavičky Jozef Vengloš. Posuďte sami: Sporting Lisabon, Aston Villa, Fenerbahce či Celtic Glasgow. O takové kariéře se dnešním českým či slovenský trenérům může leda nechat zdát.

Milan Máčala svým dlouholetým působením v arabském světě otevřel dveře do této oblastil mnoha dalším kolegům. Trénovali tu Ivan Hašek, Verner Lička, Vítězslav Lavička, Miroslav Soukup a mnozí další.

Miroslav Beránek a Michal Bílek si oba „střihli“ zajímavou kombinaci reprezentace Kazachstánu a tamní klubové jedničky Astany.

Na různých místech (Haifa, Stockholm, Kuvajt) byl úspěšný Dušan Uhrin starší, kterému se dařilo i v Dinamu Tbilisi podobně jako jeho synovi, který se jinak etabloval zejména v Rumunsku (Temešvár, Kluž).

O české trenéry byl až donedávna velký zájem také v Polsku, kde trénoval mj. Stanislav Levý, který se Skenderbeu vyhrál i albánskou ligu.

V Rakousku vedl Karel Brückner reprezentaci, František Cipro a posléze František Straka zase Tirol Innsbruck. Velkou stopu zanechali čeští trenéři i v Rusku, kde se prosadil zejména Vlastimil Petržela, ale působili tam i Jozef Chovanec či Jaroslav Hřebík.

V čerstvé paměti je ještě působení Pavla Vrby v Anži Machačkala a v bulharském Ludogorci Razgrad.

Tento výčet si ani zdaleka nečiní nárok na to, že by měl být kompletní. Měl byl ale poukázat na to, že ve srovnání s tím vším nastalo v současnosti –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ dá se říct –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ až trapné ticho a prázdno. Kde hledat příčiny?

Nabízí se otázka, zda jsou čeští trenéři dostatečně fundovaní. Studium profi-licence v České republice nabízí opravdu dokonalý základ, který je navíc zapotřebí neustále rozvíjet. A zda se pod křídly FAČR vůbec daří trenérskému řemeslu dostatečně dobře, protože školení trenérů probíhá samozřejmě na všech stupních fotbalové pyramidy. A podle mnohých by celý systém potřeboval pořádně provětrat a zkvalitnit.

Další otázkou je, do jaké míry jsou tuzemští trenéři schopní se za hranicemi České republiky dohovořit.

A hlavně: Proč by tam o ně někdo měl mít zájem? Ten pochopitelně probudí úspěšná práce. V tom ohledu jsou důležité úspěchy na mezinárodním poli, tedy buď u reprezentace nebo v evropských pohárech.

Tady dlouhodobě exceluje zmíněný Jindřich Trpišovský, nyní září i Miroslav Koubek, který už se ale v 73 letech nikam nepožene. Za úspěchy Sparty v posledním období stáli dánští trenéři, Mladou Boleslav vedl v Konferenční lize jejich švédský kolega.

Ve fotbale, stejně jako v jakémkoli jiném oboru, hraje velkou roli i jistá módnost. Do Anglie svého času začali proudit trenéři z Itálie, pak po Kloppově vzoru z Německa či z Rakouska, dnes je tam zhusta přítomna španělsko-portugalská trenérská škola.

Pokud by se Jindřich Trpišovský i se svým realizačním týmem jednoho dne opravdu vydal na nějakou hvězdnou zahraniční adresu, a navíc by i tam potvrdil své kvality a byl úspěšný, vytvořil by předpoklad k tomu, že by se snad i čeští trenéři mohli v zahraničí dostat víc do módy. Tak jako čeští fotbalisté v éře Nedvěda, Poborského a spol.

Ale i v takovém případě musí být po kom sáhnout.

Nosiči vody se věnovali i podrobnějšímu rozboru utkání Plzně se Slavií. Srovnali styl útočníků Davida Lafaty a Patrika Schicka a podívali se i pod pokličku trápících se Pardubic.

Poslechněte si jejich novou epizodu!