Zlato, stříbro, uran. Jak komunisté poslali hokejové šampiony do dolů

Hokej s pukem se v českých zemích hrál v roce 1947 už téměř čtyři dekády. Když poprvé Čechoslováci narazili na zámořské celky, dostali v roce 1920 od Kanady 15 a od USA 16 branek, o čtyři roky později dostali od kanadských mistrů dokonce historický třicetigólový debakl.

Ze všech 26 oficiálních duelů s Kanadou a USA před druhou světovou válkou uhráli českoslovenští hokejisté všehovšudy dvě remízy 0:0 v přátelácích. A jednu slavnou výhru 2:0 nad USA při domácím šampionátu v roce 1938. O světovém titulu se tudíž předválečné generace československých hokejistů snad ani neodvážily snít.

Jenže když skončila strašlivá druhá světová válka, mohl se v únoru 1947 vzdálený sen o hokejovém titulu konečně zhmotnit. Na prvním velkém poválečném turnaji, který v Praze hostilo právě Československo, sice chyběla Kanada, ale díky účasti Američanů se mohlo hrát o medaile světové, a ne jen evropské.

„Zažil jsem to na vlastní kůži a od té doby se mi pod tu kůži hokej prostě zavrtal takovým způsobem, že se ho do smrti nezbavím,“ vzpomíná v nové epizodě podcastové série Nosiči ledu na světový šampionát z roku 1947 tehdy ani ne jedenáctiletý Miloslav Jenšík, sportovní historik a autor mnoha publikací z dějin (nejen) českého hokeje i fotbalu.

„Pro zvýšení lesku toho mistrovství, aby byl ten zimáček, jak se říkalo, plný, tam ti pořadatelé pouštěli na jednu vstupenku ke stání pro dospělého dva nebo i tři kluky. To jsme zjistili a už od druhého dne jsme tam pilně chodili. Já jsem z těch 28 zápasů viděl přes 20, protože my jsme tehdy měli uhelné prázdniny a takhle jsme tam chodili.“

Československo tehdy vyjelo na led s novými hvězdami – Vladimírem Zábrodským, Stanislavem Konopáskem či Václavem Roziňákem, ale i s předválečnými reprezentanty Bohumilem Modrým, Ladislavem Trojákem, Jaroslavem Drobným nebo kapitánem Františkem Pácaltem.

A domácí mužstvo procházelo turnajem výborně. Postupně porazilo Rumunsko 23:1, Rakousko 13:5, Polsko 12:0, Švýcarsko 6:1 a Belgii 24:0. Titul byl na dohled, ale v cestě stáli ještě dva největší soupeři. Jako vždy houževnaté Švédsko a také americký výběr, který ale nebyl z nejsilnějších.

Do duelu se seveřany nemohl kvůli zranění zasáhnout kapitán Pácalt, ale domácí celek znervózněl hlavně po rychlém gólu soupeře hned po 50 sekundách, který Švédové dali po ofsajdu. Nic nebyl platný velký tlak v závěru, kdy už seveřani vedli o dvě branky. Zábrodský minutu před koncem pouze snížil na konečných 1:2. Titul byl – jak se zdálo – v trapu a všichni už byli víceméně smířeni s druhým místem.

„Kdyby to byli vyhráli, tak jsme byli už ten večer mistry světa, ale to mistrovství by nezůstalo v tak živé paměti a nevyburcovalo takový obrovský zájem o ten hokej jako to, co se skutečně stalo,“ vyvozuje s odstupem času Miloslav Jenšík.

Prakticky veškerý tisk tehdy ohlásil, že novými světovými šampiony se stávají Švédové, kteří do té doby remizovali jen se Švýcary, ale jinak všechny ostatní týmy zdolali, a to včetně Američanů. Čekalo je už jen slabé Rakousko, které předtím od Čechoslováků dostalo potupných 13 gólů. Jednoznačná formalita. Jenže brankář Rakušanů Josef Wurm měl tehdy nejlepší den své kariéry a předvedl fenomenální představení. Rakousko šokujícím způsobem porazilo Švédy 2:1 a našim jižním sousedům za odměnu posílali nadšení českoslovenští fandové do válkou zdecimované země na pomoc jídlo, ba dokonce vagon plný uhlí. I takovou solidaritu umí v lidech vyvolat hokej…

Čechoslováci pak s Američany snad ani nemohli prohrát a po výhře 6:1 získali svůj první historický titul mistrů světa. O to sladší, že byl vybojován přímo doma, v Praze.

A další úspěchy následovaly. Stříbro na olympijských hrách 1948 o skóre za Kanadou a pak titul mistrů světa 1949 ve Švédsku, tentokrát dokonce i před kolébkou hokeje, to byly obrovské úspěchy vybojované navzdory okolnostem, které náš hokej zasáhly opravdu tragickým způsobem.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 totiž přišly nejprve emigrace lidí, na které měl nový režim spadeno. Československo tak opustili kromě mnoha bývalých reprezentantů včetně hvězd, jako byli Josef Maleček či Oldřich Kučera, i mistři světa z roku 1947 Jaroslav Drobný a Miroslav Sláma či stříbrný olympionik z roku 1948 Oldřich Zábrodský. Přímo v dějišti světového šampionátu 1949 ve Stockholmu emigroval i čerstvý mistr světa Zdeněk Marek. Ale odešli i mnozí další. Z Kanady se do komunisty ovládané země nevrátil ani úspěšný trenér Mike Buckna.

Opravdu černý den pak přišel 8. listopadu 1948. Reprezentace se tehdy přesouvala z Paříže do Londýna dvěma letadly. To druhé, se šesti reprezentanty, ale do cíle nikdy nedoletělo. Ve vlnách kanálu La Manche tehdy navždy zmizeli mistři světa Zdeněk Jarkovský, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják a Karel Stibor a spolu s nimi i reprezentační nováček Zdeněk Švarc.

Jenže hrůzám zdaleka nebyl konec. První zlaté období československého hokeje totiž ukončil v roce 1950 samotný nelidský komunistický režim. Hokejisty tehdy místo za obhajobou zlatých světových medailí na světový šampionát do Londýna poslal na dlouhá léta do kriminálů a uranových dolů.

Přestože vynikající sportovci neudělali vůbec nic z toho, co jim komunističtí prokurátoři předhazovali, obdrželi za údajnou zradu a protistátní činnost šílené, drakonické tresty, a náš hokej tak dostal ránu, ze které se vzpamatovával dlouhá desetiletí…

I o tom mluví v dalším díle Nosičů ledu pamětník těch dob a vynikající vypravěč Miloslav Jenšík. Poslechnout si ho můžete v přehrávači v samotném úvodu článku.