Jak Jiří Hrdina a spol. porazili ruskou mašinu. Hokej se vrátil do Prahy

Domácí mistrovství světa v hokeji mělo vždy v historii svou magickou sílu. Nejinak tomu bylo i v roce 1985.

Vždyť do té doby Čechoslováci na domácím šampionátu vždy brali medaile a v roce 1947 se vůbec poprvé před vlastními diváky stali světovými šampiony, stejně jako v roce 1972, kdy přerušili nejdelší čekání na zlato v historii. V polovině osmdesátých let ale Československo muselo čelit neskutečné a hrozivé síle sovětské gólové mašiny - mezi lety 1981 a 1984 sovětská sborná neprohrála neuvěřitelných 32 zápasů na světových turnajích v řadě.

Po olympijském stříbru v roce 1984, kdy ke zlatu chyběla jedna výhra, ale fandové věřili, že doma pod přívalem hlasité pomoci vlastních příznivců jejich miláčkové ruské borce pokoří.

Základní skupina se Čechoslovákům ale nepovedla ideálně. Porazili sice Finsko, oba německé výběry a Švédsko. K tomu ale také jen remizovali s Kanadou a prohráli se Spojenými státy americkými i Sovětským svazem, což byly všechno celky postupující do finálové čtyřky. Ale tam se začínalo znovu, s čistým stolem.

Vynikající brankář Jiří Králík v prvním duelu finálové skupiny doslova zhypnotizoval favorizované a do té doby jen vítězící Sověty a dostal jediný gól. A protože na druhé straně mířili přesně Vladimír Růžička a Dušan Pašek, slavili Čechoslováci veledůležitou výhru. První nad Sovětským svazem na velkém turnaji od roku 1978!

V dalším zápase čekali Američané, kteří ve skupině domácí tým zaskočili. I tentokrát se hrálo poměrně dlouho nerozhodně, jenže pak Čechoslováci hnaní frenetickou Sportovní halou explodovali a vyhráli neskutečně a drtivě 11:2! Hattricky ten den zaznamenali Vladimír Růžička i Jiří Lála! Scházel poslední krok – bylo třeba porazit Kanadu v přímém souboji o zlato.

Na světové šampionáty jezdily v 80. letech z Kanady různé výběry. Někdy silnější, v roce 1982 dokonce přijel i Wayne Gretzky, často to ale byly soubory, které charakterizovala zejména bezohledná hra a různé výstřelky.

V roce 1985 ale do Prahy s javorovým listem na prsou dorazily budoucí megahvězdy NHL - Mario Lemieux, Ron Francis, Larry Murphy, Scott Stevens nebo Steve Yzerman. Co jméno, to záhy pojem světového hokeje. Ten den ale Praha patřila jinému borci - životní zápas 3. května 1985 prožil Jiří Šejba.

Sestřih nejdůležitějších okamžiků ze zápasu ČSSR-Kanada na MS 1985:

Zejména jeho hattrick pomohl k výhře 5:3, která znamenala, že po osmi letech bylo Československo opět světovým šampionem. Pošesté v historii!

„Byla to v podstatě taková výměna generací, která právě měla vrcholit v tom roce 84-85, (kdy se konaly) olympiáda a mistrovství světa Praha, což si myslím, že se povedlo úplně skvěle,“ vzpomíná v podcastu Nosiči ledu člen tehdejšího reprezentačního výběru Jiří Hrdina.

Čtyři dekády pod komunistickou nadvládou přinesly spoustu zničených lidských osudů a krutě zasáhly i do naší hokejové historie. Nejvíce tím, když v lágrech a vězeních skončili českoslovenští mistři světa ze 40. let kolem Boži Modrého. Někteří hráči už předtím seznali, že v nesvobodě žít nechtějí a po komunistickém puči v roce 1948 odešli do emigrace. Jednalo se o desítky vynikajících hráčů, včetně hokejového mistra světa a budoucího wimbledonského vítěze Jaroslava Drobného, či největší předválečné evropské hokejové hvězdy, kterou byl bezesporu Josef Maleček. Další exodus skvělých hráčů se pak rozjel po sovětské okupaci v roce 1968 a pokračoval vlastně až do pádu komunistického režimu v roce 1989.

První dvě opravdu velké české osobnosti, které odešly do emigrace po roce 1968, byli mistři světa z roku 1972 Richard Farda a Václav Nedomanský. Oba přijali angažmá v nově vzniklé zámořské soutěži WHA, která v 70. letech přímo konkurovala NHL. Farda pak po třech sezonách odešel do Švýcarska, to famózní střelec Nedomanský dokázal následně i v 33 letech proniknout i do samotné NHL, kde hrál ještě dalších šest ročníků. A byl úplně prvním československým hokejistou, který se v nejlepší soutěži světa dokázal výrazně prosadit.

Václav Nedomanský alias Big Ned skóruje v dresu Detroit Red Wings:

Jeho příklad pak táhl další a další hokejisty. V roce 1979 utekl do NHL první český brankář Jiří Crha, po něm obránce Vítězslav Ďuriš a útočník Miroslav Fryčer. Ale velkou ránu komunistickým hokejovým plánům zasadilo zejména trio bratrů Šťastných – Anton, Marián a Peter. Ti si po emigraci dokonce zahráli slavnou soutěž několik sezon společně v jednom útoku. Zejména Peter se stal v zámoří legendou a zahrál si za svou novou vlast Kanadu dokonce i na Kanadském poháru. Jejich příkladu následovali bratři Ihnačákové, Petr Svoboda, Petr Klíma, Michal Pivoňka, František Musil a mnozí další. Úplně posledním českým emigrantem, který to dotáhl až do NHL, byl Petr Nedvěd, kterému bylo při útěku v roce 1988 pouhých 17 let.

Vlna emigrací v 80. letech konečně přiměla vedení komunistického Československa, aby poněkud uvolnilo poměry. Do NHL tak postupně začali chodit hráči i se svolením československých úřadů, ale nebylo to vůbec snadné. Zprvu byly podmínky takové, že jim muselo být minimálně 30 let, museli být mistři světa a mít odehráno velké množství zápasů za reprezentaci. A k tomu všemu museli polovinu svých výdělků v dolarech odevzdávat československým státním orgánům. Tak se do NHL dostali Ivan Hlinka, Milan Nový, Miroslav Dvořák nebo Jaroslav Pouzar či Jiří Hrdina. Zejména dva posledně jmenovaní se v zámoří radovali z obrovských úspěchů – oba získali hned třikrát Stanley Cup!

Pouzar se radoval třikrát v nejslavnější éře Edmontonu po boku hvězd, jakými byli Wayne Gretzky, Jarri Kurri či Mark Messier. Jiří Hrdina pak získal jeden Stanley Cup v Calgary a další dva v Pittsburghu. To už po boku Jaromíra Jágra po sametové revoluci v roce 1989, která otevřela novou kapitolu českého a vlastně i světového hokeje.