Nás vždycky zajímalo jen zlato. Ručinský o hokejovém šampionátu

Čeští fandové čekali na zlato z mistrovství světa od roku 1985 dlouhých 11 let, než se to konečně znovu povedlo ve Vídni v roce 1996. Znovu u toho byl jako trenér legendární Luděk Bukač. Ten dokázal namixovat vynikající výběr kombinující skvělé hráče z extraligy, evropských lig i z NHL.

Češi prošli postupně vítězně přes Švédsko, Finsko, Francii a Itálii, ve skupině klopýtli jen remízou s Nory. Ve čtvrtfinále zdolali snadno Němce, v semifinále si opět snadno poradili s USA a zbývalo porazit Kanadu ve finále. Díky památné brance Martina Procházky 19 sekund před koncem se to podařilo! Samostatné Česko se stalo poprvé světovým šampionem.

Pak ale přišla velká facka, která se však ukázala jako velmi důležitá. V roce 1996 se totiž hrál ještě na konci srpna první ročník Světového poháru, který navazoval na tradici Kanadského poháru. Český celek do turnaje šel nejen jako tým mistrů světa, ale navíc posílený hvězdami z NHL, ve které mezitím rostli Jágr, Nedvěd, Holík, Ručinský a další. Tři vysoké porážky a zejména poslední 1:7 s Německem ale znamenaly ostudný konec už po základní skupině. Ukázalo se, že vyhrávat může jen tým, nestačí jen soubor hvězd.

„Vůbec jsme nehráli pospolu, nehráli jsme jako mužstvo, hráli jsme tam asi jako 23 nějakých individualit a úplně jsme shořeli,“ potvrzuje Martin Ručinský, který na nejhorší turnaj své mimořádně dlouhé a úspěšné kariéry zavzpomínal v rozhovoru pro podcastovou sérii Nosiči ledu. „Ale souhlasím, že to pro nás byla taková ta správná výchovná facka, kdy jsme si potom uvědomili, že takhle se hrát nedá. Pokud chceme něco vyhrát pospolu, tak budeme muset trošku jinak přemýšlet.“

A pak to v roce 1998 přišlo. Už několikrát měli čeští hokejisté olympijské zlato nadosah, vždyť v letech 1948 nebo 1968 by býval stačil k triumfu jeden gól navíc. V Naganu to ale se zlatými českými ambicemi nevypadalo moc nadějně, českému výběru Ivana Hlinky sice mohly pomoct megahvězdy NHL, jako byli Jágr nebo Hašek, jenže s tím mohly počítat úplně všechny týmy. A že podobných megastar bylo i v ostatních mužstvech plno – Gretzky, Lindros, Yzerman, Chelios, Hull, Modano, Lidström, Forsberg, Sundin, Koivu, Selänne, Bure, Fjodorov, Jašin a další a další, to byla záplava fantastických hráčů a legend hokejové historie.

Někteří Češi se poznali až v Naganu, ale na ledě si rozuměli skvěle. Porazili ve skupině Finsko a Kazachstán a jen těsně prohráli s Ruskem. Znamenalo to pro čtvrtfinále těžkého soupeře – hvězdami NHL nabité Spojené státy americké, které dva roky předtím vyhrály onen pro Čechy tak neúspěšný Světový pohár. V první třetině držel Čechy nad vodou jen nepřekonatelný Hašek, ale pak se probudili i střelci a překvapivá výhra 4:1 byla na světě. V semifinále přišla Kanada, která přijela jednoznačně pro zlato. Jenže Češi si ten den na obra vyšlápli. Na Šlégrovo dělo od modré čáry ještě stihl minutu před koncem odpovědět Linden. Došlo až na nájezdy a v nich se na úvod trefil Reichel.

Pak už nedal gól vůbec nikdo. Dominátor zkrátka zamkl branku a poslal Čechy do finále. Tam čekala poslední překážka – pokolikáté už to byli hokejisté z Ruska? Jenže někdejší nadvláda východní země už byla tatam, dávno jsme měli svobodu. A taky Petra Svobodu. Jeho nejslavnější a jediný reprezentační gól rozhodl naganské finále.

Česká reprezentace poprvé v historii vyhrála olympijské hry v ledním hokeji. A hned na dosud největším turnaji historie.

Po historickém triumfu se mohlo zdát, že český hokej nemá kam stoupat, ale omyl! Zlatá horečka tím pouze začala. V roce 1999 se hrál světový šampionát v Norsku a trenér Ivan Hlinka už dopředu rozesmátý hlásil, že není třeba vyhrát, hlavně když přivezeme zlato. Byla to prorocká slova. Češi vyhráli základní skupinu, v té následující podlehli Rusům 1:6, ale výhry se Slovenskem a Švédskem je poslaly do semifinále. Hrálo se tehdy na dva zápasy a s Kanadou to byla opět vyrovnaná bitva. Rozhodly až nájezdy po druhém utkání a v nich obránce Špaček. I finále se hrálo na dva zápasy. Finy jsme nejprve porazili, pak jsme s nimi ale prohráli. Šlo se tedy do rozhodujícího prodloužení. A v něm prožil životní okamžik Jan Hlaváč. Jeho dorážka byla zlatá!

V roce 2000 se hrál šampionát v Rusku už bez trenéra Hlinky, který přijal nabídku z NHL. Nominace se kouči Josefu Augustovi rozpadala, jedna omluvenka střídala druhou. Jenže ti, kteří nakonec na turnaj odjeli, chtěli dokázat, že nejsou o nic horší než borci z NHL, kde jich v té sezoně působilo s českým pasem hned 56. Češi se rvali skvěle, vyhráli skupinu i nadstavbu, kde je porazili jen Finové. Ve čtvrtfinále šlo z cesty Lotyšsko, v semifinále Kanada a finále? Tam se poprvé v historii dostali i nedávní reprezentační kolegové – Slováci.

Zkušenější Češi šli do vedení 3:0, ale Slováci se nechtěli vzdát a postupně snížili až na 4:3. Vše rozhodla až střela Roberta Reichela do prázdné branky. Teprve druhá česká obhajoba světového zlata byla na světě.

Ale povedlo se ještě víc. Na mistrovství světa v Německu v roce 2001 Češi dokonce poprvé v historii dovršili zlatý hattrick. Nic podobného žádná jiná země v éře play-off do té doby ani potom nedokázala. O to je celý úspěch cennější. Skupinu i nadstavbu zvládli Češi s rutinou a jediným uklouznutím při remíze s domácím výběrem. Ve čtvrtfinále čekali Slováci na odvetu za loňskou porážku ve finále marně. Češi zvítězili 2:0. V semifinále bylo třeba porazit Švédy – a to byla nakonec nejtěžší práce. Vyrovnání na 2:2 zařídil před koncem Viktor Ujčík, který pak rozhodl i nájezdy. Třetí finále ve třech letech tentokrát předhodilo českým lvům tým Finska a i tentokrát to byla těžká práce. Z vedení Finů 2:0 se ale český tým nepoložil, branky Procházky a Dopity stav srovnaly a v prodloužení přišel životní moment Davida Moravce.

Třetí zlato v řadě! Neuvěřitelné, bláznivé a zřejmě i neopakovatelné. Desetimilionový národ ze středu Evropy, kde v zimě ani pořádně nemrzne, byl v tu dobu bezpochyby nejlepším hokejovým národem světa!

„Myslím si, že naše generace ty medaile vozila, dá se říct, prakticky pořád, i když vlastně nás vždycky zajímala jenom ta zlatá, nás ty ostatní moc nezajímaly,“ ohlíží se za zlatou érou z přelomu století Martin Ručinský. Od chvíle, co oblékl reprezentační dres naposledy (rok 2015), Češi přivezli z velkého turnaje jedinou medaili, a to bronz z MS 2022 ve Finsku. Zda se jim letos podaří získat další medailový zářez před domácím publikem, se dozvíme už příští měsíc.