Martinec nebo Hlinka měli tělo tak silné, že by uspěli v profi sportu i teď

Když před docentem Martinem Musálkem z Fakulty tělesné výchovy a sportu (FTVS) vyslovíte teorii, že slavná vítězná generace ze 70. let musela mít logicky hůř nachystané tělo na profesionální sport než dnešní špičkoví hokejisté, on se jen usměje. Tuhle představu dovedl vyvrátit poměrně rychle.

Na katedře mají nabrané somatotypy právě Vladimíra Martince a dalších československých legend z dávné éry. „Střežíme je jako oko v hlavě,“ říká v podcastu Nosiči ledu Musálek. Tělo podle hodnot měli nachystané na to, aby se zvládli prosadit i v dnešním vrcholovém hokeji. „Byli naddimenzovaní kvalitou své kosterní hmoty,“ zmiňuje Martin Musálek důležitý faktor. Na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy je odborníkem na antropomotoriku, která se zabývá motorickým a somatickým vývojem dětí.

Představu, že Jan Suchý, Václav Nedomanský, Jaroslav Holík, Ivan Hlinka a spol. neměli kondiční a nutriční specialisty, takže by dnes těžko uspěli, můžete rovnou škrtnout. Jejich výhodou byl přirozený pohyb od útlého mládí, kdy se vyvíjela kostra. Všichni v éře, kdy se jim vyvíjelo tělo, nabírali velkou spoustou svalových interakcí sílu do budoucna. Detaily prozradí odborník z FTVS v dalším díle podcastové série Seznam Zpráv.

Martin Musálek působí i v trenérské škole jako lektor antropomotoriky. „Beru za velké štěstí, že na začátku mé éry jsem mohl potkat hodně chlapců z Nagana,“ říká. Jako studenti k němu docházeli Pavel Patera, Jiří Dopita nebo David Moravec.

Dost věcí ho na jejich hokejové kariéře zaujalo. „Vždycky jsem měl o Jiřím Dopitovi představu, že z něho vyloženě kape testosteron. Pak jsem ho zpovídal a hrozně mě překvapilo, že byl někdy do 16 let spíš hubené dítě,“ překvapilo Musálka.

„Jiří Dopita začal růst později a najednou jsem zjistil, že takových překvapení u hokejistů z Nagana bylo spousta. Tihle výjimeční hráči často nebyli ve svých kategoriích velcí a mohutní. Fyzické dospívání u nich přišlo až v pozdější adolescenci,“ popisuje pedagog z FTVS, že existují desítky důkazů, kdy se z hráčů mohou stát opravdové hvězdy klidně až mnohem později, než dnes běžně čekáme.

Český hokej často zápasí s rannou specializací. Tedy že se mladý hráč upne výhradně na jeden druh sportu, v tomto případě na hokej. Dělá ho hodně, dělá ho ještě víc. Ve výsledku se nekoná žádná profesionální dráha, neroste z něj žádný reprezentant. Daleko pravděpodobnější je, že někdy kolem 15 let ho sport přestane bavit. „Všesportovní rozvoj je strašně důležitý. Když mě baví jeden z nich víc, neznamená to ovšem, že mu obětuju relativně všechno od brzkého věku. To se ukazuje jako slepá cesta, která dělá z dětí vítěze někdy do 15 let,“ přibližuje zkušenosti pedagog z FTVS.

„Celkem často slýchám od trenérů, že třeba do šesté třídy vnímají hokej jako kroužek. Nechci nic devalvovat, ale myslím, že tenhle přístup je relativně správný. Zásadní je, aby někam dítě chodilo rádo,“ říká Martin Musálek. „Ano, my po malém sportovci můžeme na tréninku chtít, aby se zapotil, něco se naučil a chtěl vyhrát. Ale nemyslím si, že profesionalizace třetích a čtvrtých tříd je cesta. Když za mnou přijdou rodiče, slyším, že dítě má čtyři ledy týdně, zápas a ptají se, jestli mají doplnit ještě nějaký individuál. Tomu říkám, že je dítě přeledované. Mělo by umět vzít do ruky taky tenisovou raketu a šlapat na kole,“ navazuje na důležitý rozvoj.

Někdy se totiž vyskytne právě i problém, že jízda na kole je najednou něco nového. „Někdy v 15 letech k nám přijdou mladí sportovci na wingate test, který se provádí právě na kole. Kluk došlápne a výsledek je špatný, kolegové si pak lámou hlavu, jestli je kondice opravdu tak mizerná, nebo je výsledek způsoben tím, že se na kole strašně mele. Kolikrát tam chybí cit pro pedál, neumí pořádně šlápnout,“ líčí jeden z problémů Martin Musálek.

Co dál se řešilo ve třetím díle podcastu Nosiči ledu?