„Když sem vtrhli ruští blbci“: Havel vzpomíná na hokejovou odvetu za okupaci

Rok 1968 vypadal zprvu jako velká naděje pro celé Československo, poměry se začaly uvolňovat, náznaky svobody se množily. Jenže přišel 21. srpen, kdy na příkaz kremelských vládců přijely do Československa okupační tanky.

Veškeré naděje na demokratizaci společnosti tím vzaly zasvé a Československo se postupně nořilo zpět do tmy přicházející z Východu. Šance porazit Sověty vojensky neexistovala, ale na sportovním poli svou pochodeň proti okupantům zvedli právě hokejisté.

Na jaře roku 1969 se mělo na počest výročí 60 let hokeje v Československu hrát mistrovství světa po deseti letech v Praze a vůbec poprvé v nedávno postavené Sportovní hale. Jenže za dané situace to pochopitelně nebylo možné. A tak se šampionát přesunul do Švédska.

„Ta doba byla zlá, co si budeme povídat, my jsme byli připravováni na to, a všichni jsme se těšili, že v Praze bude mistrovství světa, to bylo dané, proto se trénovalo, ale když sem vtrhli ti ruští blbci, přišlo od komunistů na (hokejový) svaz, že by tady z toho něco mohlo být, což bylo úplně jasné,“ vzpomíná tehdejší člen reprezentačního týmu a útočník pražské Sparty Jan „Gusta“ Havel, host čtvrté epizody podcastové série Nosiči ledu.

Turnaj měl poměrně jednoznačný průběh. Boj o titul se smrskl vlastně jen na tři celky – domácí Švédsko, Československo a Sovětský svaz. Čechoslováci první zápas se Švédy prohráli 0:2, ale brzy se všichni soustředili na 21. březen, kdy přišla první bitva se Sověty rovných sedm měsíců po srpnové okupaci. Do té doby na světových soutěžích Čechoslováci narazili na Sověty čtrnáctkrát a jen dvakrát vyhráli a dvakrát remizovali. Teď ale šlo o víc než jen o hokej!

Zápas samotný byl obrovskou bitvou. Jan Suchý dvakrát rozezvučel za zády gólmana Zingera tyč, ale ve 33. minutě v přesilovce smůlu zlomil a nadvakrát konečně skóroval. Radost hráčů i fanoušků byla neskutečná.

Když 13 minut před koncem přidal Josef Černý druhou trefu, nemohl euforii, valící se ze Stockholmu až do Prahy, nikdo zastavit. Fandové doma poprvé vyrazili do ulic.

Před druhým vzájemným zápasem kdosi z našich hokejistů prohlásil v šatně, že český lev měl vždycky na hlavě korunu, a nikoli pěticípou hvězdu. A spontánní reakce následovala – někteří hráči vzali černé izolačky a hvězdu symbolizující na státním znaku uprostřed dresu komunistický režim přelepili.

V atmosféře pochopitelného strachu si to posléze někteří rozmysleli a pásky sundali, nicméně filmové záběry i fotografie dodnes potvrzují, že minimálně dvojice Jaroslavů – Jiřík a Holík – si tohle vylepšení zachovala i do samotných zápasů. Byl to čin velmi odvážný a symbolický, nikdo nemohl tušit, co z něj budou po návratu vyvozovat z Kremlu instruovaní mocipáni.

Druhý zápas mezi Sověty a Čechoslováky se hrál přesně o týden později. Nejlepší hráč prvního duelu Suchý tentokrát kvůli zlomenému prstu hrát nemohl, zato se do hry s neskutečnou obětavostí vrátil Jiřík, který hrál se zlomenou vřetenní kostí dokonce se sádrou na ruce! Hokejku mohl držet sotva v jedné ruce, ale druhý podobný zápas prostě nemohl a nechtěl vynechat.

Zápas byl opět mimořádně dramatický, Čechoslováci vedli 2:0, ale Sověti srovnali. Ale i tentokrát byla motivace Čechoslováků taková, že snad ani nemohli prohrát. Konečný výsledek byl 4:3. Následná bezbřehá radost byla vystřídána hymnou vítězů, kterou při silném dojetí nemohli hráči ani fandové dozpívat. Hrdlo se všem svíralo emocemi.

28. března po druhé slavné výhře se po celé zemi na mnoha domech objevily všeříkající nápisy 2:0 a 4:3. Lidé se v ulicích radovali a slavili. Jenže krom toho také dlažební kostky vymlátily prázdné kanceláře sovětského zastoupení Aeroflotu na Václavském náměstí.

Že byly kostky složeny zrovna před touto kanceláří nikoli náhodou a že první z nich začali házet provokatéři z řad StB, to dosvědčil později v exilové knize Špion vypovídá i bývalý estébák Josef Frolík. Právě tenhle takzvaný „útok prozápadních živlů“ se stal záminkou k následnému utažení šroubů v Československu. Pražské jaro 1968 tím bylo definitivně zašlapáno, naši zemi čekalo dalších 20 let tuhé komunistické nadvlády.

Československým hokejistům stačilo v poslední den mistrovství světa uhrát jediný bodík s domácími Švédy a stali by se po dlouhých dvou dekádách mistry světa. Obrovské nervové i fyzické vypětí z předchozího duelu se Sověty ale sehrálo svou roli. Ani napodruhé nedokázali naši střelci pokořit švédského brankáře a po prohře 0:1 skončilo Československo při bodové rovnosti tří nejlepších vinou skóre nakonec až třetí.

Fanouškům doma to ale pramálo vadilo. Po příletu vítali své hrdiny, jako by přivezli zlato. „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to!“ Tohle heslo na transparentu asi nejlépe vyjadřovalo pocity celé okupované země. Hokej dal každopádně lidem naději, že žádná nadvláda není navěky.