Jak vyléčit fotbal. MVP rozebírá šílený kopanec do Kuchty a další úlety

Fotbalové derby dál rezonuje. Řeší se fauly, urážky, čas strávený čekáním na fotbal a hlavně útok na sparťanského útočníka Jana Kuchtu, jehož v tunelu nakopl fyzioterapeut Slavie. Copak si máme zvyknout na násilí?

Při šíleném utkání brazilské ligy padlo 23 červených karet, protože se poprali fotbalisté Cruzeira a Atlético Mineiro. Naháněli se po celém hřišti, boxovali, padaly zběsilé rány, kopance. Minimálně jednu pěst poslal k soupeři i bývalý sparťanský obránce Preciado. I při extrémně vyhecovaném pohárovém derby v Glasgow o víkendu tekla na trávníku krev. V Ekvádoru se hráči zmydlili kvůli jednomu kriminálnímu zákroku.

„Máme si na tu hrubost zvyknout?“ probírali v populárním podcastu MVP.

Pánové ve studiu se logicky vrátili především k nedělnímu vyhrocenému derby, které přineslo vítězství Slavie 3:1. Nejvíc se však nemluví o tom, že je fotbalová liga prakticky rozhodnutá, protože Sparta ztrácí už deset bodů, nýbrž o šarvátkách, zákeřných faulech a především zkratu slávistického fyzioterapeuta Daniela Bergera, jenž při poločasové mele zlostně nakopnul sparťanského útočníka Jana Kuchtu.

„Fascinuje mě, jak si to může dovolit někdo, kdo tam vůbec není od hraní fotbalu,“ rozvášnil se někdejší ligový záložník Tomáš Kučera.

„Totální úlet,“ přidal se Antonín Rosa, kolega z MVP.

Připomeňme, že krátkou sekvenci z tunelu zveřejnila Sparta druhý den po utkání. Slavia slovy svého šéfa Jaroslava Tvrdíka agresora dětinsky hájila, že to byl zkrat a „reakce na to, jak Kuchta plival, sprostě nadával a urážel všechny naše hráče“. Něco jako výchovný kopanec, řekněme.

Místo okamžitého odsouzení nastalo oddálení řešení. Možná do čtvrtečního verdiktu disciplinární komise.

Ještě předtím podcast MVP požádal o reakci renomovaného sociologa Petra Scholze, docenta z Vysoké školy polytechnické Jihlava, aby okomentoval, jak se vyvíjí násilné chování kolem fotbalu: „Byl bych opatrný s tvrzením, že se fotbal zvrhl teprve v posledních letech. Násilí kolem sportu existovalo v různých podobách vždy – od antických her přes středověké lidové sporty až po moderní stadiony. Co se však změnilo, je míra mediální pozornosti a rychlost, s jakou se podobné incidenty šíří. Globalizace médií a zejména sociální sítě způsobují, že každý konflikt je okamžitě viditelný a často také dramatizovaný.“

V následujícím rozhovoru pro Seznam Zprávy hovoří o tom, jaké jsou spouštěče agrese, jak se lidé maskují v davu, jakou zodpovědnost mají kluby, co už je za hranou a proč by úplně nezakazoval kontrolovanou pyrotechniku.

Kde se to násilí v lidech bere, pane docente? Ať už v hráčích samotných, potažmo v trenérských štábech? Případně ve fanoušcích, kteří se nezřídka chovají jako zvířata?

Násilí, které občas provází fotbalové zápasy, není úplně novým jevem. Sport je od svého vzniku spojen s diváckým zájmem i silnými emocemi. Už antické olympijské hry byly masovou událostí a historické prameny zaznamenávají i první divácké konflikty. V tehdejší době navíc neexistovala ostrá hranice mezi sportovci a diváky, takže publikum mohlo do dění vstupovat mnohem přímočařeji než dnes.

Teprve moderní sport vytvořil jasné role – hráče, diváky, organizátory – a zároveň proměnil sportovní utkání ve významný společenský rituál. Z hlediska sociologie sportu lze zápas chápat jako formu „ritualizovaného konfliktu“: jedná se o symbolický souboj dvou stran, který má probíhat v rámci pravidel a prostřednictvím hry. Silné emoce jsou tedy přirozenou součástí sportu. Problém nastává ve chvíli, kdy se tento symbolický konflikt začne přelévat do konfliktu reálného.

Hlavně fotbal si s tím často neumí poradit. Krve a násilí přibývá.

Fotbal je v tomto ohledu mimořádně citlivým prostředím. Je masový, mediálně exponovaný a zároveň je nositelem silné identity. Fanoušci se identifikují s klubem, městem, někdy i s historickou nebo sociální tradicí. Tam, kde je silná identita, vznikají i silné emoce – pozitivní i negativní. Spouštěče agresivního chování jsou přitom poměrně dobře známé. Patří mezi ně především situace s vysokými sázkami – derby, boj o titul nebo o záchranu, silná historická rivalita, ale také momenty v samotném průběhu zápasu. Pocit nespravedlnosti po verdiktu rozhodčího, provokativní oslavy gólů, simulování nebo tvrdá hra soupeře mohou v emočně vypjaté atmosféře fungovat jako okamžitý impuls.

Významnou roli hraje i prostředí davu. V kotlích fanoušků vzniká silná skupinová dynamika, která může snižovat individuální zábrany a posilovat pocit oprávněnosti kolektivního jednání. V sociální psychologii se tento jev často označuje jako efekt davu či „masky davu“, kdy se jednotlivci v anonymním prostředí chovají jinak než v běžném sociálním kontextu.

To pro ně má být omluva?

Určitě ne, jen vysvětluju. Fotbal zároveň plní důležitou sociálně-psychologickou funkci. Pro mnoho lidí představuje možnost úniku z každodenní rutiny a také určitou formu katarze – uvolnění napětí, frustrace nebo stresu. Stadion může fungovat i jako ventil emocí, které vznikají mimo něj: v práci, v osobním životě nebo v širším společenském prostředí. Není náhodou, že sociologové dlouhodobě upozorňují na to, že atmosféra na stadionech často odráží náladu společnosti jako celku. Proto bych byl opatrný s tvrzením, že se fotbal „zvrhl“ teprve v posledních letech.

Vzhledem k tomu, že se z fotbalistů stávají až celebrity, nemůžou si za výbuchy svým způsobem sami? Třeba si myslí, že si můžou dovolit víc, protože jim to veřejnost odpustí?

Pokud jde o samotné hráče, jejich status celebrit může hrát určitou roli, ale není to to hlavní vysvětlení. Profesionální sport dnes představuje extrémně stresové prostředí – s velkými finančními sázkami, mediálním tlakem a obrovskými očekáváními fanoušků. V takové situaci může i relativně malý impuls vést k emoční reakci, která by v běžném životě nenastala.

Takže drsné víkendové pražské derby vás nijak nevyvedlo z konceptu?

Pražské derby samo o sobě nelze označit za zvrhlé. Je to klasický příklad silné sportovní rivality s dlouhou historickou tradicí. V některých obdobích bývá vyhrocenější, v jiných naopak klidnější. Intenzita emocí se mění podle sportovního kontextu, aktuální formy týmů i širší společenské atmosféry. Skutečně lze najít období, kdy derby nebylo tak vyostřené, například v době, kdy jeden z klubů řešil jiné sportovní starosti než boj o titul. Rivalita však nikdy úplně nezmizela.

Není ani jisté, že by se podobné incidenty objevovaly výrazně častěji než dříve. Spíše o nich dnes více víme a více se o nich mluví. Moderní mediální prostředí totiž konflikty nejen zaznamenává, ale také zesiluje jejich symbolický význam.

Co to s vámi dělá? Jako s vysokoškolským profesorem? Jako se slávistou? Jako s otcem?

Z osobního hlediska – jako akademik, ale i jako fanoušek a rodič – vnímám sport především jako prostor silných emocí, které mohou být pozitivní a spojovat lidi napříč generacemi. Zároveň je důležité, aby existovaly jasné hranice. Rivalita je legitimní součástí sportu, násilí nikoli. Právě proto mají velkou odpovědnost kluby, organizátoři soutěží i samotní hráči, protože jejich chování se velmi rychle přenáší na tribuny.

Jenže jak určit mantinely toho, co je na hraně pekla a co už za ní?

Prevence takových jevů je komplexní. Zahrnuje třeba bezpečnostní opatření na stadionech, spolupráci klubů s policií, kultivaci fanouškovské kultury i promyšlenou práci s organizací zápasů. Diskutuje se například o roli alkoholu nebo o způsobech práce s fanouškovskými skupinami. Otázka používání pyrotechniky zůstává stále nedořešena. Ačkoli v rámci interních pravidel Fotbalové asociace (FAČR) je její použití v jakékoli (tedy i řízené a kontrolované) formě zakázáno a fotbalové kluby jsou za její používání vystaveny sankcím v podobě vysokých pokut, nedaří se problém ze stadionů odstranit.

Což je samozřejmě špatně.

Domnívám se, že pro některé kluby je použití kontrolované pyrotechniky přijatelné a nutnost podvolit se pravidlům FAČR prezentují jako požadavky bezpečnostních složek, čímž odpor aktivních fanoušků k takovým opatřením opět prohlubují. Je potřeba uvést, že právě radikální skupiny fanoušků mají výrazný potenciál ovlivnit také ostatní nezúčastněné diváky a příznivce klubů, a je to právě dezinterpretace přijatých opatření a rozdílný postoj k uplatňování těchto opatření u jednotlivých klubů, které jim v tom výrazně nahrávají. Dle mého názoru, pokud se jedná o kontrolovanou pyrotechniku (bengálské ohně, nikoliv dělobuchy), nemusel by se český fotbal vydávat cestou zákazu.

Vážně ne?

Mohl by načerpat informace o bezpečné pyrotechnice, která je vyvíjena v Dánsku, a povolit tak její používání na stadionech. Jednoduchá řešení ale neexistují, protože jde o kombinaci psychologických, sociálních i kulturních faktorů.

A když to všechno shrnete? Po zkušenostech z víkendu a zkušenostech svých?

Agrese ve sportu není jen problémem sportu samotného. Do značné míry odráží širší společenské napětí a způsob, jakým lidé prožívají identitu, rivalitu a frustraci. Sport tyto emoce koncentruje a zesiluje – ale zároveň je může i kultivovat. Klíčovou otázkou proto není, jak emoce ze sportu odstranit. Bez nich by sport ztratil svou podstatu. Důležité je udržet hranici mezi vášní a násilím. A to je úkol nejen pro sportovní instituce, ale i pro celou společnost.