Východ Ukrajiny chce hlavně zastavit válku, neřeší, co potom, říká zpravodajka

Když v únoru 2022 začala ruská invaze na Ukrajinu, stahovali se západní novináři do bezpečnějších částí země. V Charkově u ruských hranic zůstal jediný západní televizní štáb – čeští novináři Darja Stomatová a Ján Schürger.

„Lidi byli strašně rádi, že tam jsme. Pomáhali nám, chtěli, aby lidi na Západě měli informace,“ vypráví v podcastu Mediální cirkus válečná zpravodajka České televize Darja Stomatová, která se svými vstupy z války proslavila.

Stomatové bylo tehdy navíc pouhých 30 let a za sebou měla pouze jednu velkou zahraniční zkušenost. A sice reportování z Běloruska během masivních protestů proti zmanipulovaným prezidentským volbám ve prospěch diktátora Alexandra Lukašenka, kde byla poprvé právě s kameramanem Jánem Schürgerem. I ty byly vyhrocené, masivně při nich totiž zatýkala běloruská tajná policie.

„Pamatuju si na okamžik, kdy jsme byli na náměstí v Minsku, bylo tam strašně moc lidí, velký dav, byla tam policie a Honza mi tehdy říkal: Když se ten dav pohne, tak hlavně buď u zdi a nikam nelez, nebuď mezi těmi lidmi, nenech se strhnout. To byly takové moje první rady od Honzy, kdy potom jsem to využívala na jiných cestách,“ vypráví Darja.

Na Ukrajině před invazí natáčela napjatou atmosféru v zemi a začátek války ji a  kameramana Jána Schürgera zastihl právě v Charkově. „Samozřejmě jsem se bál, ale člověk musí uvažovat velmi racionálně a my jsme vlastně zůstali na místě proto, abychom byli v bezpečí, protože vždycky nejnebezpečnější situace nastávají, když někam člověk přijíždí nebo odjíždí,“ říká Schürger.

Z Ukrajiny reportovali pro televizní stanici CNN Prima News a díky tomu, že se stali poslední západním štábem na místě, dokonce vstupovali do živého vysílání americké CNN. „Říkali jsme si, že zůstaneme, dokud budeme schopni vysílat živé vstupy, na tom jsme vlastně postavili celé to začáteční reportování,“ vzpomíná Stomatová, která je dnes spolu se Schürgerem v redakci České televize.

Válečná novinařina patří mezi nejrizikovější odvětví žurnalistiky. Stomatová navíc vysílá přímo z fronty. I proto se musí řídit mnoha pravidly – hlásit nadřízeným i blízkým přesné místo pobytu, být s nimi v kontaktu, být označená, nosit vestu nebo helmu. Jeden druhému také musí být schopen poskytnout první pomoc. Na Ukrajině se ostatně dostali s kameramanem i pod palbu.

„Potom jsou pravidla, jako že Darja musí umět ošetřit mě, kdyby se mi něco stalo. Musí vědět, komu má zavolat, a máme určité postupy: Máme kamarády, kteří jsou tady v Čechách, kteří o sobě nevědí, ale kdyby byl nějaký problém, tak vědí naši lokaci, zburcují určitý lidi, aby se nastartoval mechanismus naší záchrany,“ popisuje další z regulí Schürger. Oba také mají dohodu, že pokud jeden na nějaké místo nechce jet, tak se nejede. Říkají tomu právo veta.

„Byly i případy, kdy jsme odmítli jet na frontu nebo tam, kam nám nabízeli. Několik týdnů před pádem Avdijivky v Doněcké oblasti nám jedna z brigád nabídla, že by nás dostala na poslední místo, které ještě drželo obranu Avdijivky. Popisovali nám, že bychom jeli v noci, přijeli bychom k továrně, tam bychom byli v malém krytu. My jsme se s Honzou rozhodovali, jestli ano, nebo ne. Vždycky je to o tom, co z toho dostaneme, jakou dostaneme informaci, jaký dostaneme obrázek versus to riziko, které budeme podstupovat,“ říká Darja Stomatová. Cestu nakonec odmítli a na konvoj pak zaútočili Rusové.

Samotná Stomatová má k Východu blízko. Pochází z Kazachstánu a mluví plynně rusky. Kameraman Schürger má zase řadu zkušeností z konfliktních oblastí – natáčel začátek občanské války v Sýrii v roce 2012, ale třeba i demonstrace na ukrajinském Majdanu v roce 2014. Právě Schürger má při cestách do válečných a konfliktních zón na starosti bezpečnost celého týmu.

„Rodiče se o mě strašně báli. Táta mi posílal všechny informace, co viděl, a často byly důležité pro naši bezpečnost. V Charkově se tehdy začaly objevovat malé miny, tak mi posílal fotografie: Dávejte bacha, kam šlapete. Všechno sledovali, neustále čekali na naše vstupy, protože my jsme měli hodně práce. Já jsem jim napsala pár zpráv, ale nemohli jsme si spolu normálně zatelefonovat. Postupem času – a myslím si, že právě díky tomu, že se mnou jezdí Honza – pochopili, že mě nepřesvědčí, abych nejezdila na Ukrajinu, a věří Honzovi, že mě vždycky dopraví zpátky v pořádku,“ vypráví Darja Stomatová.

A Schürger doplňuje: „Několikrát se nás lidi ptali, co nás na válce přitahuje. Válka je droga. Je to něco v nás. Myslím si, že evolučně naše tělo je nastavené, že prostě ve válce se probudí smysly, je to opojné, ale zároveň to bere zdravý rozum. Válka je totální zlo a to zlo se projevuje právě v umírání. A je úplně jedno, jestli to je jedna, nebo druhá strana, obě dvě strany platí vysokou daň. A to by si měli opravdu všichni uvědomovat a hlavně politici.“

Nejdramatičtější momenty zažila Darja Stomatová právě na začátku války v Charkově a pak ještě jednou, když se dostala pod palbu dronu.

„To nebylo s Honzou, to bylo s kameramanem Martinem Boubínem v létě 2023. Jeli jsme do Makarivky, což byla krátce osvobozená obec, a tam na nás zaútočil ruský dron. To bylo asi nejdramatičtější. Ten útok už nebyl jenom někde okolo, kde se nacházím, ale byl cíleně na naše auto, tak to mě vyděsilo dost,“ vzpomíná Darja na nejvypjatější momenty z válečného reportování.

Na dramatické momenty ale narazila i v Sýrii, kde před Vánoci sledovala pád režimu Bašára Asada. „Sýrie byla trošku větší divočina. Já jsem tam předtím nikdy nebyla a až tam jsem zjistila, že se tam střílí z kalašnikovů, a to nejen když lidé bojují mezi sebou, ale i když se slaví, když se vyjde na náměstí, tak všichni začnou pálit,“ odbočuje Darja na moment z vyprávění o Ukrajině.

Darja Stomatová s Jánem Schürgerem během mnoha cest na Ukrajinu natáčeli nejen reportáže, ale sbírali materiály i pro své válečné dokumenty. Poslední z nich s titulem Táta hledá syna měl nedávno premiéru na obrazovce České televize.

„Právě některé momenty pro tenhle dokument pro mě byly asi nejtěžším natáčením na Ukrajině. Jurij přišel o syna a my jsme s ním byli v jeho bytě, když rozbaloval věci, které po synovi dostal od vojáků. Honza měl nastavenou kameru, já jsem byla v rohu místnosti, abych tam nevadila, jenom jsem se dívala. Bylo naprosté ticho a tehdy mi nebylo vůbec dobře, měla jsem pocit, že vlastně my jsme součástí a ukazujeme něco, co bude de facto jen krátký dokument ve vysílání, ale pro něj jsou to nejhorší okamžiky života,“ vzpomíná Darja.

Sama si ostatně nastavuje hranice toho, jak moc si dění na Ukrajině může připouštět, aby práci vůbec psychicky zvládla.

„V jednu chvíli jsem si nastavila mantinel, kdy jsem si nechtěla pouštět úplně k srdci ty věci, ale ne vždycky to jde, protože jsem zjistila, že když si nepouštím k srdci ty věci, co se dějí, tak necítím ty příběhy tak dobře, jako to umí třeba Honza. Takže hledám hranici, jak moc si to pustit k tělu, abych cítila ten příběh, ale zároveň tomu nepropadla,“ popisuje mladá novinářka.

Během třetího výročí války i ve dnech poté jsou Darja Stomatová a Ján Schürger opět na Ukrajině, aby natáčeli další série reportáží. Sledují i to, jak se na Ukrajině mění nálada během války a jak lidé začínají být konfliktem unaveni. A to zejména na východě země.

„Když jste někde na východě, třeba u Pokrovsku, tak vám paní, které vybombardovali dům, řekne: Nám je úplně jedno, jak to skončí, jestli dostaneme zpátky naše území, nebo ne, jenom nás přestaňte bombardovat. Lidi na východě chtějí zastavení bojů, je už pro ně těžké fungovat. Zbytek chtějí řešit až potom,“ říká Stomatová.

Sama novinářka má teď jednu hlavní metu – nejsou to reportáže pro největší televizní stanice světa nebo podobné cíle, ale touží být u toho, až přijde konec války na Ukrajině.

„Beru to jako svou osobní zodpovědnost tam být až do konce a být tam potom, když se bude slavit, když lidé budou mít radost, prožívat to s nimi, to je něco, co opravdu chci. Strašně se děsím toho, že tím, jak rotujeme, že tam zrovna bude jiný tým a já to prošvihnu. To bych vnímala jako velkou křivdu, protože jsme s nimi tři roky, jsme s diváky, s tímhle tématem tři roky, takže pro mě je to asi moje osobní meta. Potom se ale naskýtá otázka, co bude dál, co bude dál náplní našeho života?“ říká.

Jak fungovaly živé vstupy do vysílání americké CNN? Proč už prakticky nejde točit reportáže přímo na frontě? A proč říkají, že teď jsou doma v autě?

Celý rozhovor si můžete pustit ve videu či v audiopřehrávači v úvodu nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.