Sniperku Káťu zabili, než jsme o ní udělali reportáž, říká fotograf Krupař

Na Ukrajinu jezdí fotografovat deset let, poslední dva roky dokumentuje místa nejvíc zasažená válkou. „Jiní fotí zázemí nebo každodennost hlouběji v týlu. Mě primárně zajímá to epicentrum,“ říká fotograf Stanislav Krupař, který byl hostem podcastu Mediální cirkus a který se do válkou zmítané země znovu vydal tento týden, jen pár dní po natočení rozhovoru.

Opět přitom míří do míst nejtužších bojů, konkrétně do Doněcké oblasti na jihovýchodě Ukrajiny. „V Pokrovsku, Avdijivce a Vuhledaru mám spoustu známých jak mezi civilisty, tak mezi vojáky. Teď se tam ta situace silně dramatizuje. Tak chci být u toho,“ vysvětluje s tím, že právě v Avdijivce se probudil i 24. února 2022, kdy Kreml zahájil vpád na ukrajinské území.

„Vesnice za vesnicí, které jsem dobře znal, mizí z povrchu zemského a mě to samozřejmě strašně trápí a štve. I to je důvod, proč se tam chystám,“ říká Krupař s tím, že opět jede i za vojáky, kteří budou blízko první linie. „Od té doby, co jsou tam nasazeni, to území jenom pomalu, ale vytrvale ztrácí. Vesnice, ve kterých jsem s nimi byl ještě na jaře, jsou už dávno ve spárech ruské armády.“

Právě díky dobrým vztahům s ukrajinskými vojáky se fotografovi pravidelně daří proniknout až do míst nedaleko fronty. Spolupracuje třeba se skupinou sniperů. Několik dní také strávil s lékaři u Avdijivky v polní ošetřovně, která jinak bývá pro novináře nepřístupná.

Nebojí se při takových akcích o život? „Není to tak, že by mě vzali všude, kam bych chtěl. Do těch nejdivočejších bojů mě nikdy nevzali. Řídím se jejich rozkazy, respektuju to, co mi nabídnou a to, co mi zakážou. Netlačím se nikam přes jejich zákaz,“ reaguje Krupař.

„Mě baví být v uzavřeném kolektivu třeba do 20 lidí, kde můžu důvěrně poznat jednotlivé účastníky a můžu navázat blízké vztahy uvnitř té skupiny. Zároveň je pozoruju a z toho vznikají moje fotografie. A už je v zásadě jedno, co se odehrává. Samozřejmě, pokud ti kluci jedou někam do akce a jsou ochotni vzít mě s sebou, tak jedu. Už jenom proto, abych nebyl za srágoru, který jenom parazituje a plně se neúčastní jejich života.“

Výběr z fotografií Stanislava Krupaře pro Seznam Zprávy:

Přímo v akci se snipery nebyl od konce loňského roku: „Ještě začátkem listopadu, kdy bojovali v Avdijivce, mi nabízeli: hele, pojedeš s námi úplně dopředu na naše pozice. To bylo 800 metrů za frontou, odkud likvidovali nepřátelské vojáky. Ale já jsem měl sérii zakázek pro německá média a když jsem se tam v půlce prosince vrátil, tak už to nešlo. Rusové začali víc tlačit, používali klouzavé bomby KAB, které likvidovaly celé baráky. A to už mně řekli: omlouváme se, ale teď tě tam nevezmeme. To už je příliš riskantní.“

Udržování blízkých vztahů s místními je pro Krupařovu práci zásadní. Díky tomu ví, kdy si může dovolit fotit: „Lidé si na mě zvyknou a necítím se jako hyena. Což se mi párkrát stalo při leteckých útocích v Kyjevě nebo v Pokrovsku. Je zmatek, lidé upí, teče krev a do toho objeví parta reportérů, kteří neumějí ani ukrajinsky, ani rusky a nemilosrdně tam začnou fotit. V těch situacích se cítím hrozně nesvůj a musím se nutit, abych to dělal taky. A to nemám rád. Takže pro mě je klíčové, být v kolektivu lidí, které znám.“

Stanislav Krupař, který v minulosti fotil například pro Lidové noviny nebo časopis Reflex, se v posledních letech živí jako fotograf a reportér na volné noze. Spolupracuje především s německými týdeníky a časopisy Die Zeit, Stern nebo Focus, se švýcarským Neue Zürcher Zeitung nebo s holandskými a belgickými médii. V Česku pak třeba s magazínem Reportér, příležitostně například i se Seznam Zprávami.

„V ideálním případě to funguje tak, že tě tam ta redakce vyšle. Ale teď je pro mě čím dál tím obtížnější přesvědčit někoho, aby mně zakázku dal. Vyjíždím tam vlastně na své triko,“ popsal Krupař úskalí práce nezávislého fotografa.

„Upadající zájem o moji práci koresponduje s upadajícím zájmem médií o Ukrajinu. Ten konflikt se táhne dlouho, média jsou z něho unavená a očekávají vždycky něco nového. A já většinou nemám úplně nic nového, co bych jim mohl nabídnout,“ říká.

Nové jsou podle něj hlavně posuny v životech lidí, které dokumentuje. „Naposledy na jaře jsem chtěl dělat velkou reportáž o jedné holce sniperce a než jsme se k tomu rozhoupali, tak tu Káťu zabili,“ prozrazuje.

V životě zároveň zažil jen několik málo situací, kdy se rozhodl zapojit se osobně přímo do dění a odložit svůj fotoaparát. Připravený vyměnit ho za zbraň a zapojit se do bojů ale podle svých slov byl na začátku války při pobytu v Kyjevě, kdy nebylo jisté, jak rychle budou ruské jednotky postupovat.

„Život v Kyjevě byl tehdy překvapivě stále pohodlný. Já jsem si říkal, co ale budu dělat, až tohle všechno skončí a až mi dojde těch 12 baterek do foťáku, které mám. Jestli se pak budu schovávat za zády těch kluků, které fotografuju, což by mi přišlo dost nevkusné. Tak jsem dospěl k přesvědčení, že budu fotit, jak to půjde. A pak s nimi budu dělat to, co je potřeba.“

Že by Kyjev opustil, jako většina zahraničních novinářů, tehdy prý vůbec neuvažoval: „Už jenom proto, že jsem do poslední chvíle nevěřil tomu, že Putin útok podnikne. Takže jsem vůbec neměl právo se z toho města zdejchnout. Byl jsem odhodlaný tam být, co to půjde. Chtěl jsem si odpracovat svoji mýlku v úsudku. Ostatně, kdyby to dopadlo tak, že Rusové budou vztyčovat svoji vlajku na Majdanu, tak to je stejně svět, ve kterém bych nechtěl žít.“

V posledních letech se Stanislav Krupař soustředí hlavně na dění na Ukrajině, vedle toho například dokumentoval pokus syrských uprchlíků o cestu z Egypta do Evropy. Velkou část svého života ale strávil hlavně v Rusku, kde mapoval obnovu šamanismu na jižní Sibiři, především v ruské Republice Tuva. Za tamními šamany jezdil od počátku 90. let.

„Strašně bych se chtěl podívat do Ruska. Je to vtipné, protože jsem před třemi lety dostal ruské vízum, které mi končí 1. září. Po dlouhém váhání jsem si teď zažádal o ruskou akreditaci a ani neodpověděli,“ říká Krupař s tím, že žádost zvažoval dva roky. „Byla tam samozřejmě kontradikce, jestli se do toho pouštět, protože každý rubl, který utratím, může nějak pomáhat ruskému zbrojení. Ale moje touha vrátit se byla velká.“ Dalším důvodem, proč váhal, byly obavy o možný dopad na jeho známé mezi šamany na Sibiři.

Z mnoha zážitků z odlehlé Tuvy připomíná například příběh pastevců, kteří byli u vzniku slavných fotografií polonahého Vladimira Putina prohánějícího se po sibiřské přírodě na koni.

„Říkali nám: paseme krávy a najednou přirazil člun ke břehu a někdo vyšel. My koukáme, a to je Putin. Řekl: já jsem Putin. A jeho pomocníci říkali, jestli si mohou půjčit koně. Tak si půjčili několik koní. Kolem bylo hejno fotografů, fotili ho ze všech různých úhlů hodiny. Pak koně vrátili a Putin nám dal kudlu a hodinky, Sergej Šojgu dal kudlu a hodinky. A večer nás pozvali do svého stanu. Bylo tam strašně moc jídla i vodka. A dokonce Putin tenkrát pil vodku, i když se říká, že nepije,“ přibližuje vyprávění místních.

Teď je Krupař se šamany v kontaktu sporadicky. I proto, aby je nevystavoval nebezpečí. „Jeden mi napsal na facebooku. Nezávazně jsme prohodili pár slov. Což si cením, protože mu musí být jasné, co to znamená. Byl jeden z pěti šamanů, které tenkrát FSB (Federální služba bezpečnosti, hlavní domácí bezpečnostní služba Ruské federace, pozn. red.) držela kvůli mě pět hodin na výslechu. Chlapi pak se mnou nechtěli mluvit, že jen způsobím problémy. Ale tenhle kamarád se ozval. Toho si vážím,“ dodává Krupař.

Proč Stanislav Krupař říká, že je fotograf, ale ne novinář? Jak moc si podle něj reportéři ve válečném konfliktu pomáhají? A jaké fotografie dokážou zahýbat veřejným míněním?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači v úvodu nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.