Rozumím Okamurovi i Zemanovi, že k nám nechodili, říká Veselovský

Daniela Drtinová a Martin Veselovský spolupracují na internetovém projektu DVTV už 10 let, moderovali tisíce rozhovorů. Co je na tom stále baví a proč se rozhodli rozjet i televizní kanál, vysvětlovali v podcastu Mediální cirkus.

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači v úvodu nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.

Je to téměř přesně 10 let, co jste odešli z České televize (ČT), končili jste v březnu 2014. Litovali jste toho někdy?

Daniela Drtinová (DD): Takže už je to vlastně desetiletý cirkus (smích).

Martin Veselovský (MV): Ne, já jsem nelitoval nikdy.

DD: Já také ne. Samozřejmě, když jsme odcházeli, tak člověk jde od paniky k euforii, protože jsme odcházeli z pevných míst, z jistoty do větru.

Když jste odcházeli, tak tam byl podtext, že vám vadil tlak na zpravodajství ČT. Vy jste to, Danielo, potom popisovala, že se k vám dostávaly informace o tom, že tehdejší generální ředitel ČT Petr Dvořák zjišťoval, jací novináři jsou politikům pohodlní, jací ne. Jak se na to díváte dneska?

MV: Největší vtip i po těch 10 letech je v tom, že vlastně nikdo neví, jak vážné to bylo.Tam bylo nějakých 20 podezření, jestli zpravodajství nebylo ovlivněno. Ale postupem vedení televize, který byl tak, se omlouvám, ale nesmírně pitomý, došlo k tomu, že komise, která měla vynést nějaký verdikt, se rozpadla, ještě než začala fungovat. Takže to zůstalo celé, bohužel, na rovině nevyjasněných podezření. Pro mě osobně bylo nejhorší, že tehdejšímu vedení nestálo za to tomu dát veškerou péči, aby ta případná podezření byla vyjasněna.

DD: Ta situace byla natolik vážná, že skončila odchodem většiny týmu Událostí, komentářů. Protože ta čtyřka, která založila DVTV, tak jsou ti, co byli v Událostech, komentářích na pozicích editorů a moderátorů.

To se musím přiznat, že mě skoro překvapuje, jak tvrdě to tady říkáte. Třeba vzhledem k tomu, že velká část vašich kolegů, kteří tam s vámi tehdy byli, tam zůstali i přes ty okolnosti, které vás donutily odejít.

DD: Možná to byla různá míra citlivosti pro některé podněty, které ke mně přicházely v momentě, kdy jsem byla odvolaná z Událostí, komentářů. Byly hlavně od redaktorů Událostí, kteří měli pocit, že dochází k nepřípustnému zásahu do nezávislosti zpravodajství. Když ke mně přišla tenkrát Zuzana Tvarůžková (bývalá moderátorka ČT, pozn. red.) s těmi podněty, tak jsem říkala: „Zuzko, tohle nebude moci zůstat v mém počítači, tenhleten hnůj bude potřeba vyčistit, vytáhnout na povrch, budeme tomu muset čelit. A je možné, že to nedopadne dobře a že budeme muset odejít z televize. Rozmysli si, co necháš v mém počítači.“ Pak se objevovaly různé momenty strachu z odchodu, různá míra citlivosti na ta témata, ale spousta lidí to mohla vnímat jinak. To naprosto respektuju a vždycky jsem respektovala.

Vy jste rok a kousek osamostatnění se od vydavatelství Economia. Jak se DVTV daří teď?

DD: Je to dobré a je to těžké.

MV: Ale není to tak strašně těžké. Náš šéfredaktor Honza Rozkošný říkal, že to je taková ADHD fáze. Všude jsou nějaké dveře, do kterých můžete strčit nos a říkat: Tohleto bych mohl dělat. Rok a čtyři měsíce se snažíme tuhletu ADHD fázi brzdit, protože je jednoduché přetížit celý tým. A zároveň by bylo nebezpečné, kdybychom v téhle fázi začali třeba personálně růst. Protože zvlášť teď na mediálním trhu není moc jistot, takže to musíme hrát trochu při zdi. Což jsme vždycky hráli, byli jsme extrémně opatrní a to nám zůstává.

Kolik teď máte předplatitelů?

DD: Zhruba 20 tisíc.

MV: Pořád se to houpe, to znáte.

DD: Osciluje to kolem toho čísla a my jsme se zároveň rozkročili do podoby vydavatelství, kdy děláme ještě i spoustu jiných věcí, které obklopují to gró. Což jsou pořád rozhovory. Ale rozkročili jsme tak, že kdyby náhodou jeden měsíc jeden z těch kmenů zakolísal, tak ho vykryjí ostatní.

Delší dobu už děláte různé komerční spolupráce. Neomezuje vás to někdy v novinářské práci?

MV: Dám jeden příklad. Máme za sebou komerční spolupráci s vydavatelstvím Albatros, ale formou rozhovorů s autory a tak dále. A v momentě, kdy se debatovalo o tom, že Albatros nevydá knížku o transgenderu, tak my jsme se do toho tématu pustili v několika rozhovorech. A ti respondenti mnohdy i kritizovali to rozhodnutí vydavatelství Albatros. Takže jde o to, být v danou chvíli pevný v novinářských postojích. (…) Všechny komerční spolupráce, které děláme a které jsou rozhovorového typu, tak tam je vždycky nepřekročitelné pravidlo, že ten obsah samotný jde za námi.

DD: Vlastně i výběr hostů. Určujeme editoriální práci a všechny ty rozhovory v rámci komerční spolupráce vznikají tak jako každý jiný rozhovor. Samozřejmě, když vedeme rozhovor s politiky, tak je tam kritická oponentura větší, než když děláte rozhovor o něčem jiném. Ale nevyhýbáme se zvídavým dotazům ani v těch komerčních spolupracích. A navíc si vybíráme témata, která jsou nám blízká z hlediska třeba udržitelnosti. Já třeba sama za sebe bych nechtěla dělat rozhovor o farmaceutických přípravcích, například.

A baví vás to pořád po těch letech? Protože když jsem se teď dívala, tak třeba vy, Martine, mi připadáte poslední dobou nejšťastnější, když děláte rozhovory třeba z letiště nebo ze stíhačky nebo něco takového.

MV: Jasně, když je rozhovor na téma, které mě osobně extrémně baví, tak to asi na mně bude vidět. (…) Ale někdy ten politický rozhovor je opravdu famózní úplně, protože prostě to je nejvíc. Nakonec dáte 45 minut tvrdého politického rozhovoru a je to čistá paráda. A potom, teď ve vší úctě k panu ministru zahraničí, s některými politickými mluvčími je to takové, že potom úplně ležíte na stole a jste úplně vysátá a zas tak velká zábava to není.

Máte široké rozkročení palety hostů. Jedna část jsou politici, ale z mého pohledu jich ubylo. A pak je tam v zásadě kdokoliv k různým tématům. Je to něco, co chtějí vaši diváci, anebo jste k tomu byli postupně tlačeni tím, že co si budeme povídat, oni ti politici moc nechtějí na takovéhle rozhovory chodit?

MV: Že někteří nechtějí chodit, tak nebyl ten argument, proč to nedělat. Protože se dá sáhnout do poslaneckých klubů a to politické téma uděláte také.

DD: Nebo jsme za nimi jezdili.

MV: My jsme si ze začátku mysleli, že to bude 2/3 politika a třetina cokoliv jiného. Pak se to otočilo a bylo to jenom tím, že jsme reagovali na odezvu od diváků. Protože se ukázalo, že řešit druhé čtení zákona s poslancem není zas taková hitparáda.

Danielo, a co ti vaši v uvozovkách ezoteričtí hosté? Vy jste měla teď ve studiu psychoterapeutku Marii Novákovou a s tou jste vedla rozhovor o krizi identity mladistvých.

DD: Pro mě ezoterický je nálepka, která se dává všemu, čemu ten divák nerozumí. (…) A většinou se to nalepí na všechno, co se týká spirituálních věcí. Zrovna Marie Nováková se prezentuje jako psychoterapeutka. Zjišťovali jsme, jakou má praxi, abychom neměli někoho, kdo tam přijde úplně bez vzdělání. To se nestalo. Podle nového zákona by se jako psychoterapeutka už klasifikovat nemohla, podle těch stávajících zákonných předloh to jde. Ona má nějaké kurzy, má vzdělání tohoto typu a má v něm praxi. Možná by bylo asi lepší, kdyby si říkala lektor. Ale rozhodně to není člověk, který by se tomu tématu nevěnoval. (…) Měla jsem pocit, že ona nekonvenuje některým lidem v tom, co říká. Že vůbec mluví o transsexuální problematice tak, jak o ní mluví. Některým lidem to vadilo a byl to pro ně jako rudý hadr na býka (…).

MV: Relevanci má to, na čem my se dohodneme v naší redakci, protože za to neseme ve finále absolutní odpovědnost. A je to čistě na tom, jak se k tomu postaví naši diváci.

DD: Abych mohla tu práci dělat, aby mě bavila, tak potřebuju mysl otevřenou, zkoumající. A ne bát se křečovitě, že když se na něco zeptám, že někdo něco nepochopí, protože má třeba ucpanější mysl, a já pak budu napadána, že jsem něco udělala blbě, že jsem se zeptala. Já takhle nejsem schopná uvažovat a fungovat, vlastně by mě to nebavilo.

Dá se tomu předejít prověřováním hostů, aby člověk opravdu měl relevantní spíkry k těm relevantním tématům?

MV: Kdo určí relevanci toho hosta? Jak přesně má vypadat?

To musíme být my novináři. Třeba chyba byla, že jsme všichni jako média v době covidové nechávali prostor k vyjadřování lidem, kteří vůbec neměli vzdělání nebo specializaci na ta témata.

MV: A v tom celá novinářská obec selhala.

V tom s vámi souhlasím.

MV: Další věc je ta, že lidé se v čase proměňují. Z některých lidí, kteří v roce 2014 nebo 2015 byli relevantní mluvčí ve svém oboru, tak se stali trotlové a cvoci prostě jenom proto, že byl covid, anebo přišla válka na Ukrajině.

DD: Pro mě je důležité, aby ti lidé měli klasické vzdělání. To je pro mě jedna ze vstupních bran, kde posuzuji tu relevanci. Asi bych si nevzala léčitele na téma léčby vážné nemoci, ale pokud tam bude člověk, který se bude zabývat psychosomatikou a bude mít klasické vzdělání, tak pro mě tu relevanci má.

Pojďme na politický hard talk. Ovlivňuje jeho podobu to, že je spousta nekritických kanálů, kam ti politici mohou chodit na nekritické rozhovory a pak nemají potřebu přijít na ty kritické? Nebo jestli třeba to křiví i to, že ony ty kritické rozhovory jsou divácky atraktivní jenom do určité míry?

DD: Všechno, co jste řekla, platí.

MV: A k tomu bych dodal, že vlastně rozumím Okamurovi, Zemanovi, že k nám nechodili. Z určitého úhlu pohledu to je marnění jejich energie, času a všeho. Proč se Okamura má opakovaně dohadovat s Danielou nebo se mnou a nechat si o hlavu otloukat z našeho pohledu relevantní dotazy na jeho podnikatelský politický projekt a na financování jakékoliv strany, kterou si zrovna vymyslí? Když může jít kamkoliv jinam, kde to bude čistě po srsti, anebo si to odehraje na sociálních sítích.

Na klasický hard talk chodí podle mě politici masochisti. Nebo ti, kteří si z nějakého zvláštního důvodu myslí, jako že toho novináře převálcují. Což se prostě v drtivé většině nestane, protože nikdo z nás, kdo ty hard talky dělá, nejsme blázni, abychom se nepřipravili.

DD: A mezi našimi diváky není asi tolik voličů zrovna těchto politiků, pro ně je to opravdu vyhozená energie a na sociálních sítích si mohou vybudovat obraz, který chtějí, aby se k jejich voličům dostal. Já se naopak divím tomu, a samozřejmě jsem ráda, že se pořád ještě najdou tací, kteří chodí.

Jaký hard talk jste si vy nejvíc užili, který vás nabil energií a řekli jste si: Tak to je skvělé, proto tu práci dělám?

DD: U mě to není tak, že by mě to nabilo. Já to vnímám jako tvrdou službu. Můj legendární je samozřejmě Michal Hašek. Rozhovor, kdy jsme spočítali, že 13krát nemluvil pravdu. Je řada rozhovorů, po kterých si řeknu: Jo, to bylo super, něco jsem přinesla, co ty lidi inspiruje. Tyhlety rozhovory vnímám jako součást profese, ale mě to vezme hodně energie. Ale když se s politiky dostanu na hranu té jejich lži, nebo takového momentu, jak se odehrálo u Michala Haška, tak mám opravdu pocit, že vlastně padám s nimi na chvíli do té jejich propasti.

MV: To já tedy tenhle pocit nemám.

DD: Martin rád zasadí ten smrtelný úder (smích).

MV: Obecně jakýkoliv předvolební rozhovor je prima, protože… je to vlastně asi i můj masochismus. Protože tam je vidět to bezbřehé odhodlání, že oni to zvládnou i přesto, že nečetli vlastní program. Nebo se 35krát vůči němu vymezí nebo prokážou, že v tom programu jsou napsané úplné ptákoviny. Ale momenty jako předvolební rozhovor s Karlem Janečkem, který chtěl být prezident, a v tom přímém přenosu mi dojde, že on na tom svém prvním plakátu má pravopisnou chybu, a vidím jeho reakci a mně v hlavě projde, jestli já nejsem úplně blbej, jestli to tam opravdu je správně, nebo není, to jsou super momenty.

A co ten rozhovor, kdy jste vyhodil ze studia poslance Volného?

MV: Vyhodil ze studia…?

Já vím, trošku nadsázka, prostě jste řekl, že to nemá smysl s ním ten rozhovor dál vést.

MV: A zrovna jako z toho jsem nějak nadšený nebyl.

To jsem ani nemyslela. Ono to ani nevypadalo, že byste z toho byl nadšený, spíš třeba já jsem si xkrát říkala, co by se muselo u mě ve studiu stát, abych si řekla, že už to prostě ukončíme, že to prostě nemá cenu. Protože vy jste to také udělal jednou, ne? Nebo víckrát?

MV: To bylo jednou, protože přece vy se vesměs s těmi politiky bavíte o hrozně vážných věcech, které mají potenciálně dopad na spoustu lidí. A v momentě, kdy ten člověk nejenže neakceptuje rozdělení těch rolí, že vy se budete ptát a on bude odpovídat. Ale ještě si z toho otevřeně dělá srandu a je úplně, jak kdyby si dal pár panáků. Tak co tam potom s ním máte dělat? To potom ztrácí smysl.

Protože tam je potom ještě jedna otázka: Jestli to, čemu říkáte hard talk, je co k čemu? Vzhledem k tomu, co jsme jako si tady řekli, kdo tam chodí, kdo tam nechodí a s jakou frekvencí, tak jestli vlastně ten formát k něčemu vede.

Tak ale novinářsky je přece strašně důležitý. Já ho tak vnímám, jako zásadní.

MV: Pro koho?

No pro nás, novináře.

DD: Ale podle mě i pro diváky.

MV: Já mám někdy stavy, že mám pocit, že to je vlastně celý úplně na prd, protože na sociálních sítích se odehrají ty správné, z politického hlediska důležité věci. Absence toho, že Babiš nebyl podle mě už mnoho let u pořádného politického rozhovoru…

Spoustu let.

DD: U mě byl naposled 2017. 

U mě také.

DD: To s tím asi skončil v té době.

MV: A to znamená, že celou dobu tam nebyl, žádný novinář s ním nemohl vést rozhovor tak, jak by se to prostě patřilo, ale přesto jeho hnutí má stabilně 30 až 35 %. Takže absence toho hard talku nic neudělala. Nechci vás, Marie, nějak rozhazovat, ale možná to je úplně na houby.

Ale já myslím, že jsme si to vlastně řekli, jak sílí role sociálních médií a těch dalších kanálů, přes které si politici mohou komunikovat, co chtějí.

DD: Ty říkáš, že absence hard talku nic neudělala. Ale kdyby chodili ti politici tak, jako chodili dřív, protože nic než Česká televize v jednu dobu nebylo a museli do těch pořadů chodit, tak by třeba něco udělala, tak by to třeba vypadalo jinak. Protože samozřejmě na těch sociálních sítích si politici vytvářejí obraz tak, jak chtějí. A kdyby naopak byli nuceni, tak by to možná nakonec vypadalo trochu jinak, než to vypadá. Protože oni takhle nejsou vlastně konfrontovaní vůbec s ničím.

MV: Jsi optimistka.

DD: Já jsem vždycky byla.