Poslali mě do Ruska a zapomněli na mě, říká Procházková

Její jméno se v Česku stalo synonymem pro válečnou zpravodajku, která informuje přímo z centra dění. V roce 1992 odjela Petra Procházková do Ruska a zůstala tam deset let. Mezitím sledovala na místě řadu ozbrojených konfliktů, hlavně na Kavkaze.

Teď jezdí do Gruzie (naposledy právě tento týden kvůli demonstracím proti kontroverznímu zákonu o zahraničních agentech) nebo na Ukrajinu, kde vidí jiný druh války. „Je veliká. Ve srovnání s Čečenskem je v bezohlednosti vůči civilistům hodně podobná. Jenomže Čečensko je malinké území na severním Kavkaze, kde tehdy žil necelý milion lidí, a Ukrajina je 60milionová země. V Čečensku to byla gerilová válka a tady je to válka dvou velkých armád,“ srovnává Petra Procházková v podcastu Mediální cirkus.

Popisuje i postupnou změnu v chování a klesající optimismus Ukrajinců. I když odhodlání tam podle ní pořád je. Jen se podle ní loni vkládaly nerealistické naděje do protiruské ofenzivy, a zklamání tak bylo o to větší: „Od podzimu vidím pokles nálady. On vám tam málokdo řekne: Tak už se na to vykašleme a prostě ať si ti Rusové něco nechají a třeba se s nimi nějak dohodneme.“

I když někde v soukromí to podle Procházkové bývá občas trochu jinak. „Když už vypijete pár sklenek, tak to z někoho vypadne. Ale jinak oni mají to odhodlání za povinnost, že to patří k tomu vlastenectví. Že teď nesmějí říct, že nevěří, že získají zpátky veškerá území tak, aby odpovídala hranicím z roku 1991,“ popisuje nálady některých Ukrajinců.

Lidé podle ní s obavami vyhlíží budoucnost: „Cítím, že ta víra, že jim svět pořád bude pomáhat a že Ukrajina z toho vzejde jako stát vítězný, zdravý a evropský, tam opadá. Oni se bojí i toho, co bude v nejbližších týdnech. Ale také toho, co bude, až válka skončí.“

Svoji kariéru expertky na postsovětský prostor začala Petra Procházková v roce 1992, kdy jako zpravodajka Lidových novin odjela do Moskvy. Přijela tam tehdy s minimálními zkušenostmi na post zahraniční zpravodajky. „Vůbec nechápu, jak jsem to mohla vydržet. Neuměla jsem vůbec nic, ale hlavně ani rusky. Jela jsem tam s představou, že umím rusky. Už na letišti jsem pochopila, že mi nikdo nerozumí a já nerozumím nikomu,“ vzpomíná.

Přijela tam po Jaromíru Štětinovi, který ji měl uvést a pomoci se zařizováním. Jenže ten ji nakonec nečekal, měl jinou práci. „Já jsem vůbec nebyla členem zahraniční rubriky, pracovala jsem v příloze, psala o antikoncepci, o módě. Tak mě tam poslali na tři měsíce. A myslím si, že po třech měsících zapomněli, že tam jsem,“ popisuje.

Začátkem 90. let nebyl rozšířený internet ani mobilní telefony, novináři pracovali s jinou technikou: „Takže já jsem to naťukala na stroji, fax nefungoval. Tak jsem šla na telegraf u Rudého náměstí, tam jsem dvě hodiny stála frontu, poslala jsem to do Prahy. Zřejmě to nikdo nevyzvedl, takže mně žádné články nevycházely. Ten první rok byl úplně katastrofální.“

Pomohla jí i řada novinářů na místě. „Já jsem nikdy nebydlela na ambasádě a v těch domech, které ji obklopují. Náš byt byl úplně mimo. Hned jsem si tam našla kamarádku Češku pracující pro dánská média. Ta mi hodně pomohla. A pak ruští novináři a to prostředí,“ vzpomíná.

Podle jejích slov jí ale výrazně pomohly události roku 1993, kdy se bojovalo o moskevský Bílý dům: „A najednou si vzpomněli, že tam jsem, a zjistili, že náhodou jsem i uvnitř Bílého domu. Tak se to hodilo a hned jsem na té první straně (novin) byla.“

V roce 2001 ji úřady okamžitě vyhostily z Ruska. „Zapečetili mi byt v Moskvě, takže jsem se do něj už nikdy nedostala. Vystěhovali mě v takových bednách ven, něco dali ambasádě, něco zabavili.“ Vrátila se tak skoro po deseti letech domů, jenže neměla vlastně k čemu. „Tady jsem neměla žádné zázemí, ale hlavně jako novinářka jsem byla úplně nepoužitelná. Vůbec jsem nepoznávala ministry, neznala jsem žádné poslance,“ líčí návrat do Prahy. Nakonec se doma moc neohřála.

Přišlo 11. září 2001. „Otevřeně přiznávám, že mě na novinářskou kariéru vrátila ta velká tragédie pro Spojené státy. Protože jsem 12. září odjela do Tádžikistánu, pak do Afghánistánu a zůstala tam šest let,“ popisuje svůj návrat do terénu. Afghánistán pro ni přinesl další životní zlom.

Našla si tam manžela, což jí usnadnilo i práci: „On pochopil, co přesně potřebuju, naučil se s kamerou, naučil se trošku novinářské práce a pomohl mi řadou věcí prorazit.“ Zároveň poukazuje na to, že řada lidí ze Západu nemá ponětí o tom, jak se v Orientu chovat. „Nikdy nesmíte jít napřímo hlavou proti zdi. Nikdy jim nevysvětlujte, že vy to víte líp než oni,“ říká a upozorňuje: „Což je takový evropský zvyk, jezdit po světě a vysvětlovat lidem, že žijí úplně blbě a měli by žít jako my a že to bude bezvadné. Tak to právě nesmíte dělat.“

Procházková upozorňuje, že nejen Afghánci jsou na takový přístup velmi citliví. „Ta obřadnost, chození kolem horké kaše tam vedou často k úspěchu. Mnohem víc než nějaké ukazování svalů. Což si myslím, že byl i problém celé západní koalice, která se tam usadila, vyhrnula rukávy a šla na to,“ míní.

Po návratu z Afghánistánu už zůstala v Česku. I když předtím říkala, že se vrátí a bude tam vychovávat syna. „No, mě to pak taky přešlo. Když jsem otěhotněla, tak jsem pochopila, že moje odvaha končí u vstupu do afghánské porodnice. Že to zkrátka samozřejmě nepřichází v úvahu. Navíc mně bylo 42 let a byla jsem prvorodička,“ přiznává.

Jako reportérka prošla mnoha válečnými konflikty, kde jí šlo o život. Dnes se chová už trochu jinak. „Říká se, že ztráty mezi zpravodaji jsou největší u úplných nováčků. A pak u starších matadorů, kteří mají pocit, že to všechno umí a že přesně poznají, kde co letí a kdy mají sehnout hlavu. Takže si dávám větší pozor než dřív,“ dodává s tím, že dnes bere ohled na syna a starší rodiče.

Zavzpomínala i na moment, kdy měla štěstí, že v terénu nezemřela. A následně změnila i své návyky: „Z lenosti jsem v roce 1999 po dobytí vesnice Rachata v Dagestánu využila nabídky ruské posádky obrněného transportéru. Že se nechám svézt dolů z hor do základního tábora. A po třech minutách jsme najeli na protitankovou minu. Zahynul tam člověk, mně se nic nestalo.“ Podle ní šlo o klasickou chybu, kterou uděláte jen jednou. „Už jsem si pak nikdy na žádné vojenské vozidlo nesedla,“ říká Procházková.

V Moskvě byla naposledy v roce 2019 a od té doby se Rusko opět změnilo. Část známých odešla ze země, buď do Gruzie, nebo i do Prahy. Ale ti starší v Rusku zůstali. „Když je někomu 60 let, neumí moc jazyky, tak odjet do Evropy a živit se jako novinář je složité,“ vysvětluje. A dodává, že s těmito známými se nemůže bavit o všem: „Chtějí mluvit jen o počasí, o lyžování. Jakmile zabrousím na politická témata, tak z toho uhýbají. O Ukrajině už vůbec ne.“

Podle Petry Procházkové za tím nejsou jen obavy přátel, že by jejich komunikaci na dálku mohl někdo sledovat: „Bojí se i toho, že se dostaneme do sporu, který povede k tomu, že se ta pouta mezi námi úplně zpřetrhají. A že mluvit o Krymu už byl problém po roce 2014. Když jsme začali vést debatu, tak oni zmlkli, začali se na sebe dívat. Prostě se nechtěli se mnou pohádat.“

Zároveň upozorňuje, že i přesto, že útok na Ukrajinu změnil Rusko, nelze všechny Rusy házet do jednoho pytle: „V Evropě se velmi paušalizuje. Teď potkávám tolik odborníků na Rusko a Ukrajinu jako nikdy předtím. A toho černobílého vidění světa, který má dnes hranici někde na Dněpru, toho se obávám.“

Podle ní jsou Rusové zodpovědní za to, jakou mají vládu, a za to, co se na Ukrajině stalo. Ale nelze o nich říct nic obecného. „To je, jako když se zeptáte na Čechy. Mají všichni rádi vepřo knedlo zelo a pivo? No, já třeba ne. Takže neřeknu vám žádný obraz Rusa, který by reprezentoval celý národ. Ale lze o nich říct, že jsou opět ve velké kolektivní depresi, v jaké jsem je našla v roce 1992, když jsem tam přijela po rozpadu Sovětského svazu,“ dodává.

V minulosti Procházková říkala, že nechce dělat novinařinu celý život, že si chcete zkusit ještě něco jiného. To prý stále platí, jen se to úplně nedaří. „Pořád nějak nemůžu. To je, jako když jste ve ždímačce, nemůžete se odtrhnout. Válka na Ukrajině mi změnila život. Já už jsem měla nakročeno do předčasného důchodu, že třeba budu psát knížku,“ říká.

Jenže ruský útok na Ukrajinu všechno změnil. „Válka mě zase vtáhla zpátky a zase mi úplně vzala volný čas. Pořád na to musím myslet, pořád jsem v zajetí sledování zpráv. A pořád se bojím, že se něco stane, já budu muset zase naskočit a napsat o tom článek,“ svěřuje se Petra Procházková.

Proč zůstala v Lidových novinách i poté, co je koupil Andrej Babiš? Jak Putinův režim okleštil nezávislá média? A proč se chtěla živit jako taxikářka?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači v úvodu nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.