Hodně lidí jsme naštvali Gazou. Přišel velký pád, říká reportér

Když v únoru 2022 spustilo Rusko invazi na Ukrajinu, byl reportér Vojtěch Boháč u toho. Pohyboval se u běloruské hranice, s kolegyní se dostal i pod palbu. V redakci má v rámečku kulku z kalašnikova. „To nás vykoplo nahoru,“ říká.

Vojtěch Boháč na Ukrajině tehdy nebyl jako člen velké redakce se silným zázemím, ale jako mladý žurnalista, který si pár let předtím založil server zaměřený na zahraniční zpravodajství – Voxpot. Znali ho jen skalní fanoušci a on tomu dělal šéfredaktora.

Na Ukrajině si ale Boháče ihned všimla velká česká média. Dělala s ním rozhovory z prvních dní války, z těžko přístupných míst. A veřejnost sledovala jeho pravidelný reporting na sociálních sítích.

„Bylo to hodně silné. Tehdy si také myslím, že to bylo období, kdy jsme měli obrovský vliv i na veřejné mínění v Česku, pokud šlo o začátek války na Ukrajině,“ vypráví Vojtěch Boháč, který byl hostem nejnovějšího dílu podcastu Mediální cirkus.

Voxpot Boháč založil v roce 2018, protože mu v Česku chybělo velké zahraniční zpravodajství po vzoru amerického Vice News.

„Ze začátku nikdo nevěřil, že to vydrží déle než jeden rok, a z toho mám teď radost, že jsme po osmi letech pořád tady na scéně,“ říká novinář o projektu, který nastartoval s kolegyní Anetou Václavíkovou.

Svoji práci nabízel původně i velkým redakcím, zejména České televizi, ale nevyšlo to. Nikdo nebyl ochoten zaplatit drahou televizní produkci. Tým Voxpotu se pak postupně začal soustředit na psané reportáže. Začátky byly těžké.

„Pořád tady převládalo, že se nás ten svět až tak netýká a že tady jsme v Česku zavření za horami a ostatní věci se nám sice občas líbí nebo nelíbí, ale když o nich nevíme, tak to až tak nevadí. Po Ukrajině i po nástupu Donalda Trumpa už všichni chápou, že bez širšího obrázku ze světa jen těžko budeme chápat, co se děje i u nás,“ vysvětluje Boháč, proč založil server Voxpot.

Online médium, které funguje z předplatitelů, přispěvatelů i grantů, patří mezi středová až levicová. Jiný zpravodajský pohled byl vidět nejvíc na textech týkajících se útoků Izraele na Pásmo Gazy a Palestinu po teroristických útocích Hamásu na Izrael.

„Najednou se to v Česku vykládalo tak, že 7. říjen 2023 je začátek dějin izraelsko-palestinského konfliktu a všechno je legitimní reakce na ten teroristický útok Hamásu na Izrael, který byl naprosto brutální. Ale zároveň je potřeba se bavit o tom, jestli vyhlazení celé části země, kde žije půl milionu lidí, je legitimní reakce,“ říká Boháč.

Voxpot patřil mezi menšinu českých médií, která izraelskou reakci na teroristické útoky Hamásu kritizovala.

„Pokrývali jsme izraelsko-palestinský konflikt z našeho pohledu z víc neutrální pozice, než je úplně český mainstream. A za to jsme schytávali dost velkou kritiku. Hodně lidí, kteří nás ze začátku fakt měli rádi kvůli Ukrajině, že jsme na místě byli dřív než všichni ostatní, jak si dokážeme najít kontakty a reportovat z těch nejvíc nebezpečných míst, nás totálně zavrhlo, že si nemyslíme to samé, co si myslí oni, nebo že to nepokrýváme tak, jak oni by si přáli,“ vypráví Boháč v Mediálním cirkusu a dodává:

„Hodně lidí jsme tím naštvali, byl tam velký pád. Ale neustoupili jsme z toho, jak si myslíme, že by se to pokrývat mělo, a to nás víc posílilo, než že by nám to ublížilo. Couvání před publikem podle aktuálních nálad je hrozně nebezpečné pro média. Jsem hrozně rád, že jsme to udrželi, protože ten tlak byl v Česku gigantický.“

Za zahraničního zpravodajství se Voxpot zviditelnil nejen už zmíněnou Ukrajinou a pokrýváním izraelsko-palestinského konfliktu, ale třeba i výraznými texty o Sýrii, dezinformacích a Íránu.

„Já bych si taky přál, ať jsou věci jednodušší. Když napíšeme třeba silnou kritiku Spojených států a Izraele za útok na Írán, tak bych chtěl, ať se ten režim změní, ať nemůže zabíjet lidi po tisícovkách, ať jsou tam lidé svobodní. Akorát všechny relevantní zdroje říkají, že to není možné. Takže psát podle toho, co si přejeme, je podle mě blbost,“ vysvětluje Boháč.

Zahraniční novinařina v malé redakci je náročná kvůli nedostatku peněz i malému zázemí. Ale má i výhody – umí být rychlá, flexibilní a překvapivá.

„V Sýrii, v Tartúsu, jsme přišli k ruské námořní vojenské základně. Bylo bezvládí, takže můžete dojít, kam chcete, a najednou před sebou vidíte tu vojenskou základnu a říkáte si: ‚Wow, to by bylo super nafotit, co tam vlastně mají.‘ A pak vidíme přístavní jeřáb. Vylezli jsme na něj a z něj jsme to nafotili. Nevěděli jsme, jestli po nás budou střílet, nebo ne. Ale pak to dáte předplatitelům, čtenářům, a ti jsou nadšení. A to třeba udělat ve velkém médiu, tak si myslím, že vás pěkně vytahají po návratu za uši,“ vypráví novinář.

A přesně takový přístup, o kterém mluví, je znát i z jeho textů na Voxpotu. „Já prostě chci vědět, jak vypadá ruská vojenská základna, co tam mají za techniku. Chci vědět, jak to přesně vypadá v úplně první linii na frontě, a zažít si to s těmi vojáky, ať pochopím, jak fungují jednotlivé zbraňové systémy atd. Ostatní, myslím, na to nejsou ujetí až tak, že by dělali takové blbosti,“ říká.

Velkým tématem Voxpotu byly v poslední době také dezinformace. Web popisoval aktivitu dezinformačních webů před českými parlamentními volbami. Sledoval nárůst jejich produkce i zásah v online prostoru. V samostatné investigativě pak Boháč pátral po tom, kdo dezinformační weby financuje.

„Důsledně se snažíme trackovat i to, kudy jdou peníze na provozování hlavně teď proruských informačních serverů. Celkově sledujeme téma informačního prostoru, kdo ho ovlivňuje, kdo se nám snaží kecat do toho, o čem a jak se máme bavit. V tom snad děláme docela dobrou práci,“ připomíná Boháč sérii zjištění, která převzala i mnohá zahraniční média.

Jak těžké je dělat nezávislé zahraniční zpravodajství v Česku? Proč už lidi nezajímá zpravodajství z Ukrajiny? A jak bojovat se sílícím vlivem dezinformací?

Celý rozhovor si můžete pustit ve videu či v audiopřehrávači v úvodu článku nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.