Každý rok jsem v New Yorku obhajoval, že máme tolik miliardářů, říká Šimůnek

V žebříčku světově nejbohatších lidí nemá Česko mezi postkomunistickými zeměmi ve střední Evropě obdoby. „Musím každý rok v New Yorku dokládat, že máme opravdu tolik miliardářů. Oni to nechápou,“ říká Petr Šimůnek, který před čtrnácti lety do Česka přivedl legendární americký časopis Forbes.

Jako u každé správné byznysové story, i úspěch Petra Šimůnka s časopisem Forbes začal pádem dolů. V roce 2011 nejprve coby úspěšný novinář a mediální manažer dostal vyhazov z pozice šéfredaktora Hospodářských novin. Jako pozici útěchy tehdy získal od vydavatelství Economia za úkol shánět mezinárodní projekty. Přišel s nápadem koupit licenci pro vydávání časopisu Forbes, Economia to ale vyhodnotila jako projekt bez šance na výdělek, odmítla a Petr Šimůnek odešel.

Dva týdny poté dostal nabídku od slovenského nakladatelství MediaRey, SE vést českou mutaci časopisu Forbes. A přijal okamžitě.

„Musím upřímně říct, že jsem nebyl první volba, chtěli někoho jiného, ale já jsem byl jediný, kdo byl volný. Člověk musí mít zkrátka taky štěstí,“ vypráví v nejnovějším díle podcastu Mediální cirkus Petr Šimůnek. Kromě nástupu na pozici šéfredaktora tehdy získal i desetiprocentní podíl ve slovenské firmě, která už Forbes vydávala na Slovensku a vlastnila práva pro českou mutaci.

„Nebylo tak těžké to rozjet. Jednak moji společníci rok předtím rozjeli Forbes na Slovensku, takže měli rok náskok a zkušenost, kterou mi mohli dát. To byla velká výhoda na startu. Navíc to bylo v roce 2011 po velké celosvětové krizi, která se na začátku nejvíc dotkla právě médií. Forbes nevyjímaje. A jeden z důsledků byl, že se rozvolnila licenční pravidla a už nebyla tak přísná,“ popisuje Šimůnek začátky Forbesu v Česku.

Časopis Forbes se v ČR stejně jako jinde po světě etabloval jako časopis, jenž píše o úspěchu a úspěšných, bohatých a luxusu.

„Je to určitě vždycky story o podnikání, o tom, jak někdo z ničeho udělal něco, to je americký sen. To myslím, že je univerzální věc, která platí na celém světě. Že lidi, které to zajímá, tak chtějí číst, jak se to stane, že se jako člověk rozhodneš, že nebudeš spoléhat na to, že ti přijde výplata od tvého zaměstnavatele, ale sebereš se a jdeš dělat něco sama pro sebe nebo sama za sebe. To je strašný risk a vlastně dodneška mě to fascinuje a fascinovat bude, že takových lidí je strašně moc kolem nás a že v Česku jsou lidé neskutečně podnikaví,“ popisuje Šimůnek.

Smysl vidí i v psaní nejen o těch velkých: „My jsme psali o pekařích, malých pekárnách, cukrárně, o tom, že si někdo otevřel nějaký malý byznys, a to v Americe vůbec není. To je specialita, kterou jsme tam přidali my. Ale přišlo nám, že lidi, kteří chtějí podnikat, se daleko lépe a jednodušeji identifikují s někým, kdo má nějakou malou věc na startu, než rovnou s nějakým miliardářem.“

Časopis Forbes, který vychází ve více než čtyřiceti mutacích po světě, ale má ještě jedno zásadní specifikum. Píše totiž pozitivně a vyhýbá se nepříjemným tématům.

„Je to tak, není to objektivní médium, my si vybíráme, co je pozitivní. Chceme ukázat to, co se daří, a to v novinách, které jsou široko rozkročené, nejde. Tam tu skutečnost kolem sebe musíš popisovat ve víc barvách. A my jsme si vybrali ty víc pastelové barvy, a to je potom strašná výhoda i pro tvoji vlastní psychiku. Proto občas říkám, že jsem byl posledních čtrnáct let v lázních,“ vysvětluje Petr Šimůnek v Mediálním cirkusu.

Pozitivní příběhy o českém byznysu si vzal ve Forbesu jako svůj hlavní úkol. A doteď říká, že se cíleně rozhodl změnit pohled české veřejnosti na podnikatele a miliardáře.

„Když jsem odcházel z Hospodářek, tak když to mírně zkarikuji, tak podnikatel byl někdo, kdo něco ukradl. Kdo měl někde nějakého známého, kdo se snaží obrat stát. Nemůže být poctivý, a vydělal si prachy nějakým nekalým způsobem. To byl univerzální pohled na českou podnikatelskou scénu,“ popisuje Šimůnek nálady ve společnosti.

Proto to chtěl dělat jinak: „My jsme ale najednou začali ukazovat ve Forbesu normální životní příběh člověka, který se rozhodne postavit se na vlastní nohy. To do té doby nikdo nedělal, moc se to nenosilo a ve Forbesu je to hrozně koncentrované. Takže to najednou bylo strašně vidět. Proto si myslím, že jsme úhel pohledu na české podnikání změnili. Ale nevím, jestli se už veřejnost dívá na podnikatele jako já. Tedy jako na umělce, kteří z ničeho dokážou vytvořit něco, zaměstnávají lidi a sami riskují.“

Jako novinář má za sebou kariéru v Mladé Frontě Dnes, vedl Hospodářské noviny a dlouhou dobu moderoval Patrii, nedělní politickou debatu na Primě. Ve Forbesu ale kritickou novinařinu v podstatě opustil.

„Forbes není investigativní časopis, ale zase tam taky nejsme banda naivních dementů, kteří mají na sobě jenom růžové brýle. A když se ptáš, jestli se mi nestýká po kritické novinařině, tak ne. Protože to jsem dělal strašně dlouho.“

Obrázek nejbohatších českých podnikatelů ale dodnes často provází příběhy o startu jejich podnikání z 90. let, západní média o miliardářích ze zemí bývalého východního bloku dodnes píší jako o oligarchii.

„Nemám rád to slovo oligarchie. To předpokládám sedí na Rusy a my máme bohužel pořád lehký šmrnc východní, střední Evropy. To mě hrozně štve, že to takhle automaticky s tím spojují. Já přitom nevidím vůbec žádný rozdíl mezi úspěšným českým, rakouským nebo holandským podnikatelem. A nikdo v Holandsku nebo v Nizozemí neřekne, že to je oligarcha,“ říká Šimůnek.

Jenže termíny jako oligarchie si region do velké míry vysloužil sám. Na Slovensku uplynulo teprve pár let od doby, kdy média řešila kauzu Gorila a ovlivňování slovenské politické scény skupinou Penta.

„Je obrovský rozdíl mezi Českem, Slovenskem a Maďarskem. My máme v globálním žebříčku nejbohatších lidí až 13 jmen, letos přibudou další. Na Slovensku a v Maďarsku jsou dva, v Polsku sedm. Český byznys si stojí velmi dobře, v porovnání se sousedy až nepochopitelně. Já to musím každý rok v New Yorku zdůvodňovat a musím jim dokládat čísla, že to tak skutečně je. Oni to nechápou. Ale ti nejbohatší čeští podnikatelé přerostli české hranice. Čili proto mě štve, že někdo říká oligarchie,“ dodává Šimůnek.

Časopis Forbes se vyhýbá psaní o politice a jen výjimečně se politických témat dotkne: „Strašně nadávek na svoji vlastní hlavu jsem si vyslechl, když jsme dali Andreje Babiše na titulní stranu a měli jsme s ním velký rozhovor ve volební rok, kdy bylo jasné, že se stane premiérem. To mám ale dělat, že tady není a nebavit se s ním?“ Na druhou stranu ale Šimůnek dodává, že i politika by si zasloužila vykreslit občas v pozitivnějším světle.

Luxus, o kterém Forbes píše, si Petr Šimůnek sám rád užívá a chce, aby k němu aspoň trochu nahlédli i lidé z jeho redakce.

„V jakémkoliv médiu bych pracoval, tak chci, aby redaktoři věděli, o čem píší, aby tedy žili Forbes život. Mimochodem, je to docela návyková věc a není to tak těžké. Když se dávalo u nás zápisné, když někdo přišel nový, tak jsem vyžadoval, že to musí být šampaňské. Pravé šampaňské, ne prosecco nebo nějaká takováhle hrůza. Šampaňské, protože, sakra, my jsme Forbes, tam se nic jiného nepije,“ vypráví napůl vážně a napůl s úsměvem.

Letos v lednu pro Petra Šimůnka ale jedna etapa Forbes života skončila. Ve vedení časopisu ho vystřídal Zdravko Krstanov. Zůstává ale ve vydavatelství MediaRey, SE, kde má majetkový podíl. A na starosti dostal, stejně jako kdysi v Economii, hledání nových příležitostí.

„Jestli zůstanu ve Forbesu a nechám si podíl, záleží tentokrát jenom na mně. Teď budu chvilku odpočívat, měsíc, dva, protože to se člověku podaří v životě málokdy, že má ten komfort a možnost si vydechnout a dospat to, co nedospal předchozí roky. A pak mám tři projekty, které se týkají mojí práce ve Forbesu, jeden je shodou okolností v Madridu, kam se teď jedu podívat,“ dodává na závěr Šimůnek s tím, že večer odlétá do Španělska, kde si přestavuje dům.

Jak úspěšný je český Forbes v rámci světových mutací? A jak se posunula česká ekonomická novinařina?

Celý rozhovor si můžete pustit ve videu či v audiopřehrávači v úvodu nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.