Moderátorkám osahávali nohy, popisuje Rychlíková případy sexuálního obtěžování

Více než tři čtvrtiny novinářek se alespoň jednou setkaly s nějakou formou sexuálního obtěžování, plyne z průzkumu spolku Ženy v médiích. Jde o kolegy v práci i hosty, říká novinářka Apolena Rychlíková v podcastu Mediální cirkus.

Už jsou to skoro tři roky, co začala kauza, která skončila odsouzením bývalého poslance za TOP 09 Dominika Feriho za znásilnění. Případ odstartoval mimo jiné i text novinářky Apoleny Rychlíkové v magazínu A2larm, v němž spolu s kolegou z Deníku N Jakubem Zelenkou popsala příběhy žen, které bývalý politik sexuálně obtěžoval, napadl nebo znásilnil.

Ferimu, kterého soud zatím nepravomocně odsoudil na tři roky za znásilnění a pokus o něj, se Rychlíková chce věnovat dál. „S Jakubem (Zelenkou) teď chystáme knihu o Dominiku Ferim,“ prozradila Apolena Rychlíková v podcastu Mediální cirkus.

Rychlíková je také aktivní členkou spolku Ženy v médiích, který nedávno zveřejnil výsledky průzkumu mezi novináři, ze kterého vyšlo, že více než tři čtvrtiny novinářek se alespoň jednou setkaly s nějakou formou sexuálního obtěžování. Zhruba polovina respondentek průzkumu se pak setkala s nějakou formou sexuálního obtěžování ze strany kolegů nebo nadřízených.

„Sama jsem se s nějakou formou sexismu setkávala docela často. Jsem člověk, který může v leckom vzbuzovat děs a hrůzu, takže se mi neděje často, že by se mě třeba někdo nevybíravě dotýkal, ale i s tím jsem se setkávala. To znamená nevybíravé dotyky od kolegů třeba z jiných médií. Oni to třeba často ani nemyslí vážně nebo zle, ale je to diskomfort, který musíme zažívat,“ popisuje Rychlíková, která chystá i článek o tom, jak sexuální obtěžování v redakcích může vypadat.

„Mám tam případy moderátorek, kterým těsně před vysíláním někdo nevhodným způsobem osahával nohy a podobně. Takže nejde jenom o redakce, ale třeba i o respondenty a respondentky,“ dodává. S genderovou diskriminací se sama Rychlíková setkala také, i když nad tím podle svých slov příliš nepřemýšlí.

Vzpomněla si ale třeba na zkušenost z Českého rozhlasu: „Když jsem vyhrála novinářskou cenu a pozvali mě do rozhlasu, abych tam psala komentáře, tak mi tak trošku ze srandy, ale asi i trošku vážně říkali, že mě tam berou hlavně kvůli tomu, že mají málo žen. A že jsem tu práci získala díky tomu, co mám mezi nohama, takzvaně. Mně to přišlo srandovní, to je jejich problém. A zároveň jsem jim trošku ve stejné nadsázce řekla: Ne, ne, vy jste tady díky tomu, co máte mezi nohama. Já jsem zrovna o víkendu vyhrála novinářskou cenu.“

V podcastu se rozsáhle rozpovídala také o postavení mladých novinářů a novinářek, protože ti jsou podle už zmíněného průzkumu ve svých pozicích velmi často nespokojeni, cítí se přetíženi a špatně finančně ohodnoceni.

„My se bavíme o vysokoškolsky vzdělaných lidech, kteří nedosahují ani na mediánovou mzdu,“ zdůrazňuje Rychlíková a říká: „Nejsem fanynka toho, že někdo něco musí vydržet. Myslím si, že vlastně tohle je takové nešťastné dědictví, které se tady v té novinařině táhne mnohem víc než v jiných oborech.“

Prostředí v médiích by se podle ní hlavně pro mladé novináře mělo změnit, aby obor nepřicházel o talenty. „Pro mě je velká lidská síla, když někdo dokáže mluvit o svých slabostech. Já to nepovažuju za projev toho, že je někdo snowflake,“ říká s tím, že redakce by měly svým lidem zajistit lepší pracovní podmínky.

Rychlíková v podcastu Mediální cirkus odpovídala také na dotazy o tom, jaké to je, být levicovým novinářem v Česku a podstupovat velmi vyostřené přestřelky na sociálních sítích. Tam nedávno vyvolala debatu svojí kritikou novinářů, kteří se účastnili akcí pořádaných k příležitosti druhého výročí vpádu ruských vojsk na Ukrajinu.

„Ta debata mě zaskočila, protože jsem měla pocit, že onálepkovat někoho, kdo kritizuje určitý aspekt nějaké akce, jako proruského kolaboranta už mi přijde trošku moc. Ale takhle to na těch sítích je,“ přemítá.

Mediálnímu prostředí by podle ní prospělo, kdyby novináři byli ve svých politických názorech a postojích transparentnější .„Zcela chápu zpravodajství, kde si myslím, že je úplně v pořádku ty názory neříkat a upozaďovat, ale velká část mediálního provozu není zpravodajství. Mám na mysli komentáře, reportáže, analýzy a tam už samozřejmě ty naše politické předsudky nějakým způsobem vstupují,“ říká.

Rychlíková, která vystudovala FAMU a několik let působila v redakci levicově laděného magazínu A2larm, původně neplánovala práci v médiích: „Já jsem se novinářkou stala náhodou. Otěhotněla jsem ve 23 letech, což snížilo moji mobilitu, která byla důležitá pro vytváření dokumentárního filmu. A napsala jsem první komentář na popud Saši Uhlové, který se tehdy na Deníku Referendum šíleně četl, a začala jsem dostávat nabídky.“

Teď píše pro různá média, hodně spolupracuje s Českým rozhlasem. „Víc mě zajímají neprivilegované komunity a pohled lidí, kteří nejsou v mainstreamu,“ vysvětluje. Současně se ale Rychlíková věnuje dokumentární tvorbě, nedávno měl premiéru její poslední dokument Hranice Evropy o levné pracovní síle v západní Evropě, který natočila právě se Sašou Uhlovou.

S novinářem Jakubem Zelenkou pak Rychlíková připravuje spuštění nové zpravodajské platformy Page 404, která se bude soustředit na pomalou žurnalistiku.

„Máme ustavenou redakci, prostor chceme poskytnout i lidem, kteří jsou neprivilegovaní. To znamená, že pracujeme s lidmi z menšin, kteří prochází mentoringovým programem, aby se naučili psát. Jedna moje oblíbená německá novinářka říká, že neexistuje talent, ale existuje trénink. K tomu bych ráda vedla i mladší novináře, protože – jak říkám – já už se necítím být mladá,“ dodává Rychlíková.

Proč ji výsledky průzkumu o sexuálním obtěžování v médiích nepřekvapily? Jak zareagovala, když jí v rozhlase řekli, že ji berou, protože je žena? A proč bychom pracovní potřeby mladých měli brát vážně?

Celý rozhovor si můžete pustit v audiopřehrávači v úvodu nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.